Článek
Rivalita na pracovišti se většinou nehlásí nahlas. Nechodí v tričku s nápisem „jdu po tobě“. Je tichá, civilizovaná, často zabalená do slov jako motivace, výkon nebo zdravá soutěživost. A přesto dokáže rozložit tým rychleji než špatný šéf nebo nízký plat.
Všechno to obvykle začíná nevinně. Dva lidé na stejné pozici. Podobné cíle, podobné ambice. Jeden prodejní tým, jeden stůl výsledků, jeden bonusový systém. A někde mezi tím se z kolegy stává měřítko vlastní hodnoty. Typickým příkladem jsou obchodní zástupci. Čísla nelžou. Tabulka je neúprosná. Každý měsíc jasně ukáže, kdo je nahoře a kdo dole. Kdo si vyslouží pochvalu a kdo „by se měl víc snažit“. Soutěživost je tu součástí popisu práce. Bez ní by obchod možná ani nefungoval.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z tlaku na výkon stane osobní souboj.
Najednou nejde jen o klienty, ale o ego. O to být lepší než ten druhý. Sdílení informací se zpomalí. Kontakty se „zapomenou“ předat. Pomoc se poskytuje jen tehdy, když se to hodí. A úspěch kolegy nepůsobí jako motivace, ale jako urážka.
Rivalita se přitom neomezuje jen na obchod. Najdeš ji v kancelářích, v open spacech, ve startupech i ve státní správě. Dva lidé čekající na povýšení. Dva manažeři bojující o pozornost vedení. Dva kreativci, kteří mají pocit, že ten druhý „krade nápady“. Na povrchu všechno funguje. Úsměvy, porady, small talk u kávovaru. Pod tím ale běží tichá hra. Kdo koho předběhne. Kdo koho shodí nenápadnou poznámkou. Kdo se připíše cizí zásluhy, aniž by to bylo úplně průhledné.
Firmy si často namlouvají, že rivalita je zdravá. Že lidi tlačí k lepším výkonům. Že bez soutěže by se flákali. Jenže mezi soutěží a vnitřní válkou je tenká hranice. A hodně organizací ji překračuje, aniž by si to chtělo přiznat. Když je systém nastavený tak, že může vyhrát jen jeden, většina lidí začne hrát proti sobě. Ne proti cíli. Ne proti trhu. Proti kolegovi vedle sebe. A tým se mění v soubor jednotlivců, kteří si kryjí záda jen tehdy, když se to vyplatí.
Dlouhodobě na tom neprodělávají jen vztahy, ale i výsledky. Lidé jsou opatrní, přepjatí, vyčerpaní. Více energie jde do hlídání pozic než do samotné práce. Chyby se zametají pod koberec, protože přiznat slabost znamená dát soupeři munici.
Rivalita má navíc zvláštní schopnost šířit se. Stačí pár jedovatých poznámek, pár veřejných srovnání, pár manažerských vět typu „podívejte se, jak to dělá on“. Najednou se pracoviště rozdělí na tábory. A návrat zpět je složitý. Nejhorší na tom je, že většina lidí si to uvědomí až ve chvíli, kdy je pozdě. Když je atmosféra toxická. Když se kolegové bojí mluvit otevřeně. Když každý úspěch chutná hořce, protože je vykoupený cizí prohrou.
Rivalita sama o sobě není zlo. Může fungovat, pokud má jasná pravidla, férové prostředí a společný cíl. Problém je, že se často pěstuje bez odpovědnosti. Jako levný motivační nástroj, který má krátkodobý efekt a dlouhodobé škody.
Možná by stálo za to přestat se ptát, kdo je nejlepší jednotlivec. A začít se ptát, jestli tým jako celek funguje. Protože pracoviště, kde kolega není partner, ale soupeř, možná vypadá výkonně. Ale uvnitř se pomalu rozpadá.
A to žádná tabulka neukáže.
