Článek
V Česku žije přes 150 tisíc samoživitelek. To není okrajová skupina, ale město velikosti Plzně. Přesto se o nich mluví hlavně tehdy, když se hodí do politického projevu, vánoční sbírky nebo statusu na Facebooku. Jinak jsou… ticho. Neviditelné. A systémově přehlížené.
Samoživitelky dlouhodobě patří k lidem s nejvyšším rizikem chudoby. Pracují, vychovávají děti, platí nájmy, energie, kroužky, obědy. Nemají zálohu v podobě druhého příjmu ani čas „si něco přivydělat bokem“. Přesto stát často předstírá, že jde o individuální selhání, ne o strukturální problém.
Pracuj, starej se, neobtěžuj
Základní paradox samoživitelek je jednoduchý: pracují moc na to, aby dostaly pomoc, ale vydělávají málo na to, aby žily důstojně. Sociální systém je nastavený tak, že každá koruna navíc může znamenat ztrátu dávky. Motivace? Spíš past.
Flexibilní práce? Nedostatek. Dostupné školky? Pořád spíš výjimka než pravidlo. Alimenty? Často neplacené, ale vymáhání zdlouhavé a psychicky vyčerpávající. A když už se žena ozve, dozví se, že „si to měla lépe zařídit“.
Covid: když se na ně zapomnělo úplně
Pandemie covidu nebyla pro samoživitelky krizí. Byla testem systému. A ten test Česká republika nezvládla.
Zatímco firmy dostávaly kompenzace, OSVČ bonusy a zaměstnanci kurzarbeit, samoživitelky zůstaly mezi paragrafy. Zavřené školy znamenaly nemožnost pracovat. Home office s malými dětmi byl často nereálný. Přesto nebyly cílovou skupinou žádného systematického programu.
Jednorázové dávky? Nedostatečné. Ošetřovné? Administrativně složité a často opožděné. A hlavně: nikdo se neptal, jak to zvládají ženy, které jsou na všechno samy. Stát se tvářil, že rodina = dva rodiče. Realita byla jinde.
Pomoc od státu vs. pomoc od lidí
Během covidu i po něm se ukázalo ještě něco: tam, kde stát selhává, nastupují neziskovky a veřejnost. Sbírky, potravinové banky, iniciativy „adoptuj samoživitelku“. Dojemné, ale zároveň alarmující. Protože solidarita nemá nahrazovat funkční stát. Není normální, aby pracující rodič musel žádat cizí lidi o základní věci. Není normální, aby se přežití rodin řešilo přes QR kódy na Instagramu. A už vůbec není normální, aby se to stalo standardem.
Proč se s tím nic nedělá?
Protože samoživitelky nejsou hlasitá skupina. Nemají čas demonstrovat. Nemají energii psát petice. A často ani chuť se veřejně svěřovat, protože chudoba je pořád stigma.
Navíc – většinu z nich tvoří ženy. A problémy žen se v politice tradičně řeší pomalu, opatrně a ideálně až „někdy potom“.
Co by stačilo změnit?
Nejde o revoluci. Jde o funkční detaily:
– dostupné a flexibilní hlídání dětí
– spravedlivé nastavení dávek bez trestání aktivity
– efektivní vymáhání alimentů
– uznání reality, že samoživitelství není výjimka, ale běžná součást společnosti
Nic z toho není radikální. Jen to vyžaduje politickou vůli a ochotu přestat předstírat, že problém neexistuje.
Nejde o soucit, ale o systém
Samoživitelky nepotřebují lítost. Potřebují funkční stát. Takový, který je nevidí jen jako statistiku nebo volební téma, ale jako lidi, kteří drží společnost pohromadě – často na úkor vlastního zdraví a budoucnosti.
A možná bychom si měli přestat klást otázku, proč žádají o pomoc. A začít se ptát, proč jim ji stát tak dlouho odmítá.
