Článek
Představte si to ráno. Otevřete zpravodajský server, usrknete kávu, zívnete… a tam to je: Prezident Filip Turek. Ne, ještě jednou si promnete oči. Není to vtip. Naopak. Tohle je totiž možná přesně to, co český národ potřebuje. Protože pokud by se Filip Turek stal prezidentem, jedno je jisté. Smát bychom se museli. A smích, jak známo, prodlužuje život. Takže vlastně – bylo by to dokonale perfektní!
Jak se národ přestal mračit
Češi jsou tak trošku národ brblalů. Nadáváme na vládu i na opozici, na počasí v zimě i v létě, na to, že už se zase zdražilo máslo, i když jsme ho včera koupili ve slevě. Zuříme tiše, systematicky a vytrvale. Jenže s prezidentem Filipem Turkem by to prostě nešlo. Zkuste se zlobit, když vám hlava státu v pravidelných intervalech připomíná, že „má“ a že „přečetla mnoho knih“, na Hradě podává vlastní mošt a na známkách mu to až podezřele sekne. No není to odzbrojující?
Místo hněvu přichází úsměv. Místo vzteku lehké pozvednutí obočí. Místo demonstrací sdílení videí z každého veřejného vyjádření a screenshotů z každého příspěvku hradního pána. No nebylo by to fajn osvěžení?
Perla střídá perlu
Každý prezident zanechá stopu. Někdo razítkem na dokumentech, jiný amnestií, další hlubokými ranami v duši národa. Filip Turek by ji stoprocentně zanechal sbírkou citátů. Titul „mistr bonmotů“ by na každý pád změnil majitele. Ne proto, že by byly státnické. Ale proto, že by byly nezapomenutelné.
Nešlo by ani tak o to, co říká – ale že to říká s vážností člověka, který si je stoprocentně jistý, že právě teď pronáší něco hlubokého. A národ, který to poslouchá, si říká: „Počkej… tohle bylo myšleno vážně?“
A pak se začne smát. Ne zle. Spíš tak nějak… česky. Trochu provinile, trochu pobaveně, s pocitem, že se realita na chviličku změnila v takové malé absurdní divadélko. A v zemi, kde se jinak hádáme úplně o všechno, by najednou existovalo něco, na čem se shodneme: „Tohle už je fakt hodně.“
Prezident jako stand-up forma terapie
Možná jsme to celou dobu chápali špatně. Možná prezident nemá být morální maják ani strategický génius. Možná má být zrcadlo. Naše zrcadlo. A v tom zrcadle se máme vidět takoví, jací doopravdy jsme – se všemi těmi rozpory, přeháněním a potřebou mluvit, i když by bylo lepší se někdy na chvíli zamyslet, nebo rovnou mlčet.
Filip Turek na Hradě by nebyl hrozbou. Byl by každodenní připomínkou, že brát politiku smrtelně vážně je sice česká tradice, ale že občas neuškodí se prostě zasmát. Každá doba má prezidenta, jakého si zaslouží. A možná jsme dospěli do fáze, kdy už nechceme hrdinu ani otce národa.
Chceme epizody. Chceme momenty, které odlehčí tíhu běžných dnů. Chceme se bavit, protože všechno ostatní už nás unavuje. Filip Turek by byl prezidentem, jehož projevy by lidé sledovali s otevřeným Twitterem. Ne proto, že by byli zlí. Ale proto, že by to byla forma kolektivní terapie.
Veselý národ jako vedlejší efekt
A tak si to shrňme. Prezident Filip Turek by možná nespojoval, neinspiroval, ani by nám nevysvětlil, kam přesně směřujeme. Možná by nebyl řešením žádného problému.
Ale donutil by nás smát se místo zuřit. Byl by přestávkou. Pauzou mezi krizemi. Chvílí, kdy se místo vzteku objeví ironie a místo hádek smích. A to je v dnešní době možná víc, než dokáže leckterý státník. Protože když už máme být rozdělení, tak aspoň s úsměvem. A ten by – s tímto prezidentem – rozhodně nechyběl.
Článek reaguje a vychází mimo jiné z následujících zdrojů:
