Článek
Energie je všude kolem nás. Slunce svítí bez faktury, vítr se neptá na tarif a řeka neřeší, kdo má zaplaceno. Přesto jsme se naučili brát jako samozřejmost, že energie je drahá, vzácná a především zpoplatněná. Ne proto, že by jí byl nedostatek. Ale proto, že jsme si zvykli na systém, který to tak vyžaduje.
Když se mluví o energiích, mluví se téměř výhradně o cenách, burzách, regulacích a dodavatelích. Málokdy o samotném zdroji. Jako by bylo nepříjemné připomínat, že většina energie, kterou dnes využíváme, existovala dávno před námi – a existovala zdarma. Slunce nebylo objeveno energetickými firmami. Vítr není inovace. Přesto se kolem nich postupně vybudoval složitý aparát, který z volné energie udělal zboží.
Nejde o jednoduchý příběh chamtivosti. Spíš o příběh kontroly. Energie je základní podmínkou fungování společnosti. Kdo kontroluje energii, kontroluje tempo, komfort i hranice možného. A tak se z přirozených jevů staly infrastruktury, z infrastruktur systémy a ze systémů účty, které chodí každý měsíc.
Zajímavé je, jak snadno jsme tuto proměnu přijali. Platíme za světlo, které vzniká ze slunce. Za teplo, které pochází z pohybu částic. Za elektřinu, která je jen usměrněným fyzikálním dějem. Neplatíme za energii samotnou, ale za přístup k ní. Za technologii, distribuci, správu. To dává smysl – až do chvíle, kdy se z přístupu stane závislost.
Každá debata o obnovitelných zdrojích rychle sklouzne k otázce návratnosti, dotací a výkupních cen. Málokdy zazní jednoduchá otázka: proč má být energie ze slunce drahá? Odpověď zní, že není drahá vyrábět – je drahá vlastnit. Panely, sítě, povolení, licence. Ne energie, ale vstupenka k ní.
Podobný paradox se objevuje i u domácí soběstačnosti. Když si člověk vyrobí elektřinu sám, často narazí na překážky. Administrativní, technické, někdy i právní. Ne proto, že by ohrožoval síť, ale proto, že vybočuje ze systému. A systémy nemají rády výjimky. Ne z principu zla, ale z principu udržitelnosti vlastní struktury.
Zpoplatnění volné energie tak není jednorázový akt, ale dlouhodobý proces. Postupné přesvědčování, že bez prostředníka to nejde. Že spontánní je neefektivní. Že individuální je podezřelé. Výsledkem je svět, kde platíme za něco, co nikdy nebylo vzácné – a považujeme to za civilizační pokrok.
Nejde o výzvu k návratu do jeskyní ani o popírání technologické reality. Moderní společnost potřebuje sítě, stabilitu a koordinaci. Ale zároveň potřebuje i schopnost klást nepříjemné otázky. Třeba tu, zda jsme si nezaměnili správu zdrojů za jejich vlastnictví. A zda jsme se příliš rychle smířili s tím, že i slunce má svůj ceník.
Volná energie nezmizela. Jen jsme kolem ní postavili ploty. A naučili se říkat, že je to tak správně.
