Článek
Na tomto světě pobývám již dlouhý čas zakrátko mi bude 75 let. Mohu posoudit jak se vyvíjejí a měnívztahy mezi lidmi, jak ochabuje sociální cítění, jak se ostupně ztrácí člověk člověku. Pokrok je krásná věc, novinky nás ženou stále vpřed, přinášejí bezesporu mnoho pozitivního. Já ovšem vidím i tu druhou stránku věci Přátelé, odcizujeme se jeden druhému. Vytrácí se mezi lidmi cit, pokora, slučnost, ohleduplnost. Lidské bytí čím dál víc ovládá plná peněženka tučné konto a pro tyto radosti jsou schopni všeho.Rozpadají se rodiny, v zaměstnáních bují nevraživost.Jak se zpívá v jedné písničce našeho mládí-prý býval svět, jak říkal děd, jo ráj-a byl.Vážení, odmyslím-li politiku, byl. Lidé měli k sobě daleko blíž, na vsi byl strejda, teta v každém stavení, pomáhali si, byli k sobě přátelští.
Škoda velkých slov tam, kde chybí pochopení. Škoda připomínat někomu svoji osobu, když má rád jen sebe, a nad něj není. Škoda vzpomínat na krásný a čistý život, když jsou dnes uznávané jiné hodnoty, jiné zákony. Ten náš život byl nahrazen rvaním se o slovo, prosazováním svého já za každou cenu. Dnes to není život, to je boj. A proč?
Víte, není vždy nejvíc nemocen ten, kdo o nemoci mluví ,nebolí nejvíc toho, kdo nad sebou pláče, nejvíc smutno není tomu, kdo do světa šíří své pocity, nedělá jen ten, co svoji práci dobře prodá.
Lidé, vratme se ke starým hodnotám, kdy řečené slovo platilo a bylo zákonem, kdy podrazy dělali jen ti na okraji společnosti a byli za to trestáni, bylo jimi opovrhováno.Pojdme být zase lidmi, ne stádem štvané zvěře, kde je vše dovoleno. Pojdme se aspon pokusit a těm, co pro svůj mamon nemíní žádná pravidla dodržovat, dejme znát, jak jsou špatní. Chtějme pomáhat a ne jen očekávat, uznávejme jeden druhého ,chovejme se k němu podle jeho potřeb. Nepovyšujme se nad druhého, každý člověk má svou hodnotu. Slušnost byla vždy lepším rádcem než poroučení, povyšování se, bezcitnost. Budme zase lidmi.
