Článek
Když se režisér Steven Spielberg s hercem Tomem Hanksem rozhodli produkovat na začátku 21. století jeden z nejnákladnějších seriálů, měla to být omluva za jejich společný, leckdy nepřesný a zkratkovitý snímek „Zachraňte vojína Ryana“. I když byl film u diváků i při udělování Oscarů úspěšný, zvedla se proti němu vlna protestů z řad pamětníků z obou stran oceánu.
Proto se oba matadoři filmové branže rozhodli sáhnout po detailně zpracovaném románu Bratrstvo neohrožených vojenského historika Stephena E. Ambrose. Ten v ní poměrně detailně zmapoval cestu roty E pěšího 506. pluku 111. výsadkové divize americké armády - od výcviku až po poválečné osudy jednotlivých hrdinů. Nezastíral ani kontroverze s vraždami válečných zajatců či ne vždy „gentlemanskými“ způsoby boje.
10. dílný seriál, jehož scénáře před natáčeními připomínkovali i skuteční členové roty E, se stal jedním z nejsyrovějších, ale i nejpravdivějších zobrazení 2.světové války a dodnes se drží na špici co do sledovanosti hraných snímků s válečnou tématikou.
Na celou řadu detailů se ale nedostalo, což nyní vyplňuje nová kniha Bratrstvo neohrožených - Velitel. V ní jsou zachyceny vzpomínky skutečného majora Richarda „Dicka“ Winterse, kterého v seriálu zpodobnil herec Damian Lewis.
Richard D. Winters
Winters se narodil v Pensylvánii v lednu 1918, kdy už lidé na celém světě vyhlíželi konec „Velké války“, kterou my dnes známe jako 1. světovou. Tehdy si nikdo nepřipouštěl, že by po zkušenosti s yperitem, zákopy a španělskou chřipkou mohlo přijít ještě něco horšího.
Jako dítě byl spíš neprůbojný a dle vlastních slov se k smrti bál chodit do školy a cizích lidí. Až v pubertě získal určité sebevědomí. Jak si později uvědomoval, velitelské schopnosti získal po své matce, která by „byla ideálním velitelem roty“.
Když se v roce 1937 mladý Dick zapsal na vysokou obchodní školu Franklin & Marshall, vydělával si peníze na školné sekáním trávy a natíráním sloupů vysokého napětí pro firmu Edison Electric Company, kde byl zaměstnán i jeho otec.
Než se Winters pustil v roce 1941 do podnikání, chtěl si „odbýt“ coby dobrovolník vojenskou službu. Plány na další život mu zhatil útok na Pearl Harbor a nabídka, aby se přihlásil do důstojnického kurzu.
Pomník Richarda D. Winterse u Sainte-Marie-du-Mont v Normandii v roce 2012
Kudy vedly jeho cesty do legendárního Bratrstva neohrožených, jak prožíval vylodění v Normandii, kdy se během okamžiku stal velitelem, když všichni jeho nadřízení během pár minut padli, a kdo z jeho podřízených mu dělal největší vrásky na čele, to všechno později zpracoval do poctivě sestavených vzpomínek, které mu pomohl sepsat plukovník a vojenský historik Cole C. Kingseed.
Po skončení války se sice Winters na čas vrátil do civilu, ale během konfliktu v Koreji byl znovu povolán do služby a věnoval se výcviku elitních Rangerů. Pak se mu konečně podařilo vrátit se k rodině, hospodařit s manželkou na farmě a vychovat dvě děti.
Richard D. Winters zemřel začátkem ledna 2011, přesně deset let po uvedení Bratrstva neohrožených na televizní obrazovky. Hrdinství jeho i mužů z jeho Easy Company dodnes připomíná pomník vztyčený 68 let po invazi v Normandii.
Paměti nejen na boj, ale i na to, čím si vojáci krátili volný čas a jak důležitá byla sportovní utkání pro udržení morálky, vycházejí letos poprvé v češtině.
Vy se do nich můžete začít třeba dnes - v Den válečných veteránů symbolizovaný červeným květem vlčího máku, které inspirovaly v roce 1919 kanadského vojenského lékaře Johna McCrae ke složení dojemné básně „Na polích flanderských“.
Vlčí máky na polích flanderských inspirovaly symbolické poděkování za příspěvek ke Dni válečných veteránů
Pro další informace:
Richard D. Winters, Cole C. Kingseed: Bratrstvo neohrožených- velitel, Jota, 2026
