Článek
V názvu knihy Domů? máte otazník. Co pro ženy, které jste poznala, znamená domov a mají se po propuštění vůbec kam vrátit?
Domov se stal přirozeně leitmotivem celé knihy, protože u většiny respondentek se velmi brzy ukázalo, že právě to, do jaké rodiny se narodily, zásadně ovlivnilo, jak dokázaly žít a že i opakovaně spáchaly trestný čin. Některé se měly kam vrátit, některé ne. Ono ale často už to prostředí, ze kterého se do vězení dostaly, bylo tak šílené, že bylo naopak nutné, aby se mu po propuštění vyhnuly.
Jak jste získávala jejich důvěru, aby s vámi mluvily i o věcech, za které se stydí nebo které by nejraději vytěsnily?
Na to se mě lidé často ptají, ale myslím, že by lépe odpověděly ony respondentky. Jsem upřímná, otevřená, nekalkuluju, neslibuju nereálné věci, nikdy nepřicházím na dvě hodiny pro rozhovor, zajímají mě, chci s nimi být, i když je vůbec nenahrávám, a zajímá mě celý jejich životní příběh. Myslím, že rychle vzniká přirozená důvěra a blízkost. Někdy mi říkají, že mají pocit, že poprvé někoho zajímají celé, nejen to, co spáchaly, kolik za to dostaly a jaké to bylo ve vězení. A opravdu nikdy nikoho nesoudím. Na to je život příliš tvrdý a křehký.
Vzpomínáte si na chvíli, kdy některá z žen zásadně změnila vaši představu o tom, kdo se dostává do vězení?
To se nestalo, protože vždycky vím dopředu o respondentech základní věci. Stavím na tom strukturu celé knihy, abych se neopakovala atd. Tedy jsem věděla, kolik je které ženě roků, kde žije a jakého trestného činu nebo činů se dopustila. Spíš se mi opakovaně potvrzovalo, že ten svět není vůbec černobílý. Patologicky nemocných jedinců je málo, spíš je to souhra sociálně slabého prostředí, nízkého vzdělání a taky třeba prosté lidské blbosti. Ale to, že se někdo narodil do funkční rodiny a je inteligentní, není ničí zásluha.
Jak při naslouchání jejich příběhům hledáte hranici mezi pochopením okolností a odpovědností za to, co udělaly?
S tím mám potíž jen výjimečně. Jak jsem řekla, nesoudím je a ani neobhajuju. Myslím, že mi to nepřísluší. Vážím si jejich otevřenosti, i toho, že třeba neprojevují falešnou lítost. Naopak velký problém mám s vlastní hranicí, kam až je vezmu do svého života. Pokud je třeba někdo bez domova, venku je zima, vy jste doma v teple a on vám opakovaně volá z cizích čísel a pořád zkouší, co by z vás dostal, musíte se rozhodovat, co ještě chcete a můžete udělat. Je to těžké, protože se nikdy nezbavím pocitu, jestli ty lidi vlastně nějak nevytěžuju. Myslím, že touha věnovat se tématu a zároveň obava, jestli tím někomu neubližuju, je přirozený a někdy bolestivý rozpor každého dokumentaristy, dělá-li věci s citem.
Co bývá po propuštění nejtěžší a v čem se jejich představy o novém začátku nejvíc rozcházejí se skutečností?
Pokud je člověk prvotrestanec, je třeba propuštěn na podmínku, má dobře nastavenou vnitřní motivaci a jasné podmínky venku (ví, kam jde, kde bude pracovat), je šance, že se do vězení nevrátí. Ideální je, když odejde do jiného města a eliminuje spouštěče závislostí a problémů (což jsou nejen lidi, ale i místa). Jestliže nemá vůli a už ve vězení nemá díky sociálním pracovníkům a neziskovým organizacím vyřešeny následující dny po propuštění, je jednou nohou zpět už v den propuštění. Čemuž bohužel odpovídá až sedmdesátiprocentní recidiva v České republice.
Co byste si přála, aby si čtenář vybavil, až příště uslyší o někom říct: „Ta byla ve vězení“?
To je hezká otázka. Přála bych si, aby po přečtení vlastně všech mých knih byli lidi méně zkratkovití, méně soudili druhé a měli potřebu vědět víc a znát věci víc do hloubky.
