Článek
Stačilo sejít pár schodů, dostat se tím několik metrů pod úroveň běžného každodenního shonu a ocitl jsem se úplně v jiném světě. Těžká, vlhká vůně staré omítky mi hned na uvítanou připomněla, že jsem došel do míst, kde už delší dobu chybí lidská přítomnost. Na zdech, kde vlhké mapy tvoří téměř celý zeměpisný atlas, občas vystoupí původní malba, která ovšem, oproti originálu, je laděna do šedivého tónu. Celkovou ponurost těchto prostor doplňují všudypřítomné pavučiny a osvětlení, kterému se určitě nedá říkat zářivé.
Svou neopatrností nebo možná sníženou viditelností zakopávám o kus nábytku, ve kterém poznávám po chvilce zkoumání kavárenský stolek. Pod vrstvou prachu se ukrývají skleničky, kterým chybí to nejdůležitější a to lahodný nápoj, který zajisté díky tomuto nádobí rozdával radost a dobrou náladu. Málokdo by v tomto zákoutí poznal vyhlášený bar, který svou slávou zasahoval i do sousedních krajů. Místo, kde se scházely party neposlušných mládenců, aby po konzumaci několika skleniček chutného destilátu oslňovali poblíž sedící slečny svou inteligencí a šarmem. Místo, kde se scházely milenecké páry, aby si někde v koutě při svíčce a romantické muzice, kterou jim obsluha na přání ochotně servírovala, vyznávaly ten večer nesčetněkrát svou lásku, která sahá až za hrob. Která ovšem skončila za pár dní nebo v lepším případě za pár týdnů. Těžko připomíná místo, kde si jen tak o samotě několik jedinců mohlo v klidu meditovat, přemýšlet o životě nebo jen tak nerušeně nasávat nepopsatelnou atmosféru tohoto místa.
Někdo tomuto místu i po těch letech nečinnosti stále vévodí. Je cítit z každého centimetru. Jak kdyby ta osoba nikdy neodešla. Ze všech stran na mě působí jeho přítomnost. Je to vládce baru. Scénárista a zároveň i režisér každého večera. Někdy hlavní hrdina a někdy jen kronikář. Barman. Nedílná součást baru. Stavební parcela, festovní základ, dokonalá fasáda a nezničitelná střecha domu, který se jmenuje bar a život v něm. Když se kolem sebe podívám, tak snad na každém kroku zanechal svou výpověď nebo vzkaz pro budoucí generace. Stejně jak dávno vyhynulé civilizace, nám zanechal svědectví o svém bohatém životě v ukrytých, zvláštní řečí napsaných, po podrobném prozkoumání však srozumitelných poselstvích. Rozhodl jsem se, dokonale fascinován tímto muzeem života, že poodkryji tajemství tohoto, dnes už vzácného druhu Homo Sapiens! Usadím se ke stolku, který jen zdánlivě působí, že je mimo všeho dění. Zapálím si cigaretu a vydám se vstříc nevšedním zážitkům.
„Madam“, bylo mé oblíbené oslovení žen, které maturitu nemají již v živé paměti, ale přesto neustále drží krok s nastupující generací okupující prestižní místa u barového pultu, “ máte vybráno nebo dáte na mé doporučení a tím se plně odevzdáte do rukou zkušeného aristokrata dělnické třídy?“
Úvodní replika byla vždy rozhodující pro další vývoj večera, proto jsem se vždy snažil být nenásilně uhlazený s jemnou dávkou vtipu. Žena, která se po hodinách příprav a líčení odhodlala opustit šeď všedního života, přeladit stanici „Co máme dnes k večeři“ na daleko příjemnější „Madam,vypadáte skvěle“, byla většinou hned tímto mým nástupem zaskočena a nechala si přidělit další díl mé herecké etudy. „Mám pocit, že vaše smutné oči si rozhodně zaslouží, aby se dalších několik pár chvil dívaly na můj výtvor, který pojmenuji po vás!“ Řekl jsem jedním dechem, téměř s kamennou tváří a dřív než stačila reagovat, jsem se otočil a odkráčel za bar. Lahodný cocktail, který jsem měl pro tyto případy vždy v záloze, jsem namíchal, aniž bych se jediným pohledem podíval k jejímu stolu. Ovšem její prchlivý a stále ještě šokovaný pohled jsem cítil po celou dobu, jak se mi přilepil na moje ruce, které si ladně nejdřív pohazovaly se šejkrem, a potom s chirurgickou přesností připevnily nachystané exotické ovoce na sklenici s nápojem, kterému jsem musel ještě rychle vymyslet jméno. „Máří Magdaléna, jak jsem říkal, pojmenoval jsem ho po vás!“ Vyhrkl jsem ze sebe ještě než se stačila nadechnout. „Ale to jste se netrefil, já jsem Petra.“ Řekla s jemným úsměvem a bylo na ní vidět, že počáteční nervozita je již na ústupu. „Jméno ale vůbec není důležité. Čistota a ženskost…to jste vy!“ Vytasil jsem další ze svých již několikrát vyzkoušených reakcí. A stejně jako před tím jsem odkráčel za bar, abych se věnoval dalším hostům a ponechal ji samotnou v rozjímání a s malinkým Broukem, který ji začal teď vrtat v hlavě.
Mezi tím několik hostů zaplatilo a s přáním příjemného zbytku večera odešlo domů. Já jsem se mohl v klidu věnovat své dámě, která za tu dobu vypila ještě pár drinků z mého osvědčeného arsenálu. „To už jsem tady poslední?“ zeptala se s předstíraným překvapením v hlase. „Nechcete si něco nalít a sednout si chvilku za mnou?“ zazněla od jejího stolu otázka, která dříve či později musela přijít. „Tak snad jen na chviličku, abych vás nezdržoval.“ odpověděl jsem a už jsem si nalíval svou oblíbenou vodku. „A ještě než si sednete…já vím, že jsem otravná, ale mohl byste tu muziku trošičku zesílit?“ vypustila ke mně další signál, že domů rozhodně nespěchá. Splnil jsem její přání a usedl naproti ní. Po několika zdvořilostních frázích si začala stěžovat, jak je vlastně strašně nešťastná a že si představovala život úplně jinak…Samozřejmě v těchto chvílích je mým jediným úkolem se tvářit, jak mě to strašně zajímá a jak moc jí rozumím, což mi vůbec nedělalo problém.
„Pojď tančit,“ vyhrkla najednou a vytáhla mě za ruku od stolu. Přitiskla se na mě a začala hladit. „Myslím, že to není správný,“ řekl jsem potichu a stáhnul ji ruku ze svého zadku, kde už prováděla nějaké manévry. Odešel jsem na toaletu a nechal ji tam opět o samotě. Po návratu mě čekalo malý překvapení. Její košili jsem potkal už po cestě, zatím co ona ležela na barovém pultu. Zvedl jsem tu košili ze země a začal jsem ji oblékat. „Opravdu si nemyslím, že je to dobrý nápad?! Jsi velice atraktivní žena, ale měli bychom se vrátit oba domů!“
Dokouřil jsem poslední cigaretu a zvedl se od stolku, kde se odehrál tento díl nekonečného seriálu jménem Život barmana. Možná ten večer dopadl takhle, možná úplně jinak. Konec je totiž, pod tíhou času poněkud rozmazaný a tím pádem dost nejasný. Ale myslím, že to není důležité a asi by to mělo zůstat zahaleno závojem tajemství. Možná sám barman chtěl, aby konec té epizody zůstal s otazníkem?! Snad ze slušnosti? Snad z úcty k oné dámě? Snad proto, abych se sem mohl po létech vrátit a vyprávět vám další příběh z neobyčejného života jednoho obyčejného barmana.
