Článek
Dva kralují nedozírným dálavám, jeden se musí spokojit s maličkým územím (které ale úspěšně rozšiřuje – OSN i všem ostatním bezzubým organizacím navzdory). Všichni spáchali celou plejádu zločinů – kdyby se někdy měly vyšetřovat, šlo by o práci namáhavější než lustrace Babišových daňových přiznání či vysvětlení bitcoinové kauzy. Tito neohrožení muži s velikým úspěchem bojují proti podstatě právního státu a jakýkoliv náznak odporu či neochoty sveřepě trestají – jeden zesměšňováním na sociálních sítích a vodopády vulgarismů, druhý umrznutím v trestanecké kolonii či asistovanou sebevraždou (zpravidla demonstrující volný pád po vystoupení z nikoliv nízko položeného okna), další odvoláním, jde–li o nepřátele domácí, atentátem, jde–li o nepřátele vnější, genocidou, je–li vnějších nepřátel vícero.
Svět se ocitl v situaci, kterou by nedovedl předvídat zřejmě ani největší satirik filmového plátna Stanley Kubrick. V jeho slavném filmu Dr. Strangelove (česky se dost nešťastně překládá jako Doktor Divnoláska) se sice jisté střípky z budoucnosti (nyní ji vnímáme jako současnost) objevují – jaderné nebezpečí, problémy dorozumět se, nekompetentní osoby na významných postech aj., ale že budou naráz činní rovnou tři blázni v různých částech zeměkoule a všichni s atomovým kufříkem v podpaží, toho by se ani „Stenly“ nenadál!
Mimochodem – nemuselo k tomu vůbec dojít. Kdyby totiž v USA, Rusku a Izraeli skutečně fungovaly nezávislé soudy, co se „houby ohlíží na to, kdo je obžalován“, jestliže by se mezinárodní právo tolik nebálo vystoupit z papírové podoby – opustilo charty, rezoluce aj. a namísto toho pěkně poprosilo své duchovní otce, aby více dbali na jeho vymáhání – jinými slovy ze sice roztomilé, ale ustrašené čivavy udělali raději bernardýna, který, ač dobromyslný, tu a tam svou tlapou někoho přejede po ofině, snad by pak političtí supermani o některých věcech ani nesnili, natož je v reálu prováděli…
Krom dopadů na globální politiku, snad i mapu světa, ekonomiku, migraci atd., vyvstává dle mého soudu ještě jeden stejně významný problém – masy lidí od severního pólu po jižní totiž chování těchto tří králů vidí a hrozí, že se jakožto představitelé „elity“ pro ně stanou „bůžky“, idoly hodnými napodobování a bohužel i následování. Řadový Číňan nebo Rus může „držet palce“ Trumpovi, Američan zase Putinovi – nejmenší kus koláče si ukrojí Netanjahu, tomu drží palce už jen Češi. Vztah Česka a Izraele je podobný jako vztah Měsíce a Země – Měsíc rovněž nad ničím nepřemýšlí, jen se kolem planety točí a točí…
Nejstarším z těchto pánů je Donald Trump, který v červnu 2026 oslaví již 80. narozeniny, Benjamin Netanjahu je přibližně o 3 roky mladší, Putin o další 3, tedy celkově 6 od amerického prezidenta. Jistěže se i v minulosti vyskytovali „političtí držáci“ – Konrad Adenauer, Winston Churchill, Fidel Castro – či třeba Ronald Reagan. Šlo však o státníky, jejichž kroky se daly alespoň přibližně předvídat – neměnili svá rozhodnutí osmkrát do hodiny, navíc působili, jako by se svou zemí byli „srostlí“ – čímž nemíním adorovat El Comandanteho, zmínit jsem jej však musel. Trump vyznává politiku typu „houkni do jeskyně“ – hlavně, ať všichni ono houknutí slyší, že se potom stokrát odrazí od stěn, zeslabí, zdeformuje, na tom nesejde! Zdá se, že aktuálně se drží jen dvou pevných bodů – prvním je boj proti migraci (nelegální migrace – zeď na hranici s Mexikem, ovšem i boj s migrací legální), druhým podpora Izraele (uznání Golanských výšin, Jeruzalém jako hl. město aj.). Někdy ale pan Donald houká natolik hloupě, že ho málokdo bere vážně – Grónsko má prý být součástí USA, protože to prezident již dlouho chce, je to „nutné“ – vždyť se kolem jeho břehů prohánějí ruské ponorky, sami Gróňané budou rádi atd. – načež se svět dozvídá, že Gróňané by se bez lásky velkého bratra raději obešli. Jakmile velitelka americké vojenské základy na území Grónska vyjádřila znepokojení s politikou Trumpa, respektive Vance (viceprezidenta), byla odvolána. Ano, je pravda, že zemi si USA braly všemi možnými způsoby – svou nynější centrální část (tehdy označovanou jako Louisianu) odkoupily od Napoleona I., Aljašku od ruského cara Alexandra II., jižní státy jako Texas, Nové Mexiko, Arizonu vybojovaly na Mexiku, jiná území na indiánech, které buď vyvraždili, nebo vytlačili do eufemisticky zvaných „rezervací“. Další území jako Florida vyrvaly Španělům, respektive Seminolům (míšenci původních obyvatel Floridy a černých otroků – vytvořili unikátní kulturu, proti USA vedli odboj, v r. 1830 násilně vytlačeni na západ – tzv. Cesta slz) atd. – příkladů je hodně, problémem budiž, že 21. století dobyvatelským choutkám nepřeje – lidí už žije všude přespříliš, některé hranice se zdají být neprolomitelné…
Zdají, ale to ještě nutně neznamená, že také takovými jsou! Možná, že jde o heslo současného ruského cara Vladimira Vladimiroviče. Ten se řídí římským „acta, non verba“ – činy, ne slova! Zbytečně nic nevytrubuje do světa, rovnou pošle několik stovek tisíc mužských obyvatel federace na nucenou návštěvu na druhou stranu ukrajinské hranice. Není nemožné, že někteří netušili, kde byli vysazeni – podobně i v roce 1968 leckteří zachránci Československa mysleli, že se vydali prozkoumávat krásy Polska, Maďarska či snad NDR. Speciální operace se plánovala jako třídenní – po dobytí Hostomelu výsadkáři se mělo „vše v rychlosti zařídit v Kyjevě“. Jenže – Ukrajinci nejsou žádní Češi! Ba ani Afghánci ne! Výsadek, rychlá akce a následná nikamnevedoucí okupace – to už tu v minulosti bylo! Tudíž – ruský medvěd dostal po čumáku, musel se stáhnout a vyčkávat. Z operace třídenní se vyvinula 41měsíční – a vzhledem k jinému způsobu chápání času – na ruských stepích se odedávna počítal spíše na desetiletí, až soudruzi se později umírnili a omezili jej na pětiletky, nikdo netuší, jestli válka skončí v roce 2047 nebo 2147. Civilisté z napadené Ukrajiny pochopitelně houfně prchají na západ – údajně již 15 milionů dalo své zemi vale. Je pravda, že mnozí utekli před bojem – nechtějí položit životy za věc, které nerozumí, která jim nebyla vysvětlena, další vítají možnost opustit Ukrajinu jako zemi omezených možností, jistě se daly na pochod i leckteré kriminální živly a „nepřizpůsobiví“. Větší část odešla, možná navždy, z obav o svůj život, i když i u nich je po čase vidět jiskřička v oku, že si např. v Česku mohou vydobýt lepší živobytí než v zemi Dněprem rozdělené. Putinovi se tedy vše vymklo z rukou, ovšem tváří se jako pravý car – nehne brvou, ba prohlašuje, že vše jde podle plánu (Brežněv dal v roce 1968 najevo více emocí, když si uvědomil, že takřka milion vojáků ve dvou vlnách poslal do českých luhů a hájů zbytečně).
Netanjahu se nikdy netajil ani tím, že nedovolí vznik palestinského státu, ani tím, že židovské osady na tzv. Západním břehu (Jordánu) bude rozšiřovat OSN i celému světu natruc – respektovat však musí jednu zemi. A to USA. Do USA odešly v 19. a 20. století miliony Židů – byť žili často jako sekularizovaní (ale i takoví mají k zemi zaslíbené citové pouto a mnozí svoje židovství zdlouhavě „nalézali“ – viz spisovatel Leon Uris), americký kabinet Židy podporuje – mnoho z nich studuje na prestižních univerzitách, po letech sbírání zkušeností ve velkém světě se poté vrací do Izraele – a přesně to je případ Netanjahua. Bohužel – z někdejšího výborného mladíka, neohroženého bojovníka ve dvou žido-arabských válkách a následně přesvědčivého diplomata se stalo monstrum, které hrozí zadušením celého Blízkého východu. Bez milosti odstraňuje politické odpůrce, své kauzy zametá pod koberec, s Hamásem roky praktikoval nečistou politiku, kdy se z něj snažil vytvořit mocnou protiváhu Fatahu, mnohem umírněnějšího hnutí působícího na Záp. břehu – před takovými kroky byl varován, dokonce Mosadem, přesto byl přesvědčen, že štvát Palestince proti sobě jim nadlouho, ideálně na věky, znemožní vytvoření nezávislého státu. Události 7. října, jakkoli hrozné a zavrženíhodné, Netanjahua politicky posílily. Dostal díky nim volnou ruku – IDF (izr. armáda) v reakci na přeshraniční přepad a následné brutální vraždění ze strany členů Hamásu nejprve masově bombardovala Gazu, pak uskutečnila masovou invazi – ušetřen nezůstává nikdo, každý jeden civilista (kdo je člen Hamásu a kdo ne?) se rázem ocitl v centru dění a hrozí mu smrt. Po takřka dvou letech vypadá účet hrozivě – cca 60 000 mrtvých, raněné nikdo nepočítá, vyhnáni z domova byli prakticky všichni, tj. 2 miliony obyvatel. Desítky zdokumentovaných válečných zločinů, stovky utajených. Útoky na pozorovací misi OSN či označené příslušníky různých mezinárodních humanitárních organizací. Vypadá to, že Netanjahuovi projde vše… Platí to samé o Trumpovi a Putinovi?
Nenastal čas chápat jinak slovo „elita“, „lídr“, „silný“? V třetí dekádě 21. století jsme totiž stále stejní hlupáci jako ve století 20. nebo 19. – síla přeci neznamená jen sílu hrubou, silný lídr nemusí být silný ve velkohubých prohlášeních, případně rovnou sprostý a arogantní. Mezinárodní právo je mezinárodní právo, platné pro všechny bez výjimky, mimo právo nestojí nikdo, ani americký, ani ruský prezident…
P.S: Uvedení zdrojů informací považuji za problematické – odhadem 95 procent napsaného spadá do kategorie „všeobecný přehled“ – a člověk si tedy na základě toho, co kde viděl (televizní zpravodajství, dokumenty…), četl (ať už literatura faktu, nebo beletrie – mimo jiné hist. romány a jejich následná „konfrontace s tvrdými fakty“, dále všudypřítomný internet – nutný skeptický přístup – v současnosti jeden web zpravidla kopíruje informace od jiného), s kým promluvil, co sám zažil apod. vytváří v průběhu života pohled na svět. Významná část informací získána poslechem Českého rozhlasu plus (který politice a historii nabízí veliký prostor), roky narození politiků zjištěny na Wikipedii (životopisy volně dostupné, byť obsahují „temná místa“), o vyhnání Seminolů píše M. Stingl v knize Války rudého muže…
