Článek
Návrh nového pružného pracovního institutu reagující na změny na trhu práce, jeho novým potřebám ale též na potřeby lidí vydělávat více kvůli stále se zvyšujícím výdajům.
Nejčastějším způsobem vydělávání peněz na obživu a placení základních výdajů, je zaměstnanecký poměr.
V lidech vzbuzuje pocit jistoty a pravidelného příjmu. Ve srovnání s prací na IČO je pravdou, že ho můžeme označit za stabilnější, ale jistoty jsou velmi relativní.
Neustále nějaká firma propouští, nebo jsou tam podmínky, které člověk strpí jen proto, že složenky a jídlo se zaplatit musí.
Jenže spousty firem nemá pravidelné celoroční zakázky, některé fungují vyloženě sezónně a některé mají sice stálou práci, ale pouze na několik hodin týdně nebo měsíčně.
Aktuální řešení není dostatečné, protože člověk na zaměstnanecký poměr, zejména ve velkých firmách, musí odpracovat fond hodin bez ohledu na reálnou činnost.
Občas volných pár dní asi ve finále není nějak zásadní, ale často se stává že nový kontrakt naběhne až za několik měsíců, nebo ještě nebyl ani nalezen a takzvaně se neví co bude.
Zde vznikají slepá místa, kde se firma často rozhoduje k propouštění, nicméně stojí před složitou otázkou. Protože nemůže zase vyhodit všechny, a navíc ty lidi bude za půl roku potřebovat.
Z druhé strany spousty lidí zase nebude bavit přežívat v práci na základním platu, čekat několik měsíců a muset prostě splnit fond.
Stejně tak některé firmy které mají třeba stavební zakázky hlavně přes léto, nebo naopak.
K tomu můžeme připočíst firmy, které zrovna dostaly velkou zakázku, která je jednorázová.
Musejí potom vzít agenturní zaměstnance, kterým platí mnohem více než svým lidem.
Dále tedy vezměme v úvahu menší podniky, které mají práci třeba na několik desítek hodin měsíčně.
DPP a DPČ jsou velmi omezené a naráží to na fakt, že člověku tím vzniká další administrativa, nejen se smlouvami a hlídáním hodin a peněz, ale též při ročním vyúčtování.
Je to komplikace a omezení, které, pokud chceme takzvaně rozhýbat ekonomiku, musíme brát v potaz.
Každopádně tento návrh je přínosný i pro zaměstnance, kteří jsou pracovní dobu vytíženi plně a celoročně, ale jsou akční a pracovití a chtějí si vydělat více.
Jasně, půjde na melouch, řekne spousta lidí. Ale to je omezeno zase tím kde není potřeba takzvaný papír. Ale to nejde všude, a každý nepracuje v oboru jehož náplň se dá využít k takzvaným melouchům.
Návrh nezatracuje ani nemá v úmyslu rušit běžné zaměstnanecké úvazky. Přináší nový typ úvazku, a to flexibilní.
Resp. Úvazek asi není správný pojem, ale to teď není podstatné. Tento model by mohl vypadat zhruba následovně.
Začněme tím, že sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnancem (pomiňme formálnost co platí ten a ten, princip je že reálně to zaplatíte z výdělku) činí zhruba 5 tisíc korun.
K tomu je možno přidat libovolnou částku 1 až 5 tisíc korun, která bude pokrývat případné výpadky kdy bude malý příjem nebo žádný.
A dále by se platilo jen z toho, co člověk aktuálně vydělá. Pointou je že člověk není vázaný na zaměstnavatele, sám si odvádí z toho, co vydělá.
Smlouvy mohou být tedy velmi flexibilní, mohou obsahovat rozsah úkolů nebo hodin dle aktuálního objemu práce.
Přidanou hodnotu tohoto modelu se pokusím vyjádřit na následujících příkladech.
Strojní zámečník, vyzná se lehce v elektrotechnice, má strojní průkaz na bagr a řidičák C+E.
Ve městě je firma, zabývající se kusovou výrobou strojů na zakázku. Vedle je stavební, dopravní firma a ve vedlejším městě menší firma zabývající se elektrotechnikou.
Strojní firma vyrábí dle objednávek, kterých je někdy více někdy méně. Ona s tím počítá, tudíž přijme takový počet lidí a dá jim takové platy, aby byly pokryty hluchá místa.
Dopravní firma neustále hledá řidiče, protože má dost zakázek. Stavební firma občas nestíhá protože finišuje zakázku, nebo jí zrovna marodí více lidí.
Elektrofirma potřebuje pomoci s opravou a výrobou techniky, řeší to brigádně, plnohodnotného zaměstnance si vzhledem k objemu práce dovolit nemůže.
Zmíněný modelový člověk, uzavře flexibilní smlouvu se strojírenskou firmou. Jeho hodinová nebo úkolová mzda je vyšší, protože se nemusí započítávat případné prostoje, je placen pouze za práci.
Ví se, že tři měsíce se jede na plný výkon protože je zakázka, další tři měsíce jsou naplánované nějaké opravy a údržby, a zbytek roku se neví. Objednávka na další rok je v jednání, tudíž obrovská pravděpodobnost dalších zakázek příští rok.
První kvartál tedy pracuje pouze pro zmíněný podnik, odvádí 7,5 tisíce měsíčně protože takhle každé dva měsíce má pokryt případný jeden měsíc kdy by nemohl odvádět. Z každé hodiny zaplatí X procent daň.
Počítáme s menší daní než vyšší a to z důvodu, že člověk bude výkonnější, více vydělávat, ekonomika celkově bude silnější, tudíž nebude potřeba tolik sdírat lidi státem.
Při vyšší daňové zátěži hrozí ztráta motivace a nevracení peněz zpět do ekonomiky.
Druhý kvartál bude jezdit jen na opravy a údržby, třeba dva tři dny v týdnu.
Zde se nabízí prostor pro vývoj aplikace, kde by se tyto práce nabízeli a poptávali. Umožňovala by též vytvoření skupin, kde by člověk komunikoval s konkrétními spolupracujícími firmami, kde by se domlouvali kdo jak co potřebuje a kdo je schopen a kdy poptávku uspokojit.
Též by mohl hledat a nabízet práci jinde. Výhodou by byla absolutní jednoduchost. Právě jednoduchost systému, minimum byrokracie, má být tím hybatelem.
V tomto kvartále tedy může zbytek dní využít např. Prací pro dopravní firmu, která ve chvíli kdy ví že od úterka do soboty má volno může přibrat další zakázky, člověk udělá práci, dostane peníze, odvede procento a vyřešeno.
Do toho se objeví nabídka, že v pondělí musí bagrista k doktorovi, člověk jede na servis až v úterý (jinak by musel v pondělí do zmíněné práce a prostě plnit fond) tak přijme pondělní zakázku, odpoledne vezme peníze, odvede procento a v úterý jde na servis za vyšší hodinový fond protože ho firma nemusela platit v pondělí za to že tam je.
Jedná se o plné efektivní využití pracovního času s možností vydělat si mnohem více peněz než se vydělává dnes, a v konečném důsledku silnější ekonomice, protože se prostě bude pracovat efektivněji.
V dalším kvartálu než budou zakázky na strojích, může třeba pomáhat ve vedlejším městě s elektronikou a tisíce dalších kombinací.
Pokud by třeba v prosinci nešel do práce vůbec, nebo jen na pár dní a měl by tudíž málo peněz, může využít nezaplacení odvodů – protože tím že platit 7,5 místo 5 v době kdy vydělával, má předplaceno.
Tento systém by přinesl i větší míru svobody. Možnost jednotlivce pracovat hodně a hodně vydělat, a poté strávit třeba měsíc v Karibiku.
Což běžný pracovní poměr neumožňuje.
Teoreticky lze namítnout že toto může vyřešit práce na IČO.
Ve spoustě podniků se pracuje převážně nebo pouze na živnost. Technicky jde o švarcsystém. Je to velmi časté.
Jenže jak jsem zmínil, pokud je naším cílem rozhýbat ekonomiku a celkově bohatnout, je nutné nastavit minimálně na rozjezd co nejméně překážek a rizik.
Ne všechny firmy jsou takto nastavené, ne každá práce jde dělat na ičo. S flexibilní smlouvou stvrdíte splnění nějakých základních vzájemných požadavků.
Navíc ve zmíněném modelu se platí pouze z výdělku a lze tak dělat i méně výdělečné práce.
Nemusí platit velký odvod ať se děje co se děje, jeho odvody jsou přizpůsobeny příjmům a vše je jednoduché a flexibilní.
Nebo můžeme jít cestou že se zruší paušály a práce na živnost se nastaví dle zmíněných pravidel.
Flexibilní smlouvy mohou být i na živnost.
Jedná se o velmi hrubý návrh, který se může ještě stokrát změnit, nebo se ukázat že není vhodný a aplikovatelný. Nicméně jsem názoru, že takzvaně něco se dělat musí, protože tento systém již přestal být udržitelný.
