Článek
Advent je sice teprve na začátku, manželka na mě ale už několik dnů tlačí, že je potřeba začít vybírat dárky pro naše děti. Já se ji snažím odbýt, protože pro mě jsou Vánoce ještě hodně daleko. Mám ve zvyku shánět dárky až tak týden před Vánoci. Pravda je, že se mi to sice už několikrát vymstilo, protože některé balíčky zkrátka už nestihly dojít, ale i přesto jsem neponaučitelný.
Jedno odpoledne jsem měl slabší chvilku a řekl jsem si, že si nad tím se ženou sednu a probereme alespoň typy dárků, které se letos budou dětem kupovat. Na první kategorii jsme se překvapivě shodli. Šlo totiž o oblečení a boty. Když já jsem byl dítětem, pamatuju si, jak jsem s kamarády řešil, že nesnáším měkké dárky, tedy oblečení. Nikdy jsem z toho neměl radost a už podle obalu jsem věděl, že to nebude nic, s čím bych si mohl hrát a co bych si užil. A většina tehdejších dětí to měla stejně. Až do puberty jsme oblečení zkrátka neřešili.
Dnešní děti to ale mají jinak. Měkké dárky zbožňují. Ty naše se nejvíce těší na to, až si novou mikinu, tričko či svetr obléknou na sebe a budou v něm moci „machrovat“ před ostatními. A tak pro nás oblečení bylo jasnou volbou. Vzhledem k tomu, že ale nevím, jaké velikosti naše děti mají, nechal jsem nákup této kategorie zcela na manželce. No nadšená z toho nebyla, alespoň však nebude moci nadávat, že jsem něco zkazil.
Pak už jsme se ale začali rozcházet. Našim dětem je jedenáct a třináct, a tak jsem si myslel, že by jim nějaké vzdělávací knihy či vstupenky na klasická představení do divadel rozhodně neuškodily. Žena ale byla opačného názoru. Tvrdila, že na tohle jsou malí a že je to všechno naučí ve škole. Její přístup mě docela překvapil, ale souhlasil jsem. Pak mi však řekla, že by jim místo toho koupila hračky. A to bylo, jako by do mě uhodil blesk. Na hračky jsou už přece velcí. Když jsem pak ještě slyšel, jaké konkrétní hračky by jim chtěla koupit, protože by si je moc přáli, myslel jsem si, že to se mnou sekne.
Nepřijde mi normální, aby si děti v jejich věku přály hračky ve formě laserových samopalů, svítících mečů a ovládacích autíček. Já v jejich letech jsem už seděl v knížkách a snažil jsem se pochopit svět. Tahle má věta ale na ženu působila také jako dráždění býka. A za pár minut jsme byli tam, kde skončíme vždycky. Slyšel jsem tu manželům dobře známou větu, že si mě neměla brát, že jí to maminka říkala a že ji měla poslechnout.
No pohádali jsme se opravdu dost a dva dny jsme spolu nemluvili. Jednou ale to mlčení přece někdo prolomit musel. Hádky dokážou být zlé a mohou člověku i ublížit, o to hezčí je ale to usmiřování. Když si dva lidé, kteří se milují, všechno vyříkají a najdou nějaké řešení. My jsme se nakonec opravdu usmířili, na dárcích pro naše děti jsme se ale stejně neshodli.
Než podstupovat další hádku kvůli stejnému tématu, shodli jsme se nakonec, že bude nejlepší, když s nákupem dárků ještě počkáme. Přece jen jsou Vánoce ještě daleko. To byl krásný kompromis. Stejně jsem se ale nezbavil pocitu, že mě tahle debata ještě minimálně jednou čeká. A nebude to zase za tak dlouho.
