Článek
Pamatuju si, že když jsem byl ještě dítě, na Vánoce jsem se těšil už od listopadu. Ne ani tak na dárky, ale spíše na tu atmosféru, kterou Vánoce přinesou. Nemusí se do školy, všude hrají koledy, venku sněží a i když fouká ledový vítr, má to zkrátka něco do sebe. Sice jsem moc nemusel návštěvy příbuzných, které jsem musel v době prázdnin absolvovat, i tak to pro mě bylo vždy nezapomenutelné období. A i na ty dárky jsem se samozřejmě těšil. Ale věděl jsem, že vše, co bych si přál, pod stromečkem stejně nebude. Rodiče na všechna moje přání neměli peníze a já jim to neměl za zlé.
Dnešní děti to ale často mají jinak. Vánoční atmosféra, pečení cukroví, ani koledy jim moc neříkají. Berou je čistě materialisticky. To, že by psali Ježíškovi a dávali své dopisy za okna, to nehrozí ani v nejhorším. Kvůli internetu vědí už od svého raného věku, že Ježíšek dárky nenosí. A letos nás překvapili ještě mnohem víc. Řekli, že je Vánoce nezajímají vůbec.
Dcera, které je čtrnáct let, se mě z očí do očí zeptala, kolik mám budget na její dárky. Nechápal jsem. Tohle se přece neříká. Trvala na tom ale tak vehementně, že jsem jí tu částku nadhodil. Pokývala hlavou a pak mi řekla: „No, tak mi nic nekupuj a dej mi cash!“ Vyvalil jsem na ni oči. To snad nemůže myslet vážně. Oznámil jsem ji, že takhle teda ne. O nakupování vánočních dárků se připravit nenechám. Může si přece říci, co by chtěla.
Ale i to jí bylo málo. Říkala, že nechce nic od nás, že chce jenom ty peníze a že to, co chce, si koupí sama. No, musel jsem jí říci, že si to nechám projít hlavou. Jinak by u mě stála a přesvědčovala mě ještě teď. No koneckonců jí je ale už čtrnáct, tak se třeba dohodneme na nějakém kompromisu.
S tím, že od dcery očividně vánoční pohodu očekávat nemohu, upnul jsem svou snahu k synovi. Tomu je teprve dvanáct. Chtěl jsem s ním mluvit o tom, co by si k Vánocům přál, ale sotva ve dveřích shodil školní tašku z ramen, osopil se na mě: „Hele, se mnou nepočítejte, já žádný Vánoce slavit nebudu!“ Nechápal jsem, co je to zase za rozmar. Syn si na dárky potrpěl a vždycky věděl, co si přát. Přemýšlel jsem, proč najednou ta otočka.
Důvod, proč se na Vánoce netěší, jsem z něj vydoloval až večer. „Jediný, co opravdu chci, je nejnovější iPhone. A ten mi stejně nedáte. Takže mě Vánoce vůbec nezajímají!“ řekl mi. Aha, takže je to zase všechno jenom o penězích. Touží po dárku za více než třicet tisíc, ale protože ví, že ho od nás prostě nedostane, tak je mu všechno okolo jedno. Ale je mu přece dvanáct. Každou chvíli mu mobil upadne a hned musíme kupovat nový. To opravdu s takhle drahým telefonem riskovat nebudeme.
A mluvit s nimi o tom, že jsou lidé, kteří jsou na tom finančně ještě daleko hůř, to na ně působí jako dráždidlo. Okamžitě vyskočí a začnou se hádat. Tak nevím, jak to letos s dárky bude. A to už je nejvyšší čas to začít řešit. Na vánoční pohodu to ale rozhodně nevypadá.
