Článek
Celá situace, kterou musím nyní intenzivně se svým bratrem řešit, mi přijde trochu paradoxní. Pronajímá totiž byt vlastní matce. A mně to přijde jako nehorázná zlodějna, protože se na ní snaží vydělat. Jenže nemám žádné páky a nemohu s tím nic udělat.
Když ještě žil můj otec, dohodli se naši rodiče, že byt, ve kterém bydlí, přepíšou na jednoho z nás. Druhý pak dostane finanční prostředky, aby si mohl zařídit vlastní bydlení. Rozhodli se tak kvůli tomu, protože slyšeli o spoustě případů, kdy podílové vlastnictví jedné nemovitosti vedlo k sourozeneckým neshodám a hádkám. A tak jsme to s bratrem akceptovali. Jenže jednali nerozváženě a matce se to teď vrátilo.
Když jsem dostudoval školu, dali mi finanční prostředky. Na bratra ve stejné době přepsali byt. A pak otec zemřel. Místo toho, aby ale bratr matku podpořil, řekl jí, že bude muset platit nájem, protože byt je jeho. Myslel jsem, že si snad dělá nemístnou legraci, ale myslel to vážně. A ani moje náléhání na tom nic nezměnilo. Byt už má podle jeho slov dost dlouho na to, aby mu konečně začal vydělávat. Bydlí totiž s manželkou v nájemní garsonce, a tak mu příjem z nájmu jeho bytu zaplatí nájem a ještě mu to hodí něco do kapsy.
Matce to podal tak, že za byt 3+1 po ní bude chtít jen 15 tisíc, takže si nemá na co stěžovat. Takhle velké byty, 69 metrů čtverečních, stojí jinak mnohem víc. To je možná pravda. Matka má ale měsíční důchod přesně 20 559 Kč. A když bratrovi zaplatí 15 tisíc, tak jí na živobytí nic nezbyde. Natož aby si mohla něco koupit, nebo si konečně začít užívat důstojného stáří, na které má po těch letech a dvou vychovaných dětech nárok.
Bratr se ale rozhodl, že bude na matce v důchodu vydělávat. Spíš než finanční prostředky, které musí matka obětovat, mě ale mrzí to, jak je z toho vnitřně zklamaná. Takové chování si totiž nezasloužila. Snažím se jí to alespoň kompenzovat tím, že jí určitou částku na onen nájem přidávám, aby mohla žít alespoň trochu důstojný život. Když se to ale bratr dozvěděl, okomentoval to slovy, že jsem dostal peníze, tak ať se starám. To už byl vrchol, po kterém jsme spolu přestali úplně komunikovat.
Nedávno jsem ho ale kontaktovat musel. Matka bude slavit sedmdesáté narozeniny a já jí chtěl dát zájezd k moři s poznáváním památek ve slunné Itálii. Ptal jsem se bratra, zda se na tom chce finančně podílet, že bychom matce dali společný dárek a tak trochu ji ukázali, že se staráme. On o tom ale nechtěl ani slyšet. Na zbytečnosti prý nemá peníze.
A tak to zase zůstane jen na mě. Organizace oslavy, dárky, pozvánky pro její kamarádky i bývalé kolegyně. Ani nevím, jestli bych měl bratra na takovou oslavu pozvat. Když tam nebude, bude to totiž mamce líto. Jenže když ho pozvu, tak dorazí, koupí nějakou levnou bonboniéru a moc radosti jí to stejně nepřinese.
