Článek
Josef Zíma se narodil v Praze v roce 1932. Jeho láska k herectví ho dostala až na DAMU, stejně jako hraní ale miloval i zpěv, a tak na něj při studiích nikdy nezanevřel. Když pak začal s profesionální dráhou herce, lidé ho zkrátka milovali. Ještě na konci 50. let natočil jeden ze svých nejslavnějších filmů. V roli prince Radovana byl jedinečný a získal si srdce nejednoho české diváka.
Během své herecké kariéry si Zíma zahrál například i v kontroverzním seriálu Třicet případů majora Zemana. Role to sice byla jen malá, o to více radosti z ní ale měl. Zahrál si totiž po boku svých dvou spolužáků z DAMU. Jedním z nich byl Vladimír Brabec a tím druhým Petr Haničinec.
Josef Zíma byl ale i zpěvák. Největší popularitě se těšil během šedesátých let, kdy se v anketě Zlatý slavík pravidelně umisťoval v první desítce. Na stupně vítězů se ale dostal pouze jednou. Konkrétně to bylo v roce 1964, kdy se umístil na bronzové příčce. Slavnější už v hudební branži nikdy nebyl. Přesto, že se začal v anketě popularity propadat, měl stálý okruh fanoušků a fanynek, který s ním prožil desítky let jeho života. A někteří z nich s ním tyhle chvíle prožívají dodnes.
S hereckou kariérou Zíma skončil velmi brzy. Pravidelně se přestal na filmových plátnech objevovat již na konci 70. let. Sem tam se sice objevil v nějakém filmu nebo seriálu, ale jednalo se spíše o epizodní role. Věnoval se totiž zejména divadlu a zpívání. Letos na jaře tento velikán české hudby oslavil své 92. narozeniny. A přesto, že už mu zdraví neslouží tak jako dřív, jeho touha žít je obdivuhodná.
Kvůli problémům s cévami museli lékaři u Josefa Zímy přistoupit k amputaci nohy. Bylo to sice krajní řešení, ale stav jeho zdraví se natolik zhoršil, že se nedalo nic dělat. Jenže Josef Zíma se nevýslovně těšil na oslavy 85. výročí Orchestru Karla Vlacha, které by mohl kvůli amputaci propásnout. Nakonec to ale dopadlo nejlépe, jak mohl doufat. Přestože amputační zákrok podstoupil teprve ve středu 6. listopadu, o čtyři dny později už byl přítomen při oslavách výroční tohoto legendárního orchestru. A nebyl tam pouze jako divák. Vystoupil a přede všemi zazpíval.
Za svůj výkon sklidil od diváků několika minutové ovace, což mu zlepšilo jeho psychický stav po amputaci. Láska ke zpěvu a úspěch u obecenstva byl totiž to, co Zímu vždy hnalo kupředu. A potvrdilo se to i tentokrát. Ve svých 92 letech se nevzdává vůle žít, přestože nemá jistotu, že mu lékaři nebudou muset amputovat i druhou nohu. A tahle jeho síla by mohla být inspirací každému z nás.
Před Josefem Zímou nelze jinak než smeknout.
Zdroje:
