Článek
Psal se rok 1989, po Česku už bujely demonstrace, mnoho lidí nespokojených s režimem stihlo emigrovat do některého z demokratických států a doba komunismu se pomalu chýlila ke konci. 29. března se ale stala velmi kuriózní událost, která ve svém počátku celý národ doslova šokovala. Dva muži, původem Slováci, s puškami v ruce obsadili jedno z letadel na letišti v Ruzyni a drželi rukojmí. Nikdo v té chvíli nevěděl, o koho jde a čeho tím chtějí docílit. A tak začalo vyjednávání.
Tehdy ještě opatření na letištích nebyla zdaleka taková, jaká jsou dnes, takže se dvěma mladíkům, zámečnickým neplnoletým učňům, podařilo nepozorovaně dostat k jednomu z letadel, které právě v tu chvíli bylo otevřené. Ozbrojeni vnikli dovnitř a začali ohrožovat cestující i posádku.
Jejich hlavním cílem bylo opustit tehdejší komunistické Československo a emigrovat. Ve své mladické naivitě se domnívali, že budou během cesty schopni letadlo opustit. Doufali, že letadlo sníží výšku tak, aby mohli bezpečně vyskočit do moře. Jenže ještě než vůbec vzlétli z letiště v Ruzyni, začala se situace vyostřovat.
Protože chlapcům nešlo o to nikomu ublížit, cílem byla čistě ona emigrace, propustili z letadla většinu cestujících. Pak ale se zbylými lidmi na palubě letadlo skutečně vzlétlo. A zamířilo si to do Frankfurtu nad Mohanem. Výskok si během letu rozmysleli, pochopili totiž, že je to prakticky nemožné, a domnívali se, že bude lepší, když se v cílové destinaci nechají zatknout místními policisty. Přeci jen už v té době budou na území západního Německa.
Pokud se mladí chlapci ve věku šestnácti a sedmnácti let domnívali, že je západní Němci přivítají s otevřenou náručí, neměli tak úplně pravdu. V Německu je totiž postavili před soud. Českoslovenští představitelé se sice snažili vyjednat jejich návrat do vlasti, kde by s nimi byl veden proces na základě tehdejších komunistických zákonů, to se jim však nikdy nepovedlo. Oba byli nakonec uznáni vinnými a odsouzeni.
Jako mladistvé je ale nečekalo vězení. Dostali podmínku trvající po dobu dvou let a k tomu byla nařízena jejich převýchova, jejíž součástí byla i výuka německého jazyka. Z obou mladých chlapců se tak postupem času stali občané Německa. Ochrany ze strany našich sousedů se jim tak sice dostalo, cesta ke svobodnému životu, po kterém toužili, však skrze výchovné zařízení, ve kterém byli internováni, byla ještě dlouhá.
Kdyby jen ti chlapci v té době tušili, že jejich čin je naprosto zbytečný. Stačilo pár měsíců počkat a dožili by se pádu komunistického režimu a mohli pak nadále žít ve své vlasti, která získala tak dlouho očekávanou svobodu.
Zdroje:
