Článek
K nakupování mám nekonečný odpor, ale řekla jsem si, že život není peříčko, a tak i já musím přinášet oběti.
Polkla jsem Ibalgin, našla v tašce s taškami dvě největší tašky a vydala se směr Globus.
Už na parkovišti jsem se litovala, dělala si selfíčka u prázdných domků na nakupovací košíky a bědovala, že jsem nedokázala dokončit tu objednávku na Košíku.cz.
Vzpomněla jsem si však, že mám jeden trumf v rukávu. Byla to sluchátka do uší.
Vítězoslavně jsem si je nasadila, přepla si mobil na režim - přehrávej náhodný kraviny a šla porazit své běsy.
První dvě minuty byly skvělý. Hrála mi nějaká taneční klubová pecka a já se cítila, jak vítěz. Do doby, než se mi ve vysoké kozačce srolovala nízká ponožka. Nejdřív v pravé botě. Rozhodla jsem se nedat znát nic na mém výrazu obličeje a statečně tlačila vozík dál davem. Přišla na řadu ponožka levá. Zmateně jsem se okolo sebe rozhlédla a přemýšlela, kde se ponožek nadobro zbavit. Nikde. Všude davy lidí a zouvat se před regálem s nakládanými sýry není vhodné, jsem usoudila.
Zesílila jsem si tedy hudbu ve sluchátkách na maximum a zkoušela nevnímat ponožky srolované až u prstů.
Pomalu plním nákupní vozík a nemohu si nevšimnout, že se na mě spousta lidí usmívá. Že mi to asi extra sekne je pochopitelně první, co mě napadá.
Zaplatím a odcházím nákup uložit do kufru auta.
Do vedlejšího automobilu současně ukládá nákup paní, která mě se zájmem pozoruje a také se usmívá. Jde vrátit prázdný vozík, přichází zpátky a něco mi říká.
Vyndávám sluchátka z uší.
„Si říkám, že vás to nakupování asi musí bavit, když si tak nahlas zpíváte. To je hezké.“
Koukám na ní zkoprněle a dochází mi, co je hlavním důvodem, že se na mě smála polovina prodejny potravin.
„Nenávidím nákupy.“ Odpovídám jí. „A tahle sluchátka jsem si dnes vzala jen proto, aby můj manžel nevečeřel na Štědrý večer chleba s hořčicí.“
Paní se dala do hlasitého smíchu a já si konečně vyndala ty ponožky z kozaček, abych s nimi za trest utřela zpětná zrcátka.
