Článek
Když projíždím pracovní inzeráty a v sekci „Benefity“ narazím na položku teambuilding, vždycky mi cukne koutek. Je to zvláštní druh humoru, něco jako když vám zubař řekne, že trhání osmiček „nebude bolet“. Je to opravdu benefit? A pro koho? Pro firmu, která si odškrtne kolonku „péče o lidi“, nebo pro mě, když v sobotu ráno stojím na parkovišti a přemýšlím, jestli by fingovaná zlomenina nohy byla dostatečným důvodem k absenci?
Teambuilding je totiž v korporátním newspeaku krycí název pro krádež osobního času. Místo toho, abych si o víkendu léčila nervy z pětidenního maratonu zbytečných meetingů, musím vstát, nasadit úsměv číslo 5 a předstírat, že mým životním snem je stavět vor z PET lahví s lidmi, kterým se od pondělí do pátku vyhýbám v kuchyňce.
Sobota, 7:00: Sraz u autobusu smrti
Všechno to začíná v sobotu ráno. Už samotný fakt, že musím vstát dřív než v pracovní den, je zločin proti lidskosti. Na parkovišti se formují první hloučky.
Jsou tu Mladí nadšenci. To jsou ti, kteří by mohli být mými dětmi. Jsou plní energie, proaktivně se seznamují a jejich small talk o ničem je tak intenzivní, že mi způsobuje fyzickou bolest. Pak jsou tu Kariérní šplhouni. Ti neodložili mobil ani cestou na záchod. Tváří se „busy“ i v sobotu, protože důležitost se měří počtem nepřečtených e-mailů. A nakonec my. Skupina cyniků. Stojíme opodál, v rukou kafe jako zbraň hromadného ničení a v očích tichou prosbu o rychlý konec. Proč si firma myslí, že tyto diametrálně odlišné ekosystémy musí trávit víkend spolu? Nám přece stačí, že se v kanceláři nezabijeme. To je ten největší teambuilding.
Cesta do neznáma a dětský tábor pro dospělé
Nasedáme do autobusu. Vzadu se otevírá první láhev (někdo se snaží dohnat páteční noc), vepředu někdo horečně datluje do notebooku (zaměstnanec měsíce, díváme se na tebe).
Když dorazíme na místo, je to jako déjà vu z mateřské školky. Firma nepochybně utratila HDP menší země za pronájem resortu, jídlo a agenturu, která to celé spískala. Mám podezření, že „Event Planner“ je člověk, který v minulém životě organizoval dětské besídky a odmítá dospět. Vážně čekám, kdy vytáhnou barvičky na obličej a já přijedu domů jako roztomilý tygřík, čímž způsobím doživotní trauma sousedům.
A pak to přijde. Proslov. Ředitel pobočky si vezme mikrofon a s rozzářeným úsměvem nám oznámí, jak je skvělé, že jsme se tu všichni dobrovolně (čti: pod pohrůžkou sociálního vyloučení) sešli.
Hra na oliheň: Stavba voru
Následuje rozdělování do týmů. Algoritmus je jasný: dát k sobě lidi, kteří spolu nemají absolutně nic společného. Mým jediným cílem je najít v týmu Nadšence. To je ten člověk, který převezme velení, iniciativu a vlastně to celé udělá za nás. Nadšenec chce vyhrát. Já chci přežít. Je to dokonalá symbióza.
Několik hodin pak pobíháme po lese, hledáme indicie nebo lepíme izolepou nefunkční katamarán. Výsledkem je jakýsi „paskvil“, který si pak – ó, jaká čest – můžeme vzít domů. Společně s diplomem. Ano, diplomem. Ten si pak doma můžu hrdě vyvěsit na lednici hned vedle výkresů mých dětí. Manžel mě jistě pochválí, jaká jsem šikovná holčička.
Útěk z Alcatrazu
Konečně je po všem. Oficiální část končí; nastává „volná zábava“. V tu chvíli se čas zastaví. Sleduji hodinky. Minuta trvá hodinu. Moje skupinka cyniků se nenápadně přesouvá do stínu, abychom nenarušovali „pozitivní vibe“ Nadšenců a Šplhounů, kteří se právě spojili v děsivou alianci u baru. Čeká je dlouhá noc plná panáků a falešného přátelství, které vyprchá přesně v pondělí v 8:00 ráno.
Ještě předtím, než se to zvrhne v nekontrolovanou párty, ředitel znovu poděkuje Event Plannerům za „úžasnou práci“ a fotograf udělá skupinové foto. Všichni se usmíváme. Musíme. Tahle fotka totiž poputuje na LinkedIn s hashtagem #DreamTeam #LoveMyJob, abychom světu ukázali, jak jsme dynamičtí a vděční.
Když se konečně blíží hodina odjezdu, stojím u autobusu první. Jsem vděčná. Ne firmě za benefit. Jsem vděčná, že jedu domů.
V pondělí ráno to v kanceláři hučí. Nadšenci si u kávovaru líčí, jak to v sobotu protáhli do rána a jak jim bylo v neděli špatně. Tváří se u toho jako váleční veteráni, kteří přežili bitvu.
A já? Já sedím u počítače, tiše pracuju a v kalendáři si odškrtávám dny do dalšího „benefitu“. Protože v korporátu platí jediné pravidlo: Kdo se neumí bavit na povel, ten nepatří do týmu.
A jak to máte vy? Do které skupiny na teambuildingu patříte? A myslíte si, že je to opravdu benefit?
