Článek
Začalo to jako v pohádce o Šípkové Růžence, jen místo šípkového keře tam byl kávovar s kapslemi zdarma. Byla to malá firmička s velkým potenciálem, rodinnou atmosférou a lidmi, kteří se na chodbě zdravili, aniž by si předtím museli v Outlooku rezervovat „Greeting slot“.
O produktu jsem neměla nejmenší ponětí. Vlastně jsem neměla ponětí o dospělácké práci vůbec. Byla jsem jen mladé pískle, které se snažilo najít pravidelný příjem a nějak začít hrát tu hru na zodpovědného dospěláka. A jako většina dětí z rozbitých manželství jsem se snažila víc, než jsem musela. Mým životním údělem bylo totiž získat uznání.
A tak jsem se učila. Měla jsem ten správný drive, schopnost oslnit své chlebodárce a ochotu skočit do všeho po hlavě. Asi jsem dělala něco dobře, protože i když jsem byla občas trnem v oku své nadřízené, věděla, že makám jako šroub. Byla jsem ten typ zaměstnance, co se hlásí o úkoly jako Hermiona Grangerová v hodině lektvarů.
Když se z rodiny stane Godzilla
Jenže z té malé, milé firmičky se za pár let stala monstrózní korporace. A jak všichni víme, korporace má zvláštní superschopnost: dokáže člověku sebrat veškerý zdravý selský rozum a vyměnit ho za byrokratický kolotoč, ve kterém se zorientuje jen ten, kdo raději čte interní směrnice než beletrii.
Chápu. Když máte několik tisíc lidí, nemůžete řídit firmu jako stánek s párky v rohlíku. Procesy a pravidla být musí. Ale musí se s nimi vytratit i lidskost? Musíme se na sebe přestat dívat jako na lidi a začít se brát jako „zdroje“ (Resources)?
Nejsem žádná specialistka na HR procesy, ale jako řadovému zaměstnanci mi některé korporátní postupy připadají jako práce pro práci. Schůzky se svolávají proto, aby měl člověk plný kalendář a vypadal hrozně „busy“. Protože v korporátu platí: Kdo má čas na oběd, ten málo pracuje.
Nový živočišný druh: Homo Corporatus
S růstem firmy se objevil další fenomén: úplně jiní lidé. Najednou jsme se střetávali s druhem, který nám byl neznámý. Jsou to rváči. Kolegialita jde stranou, jdou si tvrdě za svými cíli a především za tučnými bonusy. A my, přátelští tupci s naším hloupým dodržováním zásad slušného chování, jim jen stojíme v cestě.
To samozřejmě přineslo spoustu konfliktů a dokonce i slz (většinou na záchodě, aby to nebylo vidět). Člověk vám řekne: „Tak si najdi něco jiného, odejdi.“ Ale ono se to říká snadněji, než se to udělá, když máte hypotéku a kočku s drahými stravovacími návyky.
Umění „Fake it till you make it“
Cílem korporátního života je ukázat, jak jste důležití. Zlatá pravidla přežití jsou:
- Plný kalendář: Pokud máte v kalendáři volné okno, jste podezřelí.
- Služební cesty: Hlavně do zahraničí. Čím dál, tím lépe.
- Být u všeho důležitého: I když tam jen sedíte a přikyvujete.
- Správný titul na LinkedInu: Bez "Senior Global Strategic Ninja" to prostě nejde. Nevadí, že ve smlouvě máte "Junior Asistent", když to máte povolené od nadřízeného (který si vás tam sám dosadil), tak proč ne, že?
V korporátu platí heslo: „Fake it till you make it.“ A opravdu, někteří se umí prodat geniálně.
- Krok 1: Začít projekt.
- Krok 2: Rychle ho předat dál, než se zjistí, že to nefunguje.
- Krok 3: Začít něco nového a mluvit o tom předchozím jako o fenomenálním úspěchu.
Když o neúspěchu mluvíte dostatečně sebevědomě, začnou vám to věřit. A najednou vás posouvají na kariérním žebříčku výš a výš, máte ještě plnější kalendář a víc cest do zahraničí. Všude vypadáte, že to máte pod palcem, jste expert a všichni vás chtějí. Hlavně mít v merku všechny akce, sám se tam pozvat a pak jinde prohlašovat, jak máte nabitý program. Ano, ano… úspěch v korporaci je hlavně o tom, umět se dobře prodat.
Netvrdím, že je to takto všude… Toto je zlehčená verze mé zkušenosti, proto to prosím berte s nadsázkou. Ale pokud jste někdy seděli na tříhodinovém callu o tom, jakou barvu má mít tlačítko na webu, asi víte, o čem mluvím.
