Článek
Proč Fénix hoří až v dospělosti? Aneb myšlenky řidiče o výchovné roli školy.
Minulý týden se vrátil syn Tadeáš ze školy s tím, že mají novou mladou paní učitelku, která je bude učit angličtinu, občanskou výchovu a sexuální výchovu. Napadlo mě, že bych mohl jednou také na třídní schůzky zajít a na novou paní učitelku se podívat. Zeptal jsem se ženy, kdy bude další, a s mírnou nevrlostí jsem si zapsal do kalendáře dosti vzdálené datum.
A co myslíte? Po čtvrt roce, v práci, když jsem měl hromadu záležitostí, které potřebovaly řešit teď hned, na mě z kalendáře vykoukly třídní schůzky, jejichž konání počínalo za 15 minut. Nejdříve jsem se to snažil hodit opět na ženu, nicméně ta už měla objednanou kadeřnici a prý to nelze zrušit. Nedalo se nic dělat, skočil jsem do auta a s myšlenkou na to, že jsem zodpovědný a tím pádem i dochvilný rodič, jsem počal dohánět a předhánět. Popravdě bylo usmrkané počasí, a nebýt mých letitých řidičských zkušeností, bylo by nejen po kočce, která po blízkém setkání s mým Céervéčkem ještě teď na tlapkách přepočítává svých devět životů, ale mohlo být i po kráse naleštěného sportovního auta. Myšlenku na úhonu na zdraví jsem okamžitě zaplašil, a pokračoval dál nezměněnou rychlostí, než jsem za horizontem uviděl modré majáky. V duchu jsem se vcítil do kočky počtářky a sumíroval, kolik mám ještě bodů v registru řidičů.
Čas je zvláštní veličina, nebo je to lidským vnitřním tokem myšlenek? Po pár desítkách metrech razantního brzdění mě totiž zaplavil pocit obrovské úlevy, jelikož se nejednalo o hlídku příslušníků, ale o blikající sanitku. Tento úlevný pocit však vzápětí vystřídal jiný, asi takový jako měl Harry Potter, když si na něm Voldemort vyzkoušel Adava Kedavra. Modrá světla sanitky se odrážela od střepů v louži na zemi a zmuchlaných blatníků. Bylo to jako z filmu. S nepřítomným pohledem v celofánu zabalený, evidentně mladý kluk seděl na kraji sanitky a kousek dál na zemi zpod černé plachty vyčuhovaly krásné, lesklé, vlnité blond vlasy. Pocit úlevy se tak změnil v nával hrůzy. Zbytek cesty do školy jsem si nezapamatoval, střídaly se mi zajíkavé myšlenky na to, co se tam mohlo stát, čí to byly vlastně ještě děti a co bych dělal na místě jejich rodičů. S tímto chumlem myšlenek a roztřesen jsem usedl do lavice ve třídě, kde se právě začaly konat schůzky.
V tichosti a s občasným přikyvováním jsem si vyslechl, jaké mimo učební akce škola pořádá, jaký je prospěch žáků, a jak škola vyniká v aplikování nových metod výuky a trendů. Dostalo se i na sexuální výchovu, jež mě sem vlastně přivedla. Ač mi něco říkalo, že to je takové až moc pokrokové, ve své podstatě jsem musel uznat, že pro dnešní dobu je to asi potřeba. Paní učitelka představovala nový předmět jako ochranu dětí před světem plným nebezpečí, kde v podobě sexuálního zneužívání nejen na internetu a zvrhlostech na různých snadno dostupných stránkách, jsou děti jen bezbrannou obětí, a je dobře, když se o těchto věcech dozvědí co nedříve. Dále představovala nový trend v přístupu k pohlaví známý jako LGBTI+. Tomu jsem se s kamarády a známými nejednou sarkasticky vysmál a nikdy tomu, stejně jako nyní, nepřikládal větší váhu než tu, že doba je prostě taková a že se lidi mají až moc dobře, a proto vymýšlejí hovadiny.
Jinak jsem pod dojmem té tragické autonehody, kterou jsem po cestě míjel, moc nevnímal, a po skončení schůzek jsem se snažil dostat co nejrychleji, ale zároveň nejbezpečněji domů. Chtěl jsem vidět svoje děti a také jsem obě hned po příchodu obejmul a pustil, až když se na sebe udiveně podívaly a s otázkou, co to nacvičuju, se snažily vykroutit. I když mi přišlo, že to kroucení bylo jen naoko.
V noci jsem se nemohl zbavit obrazů z hrůzné scenérie silničního masakru a na místa mladého páru se mi dostávaly obličeje mých dvou dětí. Tadeáše a Elišky… Přemýšlel jsem, co se dalo dělat, jak se to stalo a jestli se vůbec tomu neštěstí dalo předejít? Nápad stíhal nápad. Což takhle snížit rychlost na úroveň trochu rychlejší chůze? Anebo povolit řízení až osobám starším 30 let? Počkej, počkej… zakazovat mládeži řídit? Já byl taky mladý řidič. A určitě jsem se dostal několikrát do situací až nebezpečně podobných té z dneška. Nebo by snad bylo řešením děti učit řídit už od mala? Možná, že ano. Kdyby jezdily s rodiči či jinými dospělými…? A řídily by díky tomu opatrně? Těžko. Spíš naopak. Snažily by se předvádět. Rozsekaní mladí by zřejmě byli častějším obrázkem v televizi, než jsou dnes. A řeklo by se… že je prostě taková doba.
Jenže já myslím, že to souvisí s věkem. A že by bylo prostě nezodpovědné pustit děti za volant příliš brzy. Z vlastní zkušenosti vím, jak jsem se kdysi posmíval starším, že se vlečou jako šneci. A teď - i když se občas rád pobavím ostřejší jízdou - přeci jen… za necelých 16 let mi bude 60, už myslím víc na následky. Také je dost možné, že kdyby se děti naučily řídit auta a motorky v útlém věku, nechtěly by pak už dělat nic jiného. Bylo by to jak s mobily a dalšími gadgety. Aktivity jako je jízda na kole, hraní si na babu, pikanou a další, by byly odsunuty na vedlejší kolej jako nezajímavé. My, dospělí, už to také neděláme, ale zároveň na to rádi vzpomínáme. Nemluvě o tom, že se dětem kreativní hrou rozvíjí mozek… Předčasná jízda autem by je vlastně postaršila, a sebrala by jim radost z činností, které prostě k dětství patří. Náš učitel autoškoly říkal: „Jezdíte na kole? No tak až budete mít řidičák a auto, přestanete.“ Nechtěl jsem mu tenkrát věřit, ale měl pravdu. Takže tohle taky není řešení.
Ještě, než jsem usnul, vytanula mi v hlavě myšlenka na sexuální výchovu. Nebudou pak ty děti chtít dělat už jen to na úkor všeho ostatního? A nezpůsobí jim „neopatrné řízení“ alias předčasné a nezodpovědné nikoli objevování, ale spíš zneužívání vlastní sexuality nenapravitelné šrámy na těle i na duši? Není předčasná konzumace sexuálních témat a jejich zařazení do aktivního života (protože co jiného může člověk čekat, že? Děti jsou zvídavé a u teorie jistě dlouho nezůstanou, zvlášť pod vedením „zasvěcených“ a obdivovaných starších kamarádů. Je teda s podivem, že takovým kamarádem či kamarádkou se jim má stát učitel či učitelka… ale to už zabíhám zas jinam). Takže se ptám: Není předčasné seznamování dětí s otázkami, které odjakživa patřily do hájemství dospělých, ve skutečnosti takovým nenápadným, zákeřným zabijákem? Zabijákem dětství, ale i kvality života v dospělosti? Vždyť i orgasmu se říká „malá smrt“. Dospělý je na takové malé smrti připraven. Ale je na ně stejně připraveno i dítě?
