Článek
Bylo nebylo… Žila byla jedna princezna. Na královském dvoře se jí žilo dobře, neměla si vlastně nač stěžovat. Chodila do práce, královně odevzdávala část svého výdělku a se zbytkem si hospodařila, jak se jí zachtělo. Nebyla marnotratná, něco málo si šetřila (a taky ušetřila, protože nepotřebovala stále nové šaty, malíři na její podobu nemuseli vypatlávat spousty drahých barev a stravovala se v domácí kuchyni), na plesy nechodila a kromě pomoci v zámku žádné závazky ani problémy neměla. Jenže jí stále něco chybělo. Připadala si jako ve zlaté kleci. Děvčata ve vesnici si mohla dělat co chtěla, nemusela oznamovat kdy přijdou, s kým a kam jdou, neměla strach z hněvu královny protože dělají něco, co se nesluší. A tak si žila ve zlatém zámku, který byl pro ni spíše zlatou klecí, a snila o životě kde by byla svou vlastní paní.
A jednoho dne se její přání splnilo. Kde se vzal tu se vzal krásný princ, který byl úplně jiný než lidé které dosud poznala. Snad to ani nebyl princ, jen chasník jehož jinakost mu propůjčila zářivé brnění, obdařila jej tónem písně která princezně učarovala a ona se ji chtěla naučit. Běda, ať se královna zlobila jak chtěla, ať přikazovala, zakazovala a nakazovala co chtěla, princezna byla hluchá i slepá její starostí. Marně ji lidé ze zámku odrazovali, marně jí tvrdili že její princ je jen stěží princem, že jeho hebké ruce nejsou z královského nicnedělání nýbrž jen z lenosti, že jeho sladké řeči nejsou hrdou mluvou vyšších tříd nýbrž naučenou říkankou, že jeho království není zářivým zámkem někde na konci světa, nýbrž jen vyleštěným kouskem skla kde se odráží její touhy a přání. Nic nepomohlo, princezna si sbalila své saky paky a vydala se pěšky na cestu k vysněnému životu. Tvrdil jí že kůň si zlámal po cestě nohu, kočár že mu lapkové přepadli a jeho chudáka pustili výměnou za slib, že o nich pomlčí aby mohli dále páchat své mrzké neřesti. Ó jak princezně lichotilo že se jí se svým bolem za cenu svého života svěřil, že ona je ta vyvolená které důvěřuje, a pranic jí nebylo divné když ji poprosil aby po daleké cestě nocleh s jídlem zaplatila. Tu v hostinci seznámil princeznu se svými přáteli, kteří byli jemu velmi podobní. V očích jim hrály světýlka humoru, pili všechno jen ne vodu, hostili se jakoby roky nejedli a tuze prince velebili jakou úžasnou budoucí královnu si našel. A princezna, uvyklá jen na život v zámku si velmi užívala nové známosti, těšilo ji jak princ dává na odiv že k sobě patří, jak se s ní mezi přáteli chlubí, jak jim všem přijde úžasná a milá. Princezna pomalu upouštěla od pocitu že mezi ně nepatří, vždyť to vlastně nejsou tak jiní lidé a libovala si jak mezi ně i přes rozdílnost jejich života hezky zapadla.
I ukázali princezně tedy svůj život. Dělali si co chtěli, kdy chtěli a jak chtěli, nikomu se nezodpovídali, mezi sebou se škorpili, jiné mezi sebe zvali a se všemi se družili. Ale princezna poznala i smutný lesk jejich života. Ukázali jí jak se žije mimo zámek, vzali ji do zapadlých uliček města plných nemocných, chudáků a mrzáků, a princezně srdíčko smutkem nad těmi lidmi usedalo. Chtěla jim pomoci, ale její noví přátelé se jí smáli že tohle se nedělá, ti lidé jsou tam dobrovolně nebo ani žádnou pomoc nechtějí nebo nepotřebují, že tohle je jen jiný svět než ten její známý z okna zámku. A princezna uvěřila, ale v komůrce o samotě se svým princem chtěla řešit a probírat jak těm chudákům pomoci. A princ byl nakloněn jejím nápadům a návrhům, které ovšem vzaly za své když se opět potkali s jeho kumpány.
Tak to šlo nějaký čas, až si princezna začínala uvědomovat že něco není tak jak má být. Už dlouho bydleli v hostinci kde všechno platila ona, princ se přestal zmiňovat o cestě na slíbený zámek, jeho přátelé jí čím dál více začínali připomínat ty nuzné chudáky ze zapadlých uliček, jejich úsměvy a lesk v očích už nebyly tak milé a vřelé, nýbrž začínaly připomínat nacvičenou grimasu, jejich smích nezněl jako jejich společný nýbrž určený jen jí, jejich dříve vřelá náruč plná objetí najednou začínala být chladná a ledová. Jejich pohledy začínaly být plné opovržení a jejich gesta dávala znát že k nim už nepatří. Její princ měl dvě tváře, jednu kterou nasazoval když byl s ní a jednu když byl s nimi, a ona našla jen málo společných rysů.
Rozhodla se tedy že něco udělá. Jenže byla v duši princeznou, nikoli neohroženou bojovnicí, vždy potřebovala někoho aby ji vedl, a nevěděla kudy kam. Pozdě si uvědomila že zlatou klec domova zámku vyměnila za tu rezavou. Že princ ji možná zachránil od královny, (která ovšem nebyla tak zlá jak si původně myslela) aby jí daroval vysněnou svobodu, ale zase ji jen spoutal. Že jí ukázal svět o kterém snila, ale nebyl tak krásný a volný jak si představovala. Byl šedý, místy černý a místy bílý. Otevřel jí oči tím nejlepším a nejhorším možným způsobem. Použil na ni svá osobní kouzla aby ji získal, nasliboval jí všechno co chtěla slyšet a když věděl že ji má jistou a ona neuteče odhalil svou pravou tvář. Ukázal jí (nejen svůj) opravdový život, sundal jí růžové brýle a nechal ji ať si poradí jak dokáže. A tak princezna skončila mezi světy- do svého se vrátit už nemohla, protože okusila část volnosti a svobody o které snila a zámek by jí ještě více připomínal past, a svět podzámčí na který byla málo zkažená a do kterého se nechtěla (a ani nemohla protože by ji nikdy mezi sebe nepřijal) dostat. A tak je princezna ztracená mezi světy, sama v sobě a nemá sílu ani vůli odejít… Protože neví kudy, jak a hlavně kam…
Děkuji za přečtení, pokud budete chtít pokračování (a ano má to pokračování) dejte mi vědět…
A též se budu těšit na vaše reakce, názory a komentáře
