Článek
Les byl vždycky tichý. Ale toho rána byl jiný. Ticho se nezdálo klidné, ale zadržované — jako by všechno živé v něm čekalo, až se něco stane.
Karkulka šla po cestě s košíkem, v němž se houpala láhev vína a kus koláče. Cítila, jak ji pod podrážkami měkká hlína pohlcuje. Babiččin dům stál na konci lesa, kde se mlha rozkládala jako roztrhané závoje a stromy se nakláněly, jako by ji chtěly schovat před světem.
Matka jí ráno řekla: „Nechoď z cesty, Karko. V lese se šeptá.“
Jenže Karkulka si všimla, že šeptání nezůstalo za ní. Šlo s ní.
Nejdřív si myslela, že je to vítr. Ale když se zastavila, šepot se také zastavil. Když udělala krok, zase se ozval.
Zněl jako dech. Ne jako jeden — ale mnoho.
