Článek
O co tady jde? Bez nadsázky o budoucnost země. O její přežití a prosperitu. Anebo naopak o hrozbu nárůstu chaosu a teroru. To ať každý posoudí sám.
Nebudu chodit kolem horké kaše a napíšu rovnou, že z mého pohledu je důležité, aby vyhrál Likud a vládu mohl sestavit opět Benjamin Netanjahu.
Jakákoli změna ve vedení země, neřkuli v politickém směřování nového kabinetu, by signalizovala směrem k teroristům, že se otevírá prostor pro další útoky. A jak víme, a nedávno to dokonce deklaroval, Hamás se dalšího teroru vůči Izraeli nevzdal. Cesta, kterou jde vláda Benjamina Netanjahua, je správná, i když není jednoduchá. Nikdo ale nemůže čekat, že vše půjde snadno. Uvědomme si, že to není pouze Hamás nebo PIJ nebo Hizballáh, proti komu Izrael stojí. Je to prakticky celý region. I země, které naznačují vstřícnost, se mohou proměnit v agresora, když k tomu nastane příležitost. Izrael je malinký kousíček území, které je obklopeno obrovskou válečnou a nenávistnou mašinérií.
Ale to není vše.
Celosvětově roste nepřátelství a to, co se ještě nedávno zdálo jako výjimka, se dnes stává oficiální státní politikou napříč planetou. V Evropě jsou to Španělsko, Irsko, Nizozemsko, Francie a další země, které dávají najevo, že jejich přátelské vztahy k Izraeli dostávají trhliny. Za tohoto stavu by každá změna znamenala obrovskou hrozbu.
Kdo stojí proti Netanjahuovi?
Je to Gadi Eisenkot.
Pro Bibiho odpůrce velká naděje. Naděje, která je víceméně iluzí a přáním, které je otcem myšlenky. Mezi Eisenkotem a Bibim totiž není žádný markantní rozdíl. Co se týče politiky směrem k dvěma státům, tuto Gadi odmítá stejně jako Bibi. Stejná je i jejich představa boje proti teroru. Rozdílný je jejich pohled na židovské osady a také na výjimky ve vojenské povinnosti. Mohlo by se zdát, že vlastně vše zůstane při starém, ať vyhraje ten či onen.
Tak to ale není.
Eisenkot je voják, generál, který ovšem v politice nemá žádné zkušenosti. Zatímco jako náčelník generálního štábu IDF z let 2015 až 2019 má obrovskou vojenskou autoritu, politickou kariéru buduje teprve od roku 2022. To ale rozhodně není dost pro výkon takové funkce, jakou je premiér Izraele. Vůbec si jej neumím představit během mezinárodních jednání, během kontaktů s politiky v EU nebo dokonce se samotným Donaldem Trumpem, což je zásadní, protože ten by mu tu nezkušenost dal pořádně najevo a mohlo by to negativně ovlivnit pozici země v regionu.
A i když je pravděpodobná varianta vytvoření jakési trojice Eisenkot–Bennett–Lapid, ani tato varianta nenahradí Netanjahuovu tvrdost. Izrael by tak byl vystaven zkouškám a rizikům, které si v tuto chvíli nemůže dovolit, protože zůstává otevřená otázka Gazy, není dořešen Hizballáh, no a stále je tu hořkost ze zpackané operace v Íránu, kdy USA nechaly Izrael a region napospas následkům. A je třeba zmínit i Jemen a Húthíe. A nesmím zapomenout na nutnost bojovat s obviněním z páchání genocidy, kterému je Izrael nespravedlivě vystaven.
To vše a mnohem víc bude muset premiér Izraele nějakým způsobem řešit a při vší úctě k jeho hrdinským činům ve službách IDF, politicky na to Gadi Eisenkot stačit nebude.
Jeho kabinet by tak v nejlepším případě skončil předčasnými volbami. To si ale země také nemůže dovolit.
I když chápu, že pro mnoho lidí je Netanjahu nepřijatelný, často i díky spekulacím a polopravdám, v tuto chvíli není nikdo, kdo by jej mohl nahradit, aniž by to přineslo nedozírné následky.
