Článek
Čím jsem starší, tím častěji si kladu otázku, proč se vracíme v čase. Byla nám k něčemu evoluce? Mám pocit, že se vracíme zpět a že naše zvířecí podstata se k nám vrací čím dál silněji, než by nám bylo milé. Lidé dnes věří věcem, v které jsme již dávno přestali věřit, věcem, které byly vědecky vyvráceny, a přesto díky sociálním sítím a dezinformacím opět nacházíme důvěru v teorie, které nás vrací zpět do minulosti.
Proč dnes někteří lidé věří, že je Země placatá? Proč někteří tvrdí, že mezi námi žijí Reptiliáni, nebo že nás „práškují“ chemtrails? Zaráží mě, že jsme se vlastně nic nenaučili z minulosti – že i dnes stále pokračujeme ve válkách a dohadováních o věcech, které by měly být dávno jasné. Ano, některé země zůstaly zablokovány v čase z důvodu chudoby, nemožnosti vzdělávání nebo kvůli náboženským dogmatům, která se často zneužívají k ospravedlnění zvěrstev. Místo toho, abychom se vyvíjeli mentálně, vyvíjíme se technologicky – a přesto tíhneme k ideologiím, které by měly být dávno pasé.
Proč je v nás tolik násilí a zloby? Jsou tyto ideologie a myšlenky jen zástěrkou pro naše chování? Je to opravdu jen o naší zvířecí podstatě? Když pracujeme v kolektivu, jakmile někdo vycítí, že je slabší, okamžitě se do něj pustí. Začnou ho ponižovat, znepříjemňovat mu život. Je to, jako by naše schopnost projevovat strach a bezohlednost byla zakořeněná v samotné podstatě našeho bytí.
I když dnes žijeme v technologicky vyspělé společnosti a máme přístup k neuvěřitelným možnostem, stále si nedokážeme zbavit zvířecí instinkty, které nám brání žít v míru. Tento „parazit“ v nás přežívá, i když si ho neuvědomujeme. Mnozí z nás si to neuvědomují vůbec, ale pak jsou tady i ti, kteří si to uvědomují až příliš dobře – psychopati, kteří se v těchto instinktech vyžívají a rádi „ovládají“ společnost. A těchto psychopatů máme v řadách světových lídrů více, než bychom si přáli.
Lidé odjakživa tíhnou k vůdcům. Stejně jako zvířata, která hledají vůdce smečky. Tato hierarchie je přítomná všude kolem nás. A právě tato přirozenost nás vždy táhne zpět k rozhodnutím a chováním, které nás mohou zničit. Kam nás to dovede? Kam až sahá naše vlastní zvířecí povaha?
V jedné knize zazněla tato slova: „Mír je jen iluze. I když je na světě sebevětší klid, nikdy nevydrží dlouho. Mír je totiž proti naší přirozenosti. Je to kůže, kterou si potahujeme kosti, svaly a šlachy naší barbarské podstaty. Sklony k násilí se v nás krčí jako parazit, který se živí naším vztekem a množí se, aby pak jednou mohl vylézt ven.“ (Půjčovna masa - Richard K. Morgan)
Po té jsem si uvědomila, jak pravdivá jsou tato slova. Mám pocit, že sebedestrukce společnosti je hluboko zakořeněná v nás. Možná se nikdy neponaučíme a nikdy nedokážeme žít v trvalém míru. I když jsme technologicky vyspělejší, naše násilná povaha je stále přítomná. Ať už je to ve formě válek, ideologických bojů nebo každodenního násilí v našich životech.
Máme vůbec šanci se z tohoto cyklu vymanit? Můžeme se jako společnost poučit, přestat se chovat jako zvířata a využít technologický pokrok k lepší budoucnosti? Nebo jsme odsouzeni k vlastní sebedestrukci, protože nás naše přirozenost vždy stáhne zpět? Možná je odpověď už teď zřejmá – jen ji nechceme vidět.
