Vražedný Mount Everest: Rok 2023 byl katastrofální v počtu mrtvých při zdolávání vrcholu

Mount Everest, Sagarmátha nebo Džomolangma - to jsou v různých jazycích názvy nejvyšší hory světa. Měří 8848 metrů a je výzvou pro všechny nadšené horolezce. Jenomže mnoho z nich našlo při výstupu na vrchol svou smrt. Co je na tom nejděsivější? Že mnoho lidských těl leží na příkrých srázech hory do dnešních dní, jelikož by bylo příliš náročné je dostat zpátky dolů. V roce 2023 na černý seznam přibylo dalších 18 obětí. Pojďme společně trochu zabrousit do historie a připomenout si některé smutné okamžiky lidí, kteří se ze smrtelného sevření přírody už nedokázali vymanit.

Od roku 1953, kdy na vrchol vstoupil jako první Edmund Hillary a Tenzing Norgay, zemřelo při zdolávaní vrcholu více než 300 horolezců. Někteří byli perfektně trénovaní, jiní svou přípravu podcenili, ale pokud se hora jednou rozhodne, pak nedělá rozdíly a vezme život každému, kdo se jí zlíbí.

První hromadný počet obětí Mount Everestu se datuje do roku 1922. Tehdy sedm horolezců britské expedice zahynulo pod lavinou. V roce 1970 lavina pohřbila šest šerpů. Stejný počet horolezců francouzské expedice zahynulo pod lavinou o čtyři roky později. Během roku 1982 přibylo na seznam celkem jedenáct obětí. Další velká tragédie, která obletěla svět, se odehrála v roce 1996. Tehdy se na hoře nacházely tři skupiny horolezců. Jedna výprava podléhala Robu Hallovi, který si založil vlastní komerční společnost pro výstup na vrchol. Druhou skupinu vedl uznávaný horolezec Scott Fischer a třetí skupina spadala pod společnost IMAX, která zde natáčela dokument. Poslední zmíněná se kvůli velkému počtu horolezců na svahu rozhodla výstup odložit.

Onen černý den nastal 10.května 1996. Po půlnoci se obě skupiny vydaly ze 4. výškového tábora vstříc vrcholu. Ve výšce 8350 metrů horští vůsci zjistili, že v některých místech nejsou upevněná fixní lana. Horolezci museli čekat, než dojde k jejich zajištění. S tím samým problémem se potýkali ještě i později ve výšce 8790 metrů. Došlo tady k takzvané dopravní zácpě. Hromadili se tu další dychtivci toužící stoupat vzhůru. Všichni museli dlouze vyčkávat než se dostanou na řadu k lanům, což je v drsných podmínkách značně vyčerpávalo. Ti rozumnější se raději obrátili a vydali se zpátky do stanoviště. Jedna hodina odpoledne se považovala jako hraniční pro vystoupení na vrchol. Stačilo to k tomu, aby se horolezci dostali zpátky do tábora ještě za světla. Ten den se to ale nikomu nepodařilo, poslední z nich dorazil ke špičce hory až v 16:00.

Už okolo třetí hodiny odpoledne se začala stahovat mračna a krátce na to vše zkomplikovalo husté sněžení. Sněhová bouře a špatná viditelnost znemožňovaly i zkušeným vůdcům určit směr. Postupně došlo k naprostému vyčerpání několika členů skupiny a celkové dezorientaci v terénu. Bylo nutné zůstat na místě a vyčkat, až bouře pomine. Protože ve špatném počasí nefungovaly vysílačky, nebylo ani možné spojit se s lidmi v táboře a ohlásit krizovou situaci. Tlak v ovzduší klesal a kyslíku stále ubývalo.

Vyčkávání se protáhlo do půlnoci dalšího dne. Poté se viditelnost zlepšila a skupina se vydala na cestu. Mnozí však byli vyčerpaní a neschopní do tábora dojít po vlastních nohou. Některým se to podařilo po kolenou, jiní si museli ještě několik hodin počkat na záchranu z tábora. Ti šťastnější, co přežili, přišli kvůli omrzlinám o prsty nebo dokonce o celé části končetin. Kvůli nestálému počasí se bohužel nepodařilo najít všechny členy výpravy, kteří na svahu zůstali. Rob Hall, vůdce jedné ze skupin, se s táborem několikrát spojil vysílačkou a pokaždé jen oznámil, že má velké omrzliny a nedokáže zahájit sestup. Při posledním ohlášení poprosil, aby ho spojili s jeho manželkou, a on se mohl rozloučit. Krátce na to pravděpodobně zemřel.

Během dvou dnů nešťastně zahynulo 8 lidí. Některá těla se nikdy nenašla, některá naopak leží na svých místech ještě dnes. Jedním z nich je například tělo indického horolezce, které dokonce slouží jako orientační bod. Přezdívá se mu Green Boots podle zářivě zelených bot, které má stále na nohou.

Náročný výstup na vrchol Mount Everestu v lidech nejednou probudil sobeckost a myšlenku na svůj osobní úspěch. Stává se tedy vcelku běžným, že zatímco jeden horolezec během výstupu či sestupu pomalu umírá, druzí kolem něj klidně procházejí, v některých případech přes něj dokonce přelézají, ale rozhodně nemají v úmyslu vyčerpanému kolegovi pomoct. „Šel do toho přece s takovým rizikem. Na Everestu funguje každý sám za sebe.“ Tyto myšlenky se pravděpodobně honí hlavou těm, co nemají svědomí. Naštěstí se ještě pořád najdou i tací, kteří věří, že lidský život je důležitější než kdejaký vrchol světa.

Vyprávět o tom může například tehdy čtyřiadvacetiletý Nadav Ben Yehuda. Chybělo mu tři sta metrů do cíle a stal by se nejmladším Izraelcem na špičce hory. Jenomže pak uviděl na zemi ležet vyčerpaného muže a zároveň dost dobře vnímal, jak o něj nikdo kolem nejeví zájem. Uvědomil si, co je v životě skutečně důležité, pomohl umírajícímu muži a sám ho odtáhl zpět do tábora. Zachránil mu tak život a získal si tím skutečné uznání, na rozdíl od ostatních členů výpravy, kteří vystoupali na vrchol.

Takové štěstí bohužel neměl David Sharp, který na Everestu zahynul za velmi znepokojujících okolností. Je pravda, že svou přípravu poněkud podcenil. Za výpravu zaplatil tu nejnižší částku, nechal se dopravit do základního tábora a byl rozhodnutý vylézt na vrchol sám, bez pomoci průvodců. To se mu bohužel stalo osudným. Zvládnul sice zdolat vrchol, ale při zpáteční cestě mu začaly docházet síly. Potřeboval si odpočinout, a tak se posadil na místo nedaleko zmíněného orientačního bodu Green Boots. Ostatní horolezci ho míjeli, někteří šerpové ho nutili vstát, jiní si mysleli, že je mrtvý. Potom kolem něj prošli lidé natáčející dokument pro Discovery. Natočili si i jeho, všimli si, že mu zčernal nos, že má velmi slabé rukavice a žádný kyslík. V tu chvíli ani příliš nereagoval na jejich volání, a tak jim nezbylo nic, než ho ponechat svému osudu. Další den jeden z členů výpravy viděl, že Sharp pohybuje rukou. Dal mu napít, ale víc pro něj udělat nemohl. Dle několika zdrojů kolem Davida Sharpa prošlo přibližně 40 lidí, ale nikdo mu nebyl schopný skutečně pomoct.

V roce 2014 zemřelo během sesuvu laviny v jediném dni 16 šerpů. Následující rok byl ještě tragičtější. 25. dubna 2015 zasáhlo Nepál zemětřesení o síle 7.8 Richterovy stupnice. Vyžádalo si přibližně 9000 obětí a přímo se dotklo i samotného Mount Everestu. Spustilo totiž obří lavinu, která z velké části zasáhla základní kemp a v jednu chvíli zabila 18 lidí, což je dodnes největší počet obětí v jediném dni. Tuto nepříjemnou situaci i svůj pozdější výstup na vrchol popisuje například Jim Davidson ve své knize Můj Everest.

Zvedl jsem hlavu a uviděl, jak ve vířící bílé tmě mizí dva nejbližší kolegové. Dohlednost klesla na nulu. Vzduch těžkl ledovým prachem. Při každém nádechu mě zmrzlé částečky dráždily v krku. Dusil jsem se a prudce lapal po vzduchu, ale tím jsem si jen zabodával do hrdla o to víc ledových střepin, které nesnesitelně škrábaly, pálily a studily zároveň…Vzápětí do severní stěny stanu narazil ještě silnější poryv od druhé laviny, která se stále sesouvala dolů. Poletující krystalky ledu mohly kdykoliv vystřídat kusy o velikosti mikrovlnek, lednic nebo dokonce domů. Doufal jsem, že se laviny stáčí směrem od nás, ale setrvalé poryvy stlačeného vzduchu dokazovaly, že míří pořád k nám. Za další minutu mohly pohřbít celý tábor.

Jim se nacházel v prvním výškovém táboře, když se obrovská masa ledu začala sesouvat, naštěstí je ale o kus minula. Cesta dolů byla ovšem zasypaná a všichni horolezci nad základním táborem tak byli na hoře uvězněni. Museli počkat ještě dva dny, než pro ně přiletěl vrtulník a dopravil je do bezpečí. O dva roky později se Jim Davidson pokusil o výstup podruhé a tentokrát byla jeho mise úspěšná. Ve své knize ovšem zmiňuje další smutné události.

Metr nad námi kousek ke straně ležel zesnulý horolezec. Přejel jsem kuželem světla po jeho ostatcích. Ležel na zádech hlavou dolů ze svahu v nepřirozeně zkroucené poloze. Byl připnutý k vybledlému lanu z loňska. Většinu těla včetně obličeje mu zakrývala ledová závěj. Kdysi zářivě žlutá péřová kombinéza vzhledem k silným ultrafialovým paprskům vysokohorského slunce vybledla jako loňské slunečnice. Tělo už tu nějakou dobu bylo.

Tento horolezec nebyl jedinou smutnou připomínkou vyhaslého života, na kterou narazil.

...Metr od trasy leželo další tělo. Jeho vybavení bylo tak nové a neposkvrněné, že mě na vteřinu napadlo, jestli ještě nežije. Zvláštní poloha, sníh navátý kolem končetin a popelavá tvář mi ale prozradily, že je ten člověk mrtvý. Uvědomil jsem si, že se patrně jedná o toho Američana, který zemřel včera. Nešlo o žádné dávné neštěstí z minulosti - tenhle horolezec zemřel včera, při tom, co právě dělám i já. Jeho oblečení a výstroj se podobaly mým a stejně jako já měl práci, rodinu a sen o Everestu, který si chtěl splnit.

Těmi dvěma zesnulými byli Goutam Gosh, padesátiletý Ind, který zahynul při sestupu v roce 2016. Druhý, stejně starý muž, se jmenoval Roland Yearwood a pocházel z Ameriky. Oba byli na Everestu v roce 2015 během ničivého zemětřesení, a protože tehdy museli svůj výstup předčasně ukončit, snažili se horu zdolat později znovu. Na rozdíl od Jima Davidsona však svůj boj s horským velikánem prohráli.

Loňský rok (tj. 2023) se zapsal do dějin také jako velmi nešťastný. Nedošlo sice k žádné ničivé katastrofě, i tak si ale hora vyžádala během dvou aktivních měsíců 18 lidských životů. Většinou šlo o zdravotní problémy jednotlivců nebo nešťastné pády z výšek.

Mezi oběťmi byl například Jason Bernard Kennison z Austrálie. 19. května po deváté hodině ráno s úspěchem dosáhl vrcholu. Krátce po sestupu se mu však začalo dělat špatně. Jeden ze dvou šerpů, kteří ho doprovázeli, pochopili, že Jason utrpěl výškový otok mozku. Jeho organismus se nestihl dostatečně rychle aklimatizovat a vyrovnat se s nedostatkem kyslíku. Šerpové se jej ještě snažili dotáhnout do tábora, ale protože i jim docházel kyslík a Jason už nijak nereagoval, museli se vrátit bez něho.

Jason se mnoho let zotavoval z vážné autonehody, kterou zažil v roce 2006. Utrpěl mnohočetné zlomeniny a poranění míchy. Musel se znovu učit chodit, což nakonec zdárně dokázal. Výstup na Mount Everest měl být podle něj završením a pokořením všech zdravotních těžkostí, kterými si prošel. Bohužel však přecenil své síly a zákeřná hora si tak opět vybrala svou daň.

Rok 2023 se řadí v počtu úmrtí k těm nejhorším. Za celou historii se nestalo, aby během jedné sezóny zemřelo tolik horolezců při zdolávaní hory na selhání organismu. Je úžasné jít si za svým cílem, splnit si sen nebo bojovat sám se sebou a zocelovat se, ale někdy je třeba si uvědomit, že náš život na tomto světě je i tak dost krátký a není nutné překračovat hranice svých možností. Proč si raději ve svém životě nestanovit jiné důležité vrcholy? Mount Everest ale vždycky bude pro mnohé z nás neodolatelnou výzvou. Záleží ovšem jen na přírodě, kým se nechá pokořit a koho se rozhodne pohřbít.

Zdroje:

https://explorersweb.com/everest-final-2023-death-toll-worst-ever

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mount_Everest

https://cs.wikipedia.org/wiki/Trag%C3%A9die_na_Mount_Everestu_(1996)

https://allthatsinteresting.com/david-sharp

https://statisticsanddata.org/data/how-many-people-have-died-climbing-mount-everest/

Zdroj citací:

Můj Everest, Jim Davidson, Alpress, 2021