Z chudoby až na vrchol. Spisovatelé, kterým knihy vydělaly obrovské jmění

CHARLES DICKENS

Z chudých poměrů pocházel anglický spisovatel Charles Dickens. V jeho knihách často čteme o chudobě, přesněji o dětech, které vyrůstají v dosti ubohých a nepříznivých poměrech. Vzpomeňme si například na jeho neslavnější román Oliver Twist. Charles se narodil v roce 1812 jako druhý z celkem osmi dětí a se svou rodinou se často stěhoval. Jeho rodiče si rádi žili na vysoké noze, ale když se přestěhovali do Londýna, Charelsův otec se dostal do obrovských dluhů, které nedokázal splácet včas. Kvůli tomu se nakonec ocitl ve vězení pro dlužníky. Celá rodina se tak propadla na úplné dno. Dvanáctiletý Charles musel odejít ze školy a začít pracovat. Jeho první povolání obnášelo lepení štítků na sklenice v továrně na leštidla. Musel pracovat od rána až do večera, deset hodin denně, téměř celý rok a jeho plat činil šest šilinků týdně. Toto období pro něj bylo tak otřesné, že o něm až do smrti nebyl schopen skoro mluvit, naopak z něj ale čerpal mnoho námětů pro své pozdější romány.

Jeho otec byl později z vězení propuštěn, a tak se Charles mohl vrátit do školy. V patnácti letech nicméně jeho základní vzdělání skončilo a on si našel další práci, každopádně to nebyl žádný hloupý kluk. Po večerech dál studoval a nechal se zaměstnat v advokátní kanceláři, kde dělal poslíčka. Jeho snem bylo stát se slavným hercem, nakonec se však spíše projevily jeho spisovatelské vlohy. Později začal psát články ze soudních přelíčení, také si vymýšlel krátké humorné povídky pod pseudonymem Boz. První kniha povídek mu vyšla ve 24 letech, ale až Kronika Pickwickova klubu, která vyšla o rok později, ho skutečně proslavila. Další rozsáhlé romány už jen dodávaly lesk jeho autorskému peru. Z nuzných poměrů se tak vypracoval na váženého, slavného a bohatého muže.

O chudobě kdysi řekl:

„Není nic tak těžkého, jako je chudoba; a žádné snažení se neprojevuje tak urputně jako honba za dosažením bohatství!“

JOANNE ROWLINGOVÁ

Kdo by neznal autorku jednoho z nejslavnějších a nejmilovanějších příběhů o malém čaroději jménem Harry Potter. Joanne Rowlingová vyrůstala s rodiči a mladší sestrou nedaleko anglického Bristolu. Zpočátku nebylo její dětství ničím zakaleno, to až na střední škole se začaly objevovat první mráčky, když ji spolužáci začali šikanovat. Celé období dospívání pro ni nebylo nijak lehké, její matce v pětatřiceti letech diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Matka ji vždy podporovala ve vymýšlení a vyprávění příběhů, ale kvůli nečekané nemoci se začaly vyostřovat rodinné vztahy, a to především mezi Joanne a jejím otcem, který si podle autorčiných slov přál raději syna než dceru.

Po střední škole si na nátlak rodičů zvolila obor francouzštiny a klasické literatury. Rok studovala v Paříži a patřila spíše mezi průměrné studenty. Už tehdy ale věděla, že by chtěla být spisovatelkou. V roce 1987 získala vysokoškolský titul a přestěhovala se do Londýna, kde střídala různá dočasná zaměstnání. Našla si přítele žijícího v Manchasteru a pravidelně za ním dojížděla vlakem. Při jedné takové cestě, kdy měl vlak několik hodin zpoždění, si autorka vymyslela základní dějovou linku pro svůj budoucí bestseller o Harrym Potterovi. V roce 1990 se ke svému příteli přestěhovala a v mezičase pokračovala v psaní příběhu. Ve stejném roce zemřela Joannina matka, což spisovatelku silně zasáhlo.

Její partnerský vztah nakonec nevyšel, a tak se rozhodla přijmout nabídku na práci v Portugalsku, kde dávala večerní lekce angličtiny. Během dne tak měla více času na psaní. V Portugalsku se seznámila se svým prvním manželem a porodila mu dceru, nicméně ani tento vztah nebyl nijak šťastný a nevydržel příliš dlouho. Kvůli častým neshodám byla svým mužem dokonce donucena odejít z jejich domu. Joanne se cítila na dně a vrátila se do Británie. Vztahy s otcem, který se znovu oženil, nebyly příliš vřelé a Joanne neměla kam jinam se uchýlit než ke své sestře do Edinburgu. V kufru převážela jen pár věcí a především stále nedokončený rukopis Harryho Pottera.

Brzy si zažádala o podporu a našla si malý byt, kde kromě ní a její dcery vesele žilo také hejno myší. Nastalo nejnuznější období jejího života, kdy musela vyjít s 69 librami týdně. V tomto období se jí podařilo dokončit rozepsanou knihu, ale těžké deprese a pocit, že v životě nic nedokázala, si vybíraly svou daň. Byla na tom psychicky tak špatně, že musela vyhledat odbornou pomoc. Nacházela se totiž ve fázi, kdy pomýšlela na sebevraždu. Trvalo devět měsíců, než se s pomocí terapie dala trochu do pořádku, udělala si vyučovací kurz a plánovala si najít práci učitelky.

V roce 1995 byl její rukopis dokončen. Nabízela jej nakladatelům, ale odpovědi redaktorů byly zamítavé. Dvanáct nakladatelství knihu o Harrym Potterovi odmítlo vydat, pro Joanne Rowlingovou se tedy šťastným číslem stala třináctka. Nakladatelství Bloomsbury Publishing rukopis přijalo, ačkoliv jí bylo předem řečeno, že na dětských knihách určitě nezbohatne. Dál od pravdy tohle tvrzení být už nemohlo. První kniha zaznamenala velký úspěch a prodalo se několik tisíc výtisků. Příběh o kouzelníkovi se zalíbil nakladatelům v Americe a Joanne jim prodala autorská práva, čímž si vydělala 100 000 dolarů. Mohla si koupit byt a její podnikání se začalo rozjíždět. Dnes patří díky své fantastické sérii mezi nejbohatší spisovatele světa.

Joanne Rowlingová se k lidské chudobě vyjádřila takto:

„Chudoba představuje strach, stres a  někdy taky depresi; znamená tisíce malých ponížení a útrap. Vyhrabat se z chudoby vlastním úsilím je něco, za co bychom na sebe měli být opravdu pyšní, avšak chudobu samotnou si můžou idealizovat jen blázni.“

STEPHEN KING

Byly mu dva roky, když jeho otec odešel od rodiny. Zanechal za sebou manželku a dva malé kluky. Stephen King si z dětství pamatuje časté stěhování, i to, že s bratrem pobýval u svých tetiček, jelikož matka nedokázala jejich výchovu sama finančně zvládnout. V šesti letech měl zdravotní problémy, a tak místo aby chodil do školy, polehával doma a četl si komiksy a knížky. Už v té době ho napadlo začít psát svoje první příběhy. Matka mu za každou krátkou povídku dala čtvrťák a s úsměvem ho podporovala v dalším psaní. Stephen věděl, že tohle je to, co bude v budoucnosti dělat. Stane se velkým spisovatelem.

Ve třinácti letech poprvé poslal jednu ze svých povídek do časopisu s nadějí, že mu ji otisknou. Tehdy se to bohužel nepodařilo, ale zkoušel to dál. Pochopil, že spisovatelské začátky nejsou zrovna lehké a že co se líbí rodinným příslušníkům, se zkrátka nemusí líbit všem. Ale Stephen to nevzdával, měl bujnou fantazii a psaní ho doopravdy bavilo. Každou zamítavou odpověď od vydavatelů napíchnul na hřebík ve zdi a pokračoval dál. Brzy se redaktorská odmítnutí začala kupit a na hřebík se mu nevešla. Ani tak ho to neodradilo. Od třinácti let měl plně vyhraněný směr, v televizi nejvíce sledoval především hororové filmy a jeho povídky byly tím pádem podobného žánru. Jedna taková povídka kolovala po škole a učitelé většinou nad Stephenem kroutili hlavou. Tvrdili mu, že píše hlouposti a že mrhá svým talentem na nesmyslech. To ještě netušili, že mají před sebou budoucího krále hororu.

Ve čtyřiadvaceti letech se oženil s Tabithou Spruce, spolužačkou z univerzity, a během prvních třech let se jim narodily dvě děti. Ačkoliv zdárně dokončil studia na pedagogické fakultě a chtěl pracovat jako učitel, místo se mu nedařilo sehnat. Nastoupil tedy jako zaměstnanec v prádelně a dny trávil tím, že pěchoval špinavé prádlo do pracích bubnů. S tím málem, co vydělal, jen sotva stačil uživit svou rodinou, se kterou se tísnil v malém podkrovním bytě.

„Jinak jsem do praček ládoval vyloženě jen motelové ložní prádlo a ubrusy s mainských pobřežních restaurací. Zejména ubrusy byly naprosto odporné. Když jdou turisti v Maine na večeři, obyčejně si dají škeble a humra. Většinou humra. Než se ubrusy, na něž se tyto delikatesy servírovaly, dostaly ke mně, smrděly až za dva rohy a často se jen hemžily červy. Červi byli zlí a smrad z rozkládajících se škeblí a humřího masa ještě horší.“

Občas se zadařilo a přišly mu peníze navíc za otisknutí povídky v časopise, ale vyskakovat si rozhodně nemohl. Prvních pár let byl rodinný život jen dřina protkaná strachem o živobytí. Stephen psal po večerech nebo během obědových přestávek, ve svém koníčku nalézal únik z jednotvárných, všedních dní. Už ani nijak nedoufal, že by ho psaní jednou skutečně živilo, prostě jen pokračoval v tom, co ho naplňovalo.

O něco později si polepšil a začal učit na škole, ale plat nebyl o moc vyšší, než který dostával v prádelně. Zaměstnání, které bylo sice na lepší úrovni, ho ale na druhou stranu okrádalo o čas i o chuť po večerech psát. Možná by se mu už ani tolik nevěnoval, kdyby jej v tom neustále nepovzbuzovala jeho manželka. Byla to právě ona, kdo jednou vytáhnul z koše nedopsanou povídku s názvem Carrie. Donutila ho, aby povídku dopsal a tím ho nevědomky přiměla udělat krok, který směřoval do zářné budoucnosti. Jedno z nakladatelství totiž koupilo práva na Carrie za neuvěřitelných 400 000 dolarů. Od toho dne mohl Stephen King říct chudobě a nezaplaceným účtům sbohem. Nedlouho po té mu svět udělil titul „mistr hororu“.

„Lidé se mě ptají, proč píšu tak drsné věci. A já jim vždycky s radostí odpovím, že mám srdce malého chlapce a… uchovávám si ho ve sklenici na svém stole.“

Zdroje:

www.twinkl.cz/teaching-wiki/charles-dickens

www.charlesdickensinfo.com/life/childhood/

cs.wikipedia.org/wiki/Joanne_Rowlingova

www.goodreads.com/quotes

O psaní, Stephen King, BETA, 2020