Článek
Stačil mi jeden jediný pohled na něj a hned jsem věděla všechno. Jak se cítí, jak se mu zde žije. Jak kolem něj prochází lidé, ale jeho si nevyberou. Proč? Co ostatní zvířata mají a on ne? V čem se tak moc od ostatních liší? Nedokázala jsem najít odpověď. Bylo mi ho, tak moc líto.
Ležel tam na modré dece, která postupem času ztrácela barvu. Kdysi, to musela být krásná a veselá barva. Teď je místy chlupatá a zatvrdlá od častého praní. Přesto je to jeho jediné místo, které má.
Nicméně každé ráno je stejné, každé dny, týdny a měsíce jsou stále stejné. Ráno se otevřou dveře, ozvou se kroky, hlasy, cinkají klíče. Někdo projde chodbou a někdo zavolá jménem na jiného psa. Misky cinkají o beton a zvířátka čekají, až si budou moci naplnit žaludky. Někteří psi štěkají, skáčou, točí se dokola. Jiné zase kňučí a bouchají tlapkami o mříže. On však zůstává ležet. Zvedne jen oči, sleduje a čeká. Snaží se rozpoznávat kroky. Když jsou rychlé, ví, že to není pro něj. Pokud jsou však kroky pomalé, váhavé, jeho dech se na malou chvíli změní. Většinou se nic nestane. Kroky se zastaví jinde a dveře se otevřou u jiné klece.
V útulku se čas měří jinak. Ne podle hodin, ani ne podle dnů. Měří se podle příchodů. Příchodů podle lidí, kteří odejdou bez tebe.
Pamatuje si všechno. Domov, hlasy lidí, smích. Ne beton, který studí v zimě a pálí v létě. Pamatuje si, jak voní tráva po dešti. Misku, která vždy stála na stejném místě. Neví přesně, kdy se to změnilo nebo z jakého důvodu. Psi nerozumí lidským rozhodnutím. Nerozumí slovům jako „nemáme čas“ nebo „už to nejde“. Rozumí jen přítomností. A jednoho dne přišla cesta autem. Jiná než obvykle. Delší a bez návratu.
