Článek
Pokaždé když jsem někde zaslechla: „Koupila jsem povlečení v Lidlu, na chatu, víš co, to stačí,“ nebo, „Co s tou starou sedačkou?“ „Ále, tu dáme na chatu,“ bodlo mi závistí u srdce. Chatu jsem prostě musela mít. Navíc vzhledem k tomu, že si Meba myslí, že když se vydá na okraj naší pražské vesnice - Dejvic - dostane vidle do ruky a bude zotročen místními sedláky, mé vytoužené stěhování na předměstí do domku se zahrádkou (a slepicemi) jaksi nepřicházelo v úvahu.
Kupovat chatu po covidové vlně, kdy chatařství bylo oblíbenější než dovolená v Egyptě, byla trošku sebevražda a můj plán na zakoupení rozlehlého hospodářského stavení s původní pecí a vlastním sadem vzal rychle za své. Vcelku záhy jsem zjistila, že se zmůžeme maximálně na dřevěnou chajdu bez vody v zahrádkářské kolonii s žebříkem do miniaturního podkroví.
Absolvovali jsme několik prohlídek. O živočišném druhu zvaný „realitní makléř“ bych mohla napsat román, ale bylo by to zbytečné plýtvání energií.
Každá prohlídka probíhala takřka stejně. Já, vcelku bez výjimky, pokaždé nadšená. Táta, kterého jsme sebou vždycky tahali, trošku méně. Nu což, stavař.
„Není tam voda!“ - „Vyhloubíme studnu.“
„Není tam jímka.“ - „Uděláme!“
„Záplavová oblast.“ - „Tak koupíme lodičku.“
Končívalo to většinou takhle: „Za tenhle zahradní domek bych nedal ani tři sta tisíc, natož dva míče!“ zhodnotil táta, zato já bych hned podepisovala rezervační smlouvu. Meba by souhlasil i s domkem na stromě, jen abych dala konečně pokoj.
Hledala jsem si na internetu obrázky před a po rekonstrukcích. Záhy jsem zjistila, že i s malým domečkem se dá hrát na velké chalupáře a už jsem se chystala, že půjdu do Lidlu koupit to povlečení a koupelnovou skříňku v akci.
První chatička, do které jsem se opravdu zamilovala, byla dřevěná bouda u řeky. Jímka nefunkční. Chemický záchod v improvizovaném sprcháči, který ovšem nebyl připojen na vodovodní potrubí, neboť studna byla zasypaná. Z dolní místnosti vedl strmý žebřík do podkroví, kde byla jedna místnost se stropem nižším než náš stan, takže by tam Meba nikdy nemohl chodit vzpřímeně, ale mělo to verandu. Krásnou. Trochu ztrouchnivělou, ale já už se viděla, jak tam sedím, s orosenou sklenicí hledím na Berounku a píšu další knihu. Pár kilometrů po proudu k přívozu. Jako Ota Pavel. Dyť já bych se mohla dostat do povinné četby. Zlatí úhoři, Smrt krásných srnců a pak Teskné vrzání červotočů - Kristýna Burgerová.
Trvalo mi zhruba jen dvě vteřiny přesvědčit Mebu, že je to úžasný nápad a že si společnou rekonstrukci opravdu užijeme, i tak to bylo příliš dlouho a chata byla prodaná. Doufám, že je vám všem jasné, kdo za to mohl.
Do nekonečna jsem projížděla nabídky realitních kanceláří, v povánočních výprodejích koupila slaměné vánoční dekorace, svítící hvězdičky do oken, časem přibyly velikonoční vajíčka a ovečky, nakonec i dubová postel, kterou jsem složila našim do garáže. Zasadila jsem dýně a rajčata do fóliovníku na terase v Dejvicích s očekáváním brzkého přesazení, ale vysněnou chatu jsem stále nenacházela.
Rajčata i dýně bujaře kvetly, když jsem ji našla. Tu chatu. S funkční koupelnou, třemi ložnicemi, kachlovými kamny, bazénem, verandou, venkovním krbem a u Berounky. Chata značka ideál. Povinná četba bude! No, dobře, cena trošku vyšší, ale kdybychom prodali dítě a jednu Mebovu ledvinu, mohlo by to projít, říkala jsem si. Omyl. Do povinné četby se pravděpodobně chce dostat každej Milan, Ota i Viktor. Padesát zájemců a oblíbená věta prodávající přenechá nemovitost nejvyšší nabídce. Internetová aukce, říkal realiťák. No problemo, protože jestli někdo uměl přihazovat na Aukru na rádoby značkový džíny, byla jsem to rozhodně já.
Nastal den D a večer V. Aukce A. Určili jsme si maximální částku a s tepem blízko infarktu čekali, jak se to bude vyvíjet. Dvacet devět minut a padesát vteřin nikdo nepřihodil a pak to začalo. Nalila jsem si skleničku a přihazovala jak divá, jedno dítě, levá ledvina, pravá ledvina, upsala bych ďáblovi i druhé dítě, kdybych ho měla. Oukej, tak posledních pět tisíc, o hodinu a čtvrt milionu víc, než jsme chtěli dát, došlo víno. Chyba. S prázdnou skleničkou Meba ztratil zájem a radši se šel koukat na fotbal. Ještě chvíli jsem koukala na ty, co se rozhodli pomalu přehazovat sami sebe, než jsem notebook zaklapla a naštvaně šla spát. O to větší bylo mé překvapení, když mi druhý den zazvonil telefon a na displeji se objevilo realiťákovo číslo. Srdce mi poskočilo, doufala jsem v zázrak, ale on se jen zeptal, zda mi aukce přišla v pořádku a že jsme skončili třetí. Nevím, zda je v pořádku, že lidi přihazují jen na základě e-mailu, pojala jsem během aukce notné podezření, že možná vše nebude, tak jak vypadá. Prolila jsem trochu slz, trochu víc vína a smiřovala se s osudem, když se mi po týdnu ozval znovu realiťák a světe, div se, nabídl mi TU chatu. První dva zájemci odpadli. Prej. Sice chtěl o sto tisíc víc, než byl náš nejvyšší příhoz, a rezervační smlouvu, že bychom museli podepsat do 24 hodin. Ubezpečila jsem ho, že to není žádný problém a dohodli jsme se, že si zavoláme druhý den ráno a potvrdíme si podrobnosti. Sto tisíc navíc není zas až tak strašná tragédie. Tři tisíce liber. Co to je? V dnešní době?
Když jsem druhý den ráno volala realiťákovi, že nabídku bereme, nebral mi telefon. Zavolal mi odpoledne a oznámil mi, že chata už k dispozici není.
Měla jsem toho dost. Zařekla jsem se, že už žádný další blbý chalupy nehledám. Nehledala jsem přesně asi šest hodin a osm minut.
Následovalo ještě několik dalších prohlídek, nabídek, vypitých flašek vína, ubrečených rán. Dýně jsem dala na zahradu mámě, rajčata sklidila na terase, nakoupila podzimní dekorace, halloweenské dýně a vysněná chata stále nikde, ale já to nevzdávám. Narazila jsem na netu na starý vesnický baráček, tak držte palce.
