Článek
V Ústí nad Labem se letos odehrál jeden z nejpozoruhodnějších volebních výsledků posledních let. Hnutí ANO, které městu vládlo osm let, utrpělo drtivou porážku. Získalo necelých 16 procent hlasů a přišlo o polovinu svých dosavadních zastupitelů. Naopak široká opoziční kandidátka Jedno Ústí získala přes 51 procent a pohodlnou většinu v zastupitelstvu.
Pro Andreje Babiše je to mimořádně nepříjemná zpráva. Ústí nad Labem totiž není bohatou pražskou čtvrtí, kde by hnutí ANO tradičně naráželo na odpor liberálních voličů. Je to město poznamenané strukturálními problémy, nízkými příjmy a sociálním vyloučením. Právě v takových místech Babiš vybudoval značnou část své politické síly.
Ústecký výsledek samozřejmě nelze automaticky přenášet na celou republiku. Komunální volby jsou také hodnocením místních politiků. Jenže v kombinaci s výsledky senátních voleb představují varování, které by Babiš neměl přehlížet. Co když jeho voliči začínají zjišťovat, že jim vlastně nemá co nabídnout?
Sociální politika na půjčku
Andrej Babiš nikdy nebyl klasickým levicovým politikem. Je miliardářem, jehož politický projekt vznikl na manažerském marketingu a odporu vůči tradičním stranám. Přesto dokázal postupně ovládnout značnou část českého levicového elektorátu i přes zjevný rozpir, který vyvolává například tím, že v jeho vlastnách firmách lidé pracují za minimální mzdu.
Sociální demokracii prakticky vytlačil z parlamentní politiky a komunistům sebral velkou část jejich někdejších voličů. Podařilo se mu vytvořit dojem, že právě on je nejspolehlivějším ochráncem důchodců, zaměstnanců a lidí s nižšími příjmy.
Jenže tento obraz má jednu zásadní trhlinu. Významná část sociálních opatření první Babišovy vlády vznikala v době, kdy se ANO muselo opírat o sociální demokracii a toleranci KSČM. Právě ČSSD prosazovala růst minimální mzdy, důchodů nebo některá opatření na podporu zaměstnanců.
Babiš si z této politiky dokázal přivlastnit její nejpopulárnější výsledky. Jeho tehdejší partneři mezitím politicky zanikali.
Nyní už ale sociální demokracie ani komunisté ve vládě nejsou. A Babišova skutečná představa o fungování ekonomiky se začíná ukazovat v mnohem jasnějším světle.
Zaměstnanec má držet krok
Vláda chce vrátit podporu v nezaměstnanosti na loňskou úroveň. Ministr Aleš Juchelka navrhuje snížit její počáteční výši z 80 na 65 procent předchozího čistého výdělku.
Přitom smyslem letošního zvýšení nebylo podporovat zahálku. Vyšší podpora měla dát lidem čas najít zaměstnání odpovídající jejich kvalifikaci a za lepší mzdu a byla spojená s protiopatřeními jako prodloužení zkušební doby. Přesně tak opatření navíc ještě letos v únoru obhajoval sám Juchelka.
Nižší podpora znamená větší finanční tlak na nezaměstnaného. Člověk s hypotékou, nájmem a dětmi si pak mnohem hůře může dovolit odmítnout mizerně placenou nabídku.
Pro zaměstnavatele je to výhodné. Pro zaměstnance už podstatně méně. Do stejné logiky zapadají také úvahy o legalizaci části práce na živnostenský list, která dnes naráží na zákaz švarcsystému. Pokud by změna umožnila převádět faktické zaměstnance na živnostníky bez odpovídající ochrany, oslabila by jejich postavení velmi zásadním způsobem.
Dovolená, nemocenské zabezpečení, výpovědní ochrana nebo odpovědnost zaměstnavatele nejsou nějaké socialistické výstřelky. Jsou výsledkem dlouhého zápasu za důstojné pracovní podmínky.
Babišova vláda přitom postupuje směrem, který může část těchto jistot oslabit. A to v zemi, která má už dnes problém s nízkými mzdami a přílišnou závislostí na levné práci.
Problémy chudších regionů nezmizí samy
Právě obyvatelé ekonomicky slabších regionů mají nejvíce důvodů požadovat skutečnou změnu.
Ústecký, Karlovarský nebo Moravskoslezský kraj potřebují kvalitní pracovní místa, lepší školy, dostupné bydlení, funkční zdravotnictví a investice, které jim umožní překonat dědictví průmyslového útlumu. Místo toho dostávají stále stejné politické představení.
Jednou za to může Brusel, podruhé migranti, potřetí ekologové. A když už není koho obviňovat, přijde na řadu veřejnoprávní televize.
Jenže člověku, který pracuje za nízkou mzdu a polovinu výplaty odevzdá za bydlení, žádná kulturní válka život nezlepší.
Potřebuje zaměstnavatele, který mu slušně zaplatí. Potřebuje dostupný byt, školu pro děti a lékaře, ke kterému nebude cestovat desítky kilometrů.
Tohle jsou skutečné problémy české společnosti. A právě jejich řešení od Babiše jeho voliči očekávali.
Když nemáte řešení, najděte nepřítele
Místo zásadních odpovědí na tyto problémy vláda otevírá další konflikt kolem financování veřejnoprávních médií. Snahu zrušit televizní a rozhlasové poplatky představuje jako pomoc domácnostem.
Jenže úspora několika stokorun měsíčně nevyřeší nedostupné bydlení ani nízké mzdy. Zato může otevřít cestu k větší finanční závislosti České televize a Českého rozhlasu na momentální politické moci.
Pro populistické politiky je takový spor mimořádně výhodný. Nemusejí vysvětlovat, proč se životní úroveň jejich voličů nezlepšuje. Stačí vytvořit dojem, že hlavním problémem země jsou nepřátelská média, která údajně stojí proti obyčejným lidem.
Tomio Okamura tento způsob politiky ovládá už dlouho. Andrej Babiš ho postupně přebírá.
Oba přitom narážejí na stejný problém. Kulturní válkou lze mobilizovat voliče, ale nelze jí donekonečna nahrazovat hospodářskou a sociální politiku.
Ústí jako začátek konce?
Výsledek ústeckých voleb je v tomto ohledu symbolický. V jednom z měst, kde mělo ANO dlouhodobě silné postavení, dokázala široká opoziční kandidátka přesvědčivě zvítězit.
Ukázalo se, že ani v sociálně slabším regionu není Babišova politická dominance nezpochybnitelná.
Zatím by bylo předčasné mluvit o definitivním rozpadu jeho voličské základny. ANO má stále silnou značku a komunální výsledky nelze zaměňovat se sněmovními preferencemi.
V senátních volbách však dostal Babiš ještě tvrdší lekci. Všech třináct kandidátů ANO, kteří postoupili do druhého kola, prohrálo. SPD nedokázala do finále dostat ani jediného kandidáta. A sám Babiš označil výsledek svého hnutí za katastrofální. Volební dominance, kterou se oba politici tak rádi ohánějí, má zjevně své hranice.
Babiš se tak dostává do stále nepříjemnější situace. Dlouhá léta mohl slibovat, že problémy obyčejných lidí vyřeší, jakmile získá dostatek moci. Nyní ji má. A jeho voliči mohou začít porovnávat sliby s výsledky.
Pokud zjistí, že místo vyšších mezd, dostupnějšího bydlení a větší sociální jistoty dostávají jen další tlak na zaměstnance a nekonečné politické konflikty, může se jeho podpora začít rozpadat.
Sociální demokracii a komunisty dokázal Babiš připravit o voliče tím, že převzal jejich sociální rétoriku. Jejich někdejší voliči ale neztratili potřebu důstojného života jen proto, že změnili stranickou preferenci.
A právě to může být pro Andreje Babiše nakonec největší problém. Může lidem donekonečna vysvětlovat, kdo všechno jim škodí. Jednou jim ale bude muset také ukázat, co pro ně skutečně udělal.
