Článek
Výzkumníci, kteří se podíleli na projektu Manhattan, o účincích nově objeveného plutonia nevěděli mnoho. Přesto se s jeho pomocí snažili vytvořit nejničivější zbraň té doby. Manipulovali s ním holýma rukama, ve špatně větraných laboratořích vdechovali jeho prach a v některých případech ho dokonce omylem požili. Například chemik Donald Mastick spolkl malé množství roztoku chloridu plutonitého, když jím byl v srpnu 1944 zasažen do obličeje.
Právě uvnitř těla je však alfa záření, které plutonium vydává, velmi nebezpečné. Zatímco mimo tělo jej zastaví oblečení i lidská kůže, zevnitř poškozuje DNA a ničí buňky. Navíc je, podobně jako rtuť nebo olovo, toxické. Bezpečnostní opatření tak byla více než nedostatečná a když se v tělech výzkumníků našly stopy této nebezpečné látky, byla na stole zásadní otázka: Jak moc radioaktivního materiálu v těle zůstává – a jak dlouho? Pokusy na zvířatech nepřinášely jasné odpovědi, vědci se proto uchýlili k mnohem kontroverznějšímu přístupu.
Plutonium vyzařující vlastní světlo.
Stejně jim nezbývá moc času
Experimenty probíhaly v letech 1945 až 1947 ve Spojených státech. Plán byl jednoduchý. Výzkumníci měli vybrat osmnáct lidí, kteří trpěli nějakou nevyléčitelnou nemocí. Těm měli tajně vpíchnout injekci s plutoniem a poté sledovat, jak se v jejich těle vstřebává, dokud nedobrovolní účastníci nezemřou na původní nemoc. Právě to, že pacientům nezbývalo mnoho let života, v očích mnohých vědců tyto hrozivé experimenty na lidech ospravedlňovalo. Nejenže šlo o naprosto nelidský přístup, ale navíc se později ukázalo, že to zdaleka neplatilo pro všechny.
Údajná rakovina v terminálním stadiu
Albert Stevens byl malíř pokojů, milující manžel a otec z amerického státu Ohio, který se později s rodinou přestěhoval do Kalifornie. Kvůli zhoršujícím se zdravotním problémům navštívil lékaře, který mu sdělil zdrcující diagnózu: rakovina žaludku v terminálním stadiu. Osmapadesátiletý Stevens se tak rázem stal perfektním pokusným králíkem pro právě probíhající experimenty. V květnu 1945 obdržel větší dávku plutonia než jakýkoliv jiný člověk, aniž by o tom měl sebemenší tušení. „Albert Stevens dostal mnohonásobně vyšší dávku plutonia, než jaká se v učebnicích označuje za smrtelnou,“ nechal se slyšet vědec Kenneth Scott.
Stevens si přitom myslel, že podstupuje experimentální léčbu. Dokonce souhlasil s operací, při které mu lékaři odstranili slezinu, lymfatické uzliny a část devátého žebra, jater i slinivky, protože se domnívali, že se nemoc rozšířila. Po zákroku je však čekalo šokující zjištění. Stevens rakovinu nikdy neměl. Ve skutečnosti trpěl žaludečním vředem s chronickým zánětem. Ten sice byl neobvykle rozsáhlý, avšak operaci, kterou podstoupil, nikdy nepotřeboval.
Co teď? Přijít za pacientem a oznámit mu, že rakovinu nikdy neměl a že se kvůli chybné diagnóze nevědomky stal součástí nebezpečného experimentu, nepřipadalo v úvahu. Tehdy se to Stevens ani jeho rodina nedozvěděli. Zkrátka předpokládali, že experimentální léčba zabrala. Vědci zatím pokračovali ve výzkumu a analyzovali vzorky moči a stolice, které si zajistili tím, že Stevensovi nabídli bezplatnou lékařskou péči.
Experimentovali i na dítěti
Stevens však nebyl jediným, který v této konkrétní nemocnici nevědomky dostal dávku plutonia. Ve skutečnosti zde bylo vpíchnuto celkem třem lidem. Jedním z nich byl teprve čtyřletý Simeon Shaw, který trpěl rakovinou kostí. Experimenty probíhaly pod záštitou projektu Manhattan a dohlížel na ně muž jménem Joseph Hamilton. Byl špičkou ve svém oboru, jeho metody však byly značně… neobvyklé. Například neváhal experimentovat i sám na sobě, kdy si radioaktivní látku vtíral do kůže nebo ji vypil.
Joseph Hamilton
„Nádech Buchenwaldu“
Přestože Stevensovi plutonium nahromaděné v kostech způsobovalo zdravotní problémy včetně degenerativních změn páteře, žil dalších jednadvacet let. V roce 1966 zemřel na infarkt, který pravděpodobně s radioaktivní látkou v jeho těle nesouvisel. Radiace se však nakonec stala osudnou samotnému Josephu Hamiltonovi, který v roce 1957 ve věku 49 let zemřel na leukémii.
Ještě před svou smrtí Hamilton stihl varovat předsedu Komise pro atomovou energii Spojených států před dalšími experimenty na lidech. Komise by totiž podle něj čelila „značné kritice“, protože další navrhované pokusy měly „nádech Buchenwaldu“. Odkazoval tím na nacistický koncentrační tábor, kde byly na vězních prováděny nelidské pokusy.
Podstatu hrozivých experimentů s plutoniem a totožnost pacientů, na kterých byly provedeny, nakonec odhalil deník Albuquerque Tribune na začátku devadesátých let. V návaznosti na to byly odtajněny tisíce dokumentů a rodiny obětí dostaly finanční odškodnění. Žádný z nedobrovolných účastníků experimentů z let 1945 až 1947 v té době už nežil. Do roku 1997 pak byly přijaty zákony, které podobné experimenty zakazovaly. Nová legislativa mimo jiné vyžadovala, aby pacienti s experimentem poskytli informovaný souhlas.
Zdroje:
