Cindy James: Roky tvrdila, že ji někdo terorizuje. Ani její smrt policii nepřesvědčila

Když policisté 8. června roku 1989 přijeli k opuštěnému domu v kanadském Richmondu, čekal je děsivý pohled. V trávě leželo tělo ženy jménem Cindy James, která byla již dva týdny pohřešovaná. Byla zbitá, pohmožděná a jak se později ukázalo, měla v těle smrtelnou dávku morfinu. Kolem krku měla uvázanou černou nylonovou punčochu a ruce a nohy měla svázané za zády lanem. Téměř každý by při pohledu na tuto hrozivou scénu dospěl k závěru, že ji někdo musel zavraždit. Policie však měla jiný názor. Šlo podle nich o jasnou sebevraždu.

Cindy James se narodila jako Cynthia Elizabeth Hack v červnu roku 1944 v Britské Kolumbii. Byla známá jako vtipná a vřelá dívka, která měla srdce na dlani. Nikoho proto nepřekvapilo, že se rozhodla svůj život zasvětit péči o druhé a nastoupila na zdravotnickou školu. Právě tady také poznala svou první opravdovou lásku. K nelibosti jejích rodičů však její srdce nezískal nikdo z jejích vrstevníků, ale o osmnáct let starší psychiatr Roy Makepeace z Jižní Afriky. I přes jejich věkový rozdíl se vzali pět měsíců poté, co Cindy dokončila studium a začala pracovat v zařízení pro děti s poruchami emocí a chování.

Manželství to však nebylo ani zdaleka šťastné. Cindy později Roye obvinila z domácího násilí, načež se on vcelku neobvykle bránil, že jí za celou dobu „dal facku pouze dvakrát“. Vše vyústilo v rozvod v červenci 1982. Jen o pár měsíců později začalo pro Cindy dlouholeté peklo.

Připomínalo to scénu z nějakého hororu. Cindy totiž začala dostávat podivné telefonáty. Když zvedla sluchátko, slyšela někoho šeptat výhrůžky, jindy hluboké dýchání a někdy na druhé straně bylo jen zlověstné ticho. Na svém domě a autě nacházela výhružné vzkazy a fotografie lidských těl. To ji pochopitelně vyděsilo a vše ohlásila na policii. Nevěděla, že tím teprve začíná celá série děsivých událostí.

Zdálo se totiž, že neznámý pachatel začíná být postupem času stále troufalejší. Házel kameny do okna, rozbíjel světla na verandě a dokonce se jí vloupal do domu a v ložnici rozřezal polštář. Policista Patrick McBride začal logicky podezřívat jejího bývalého partnera. Cindy však uvedla, že si nemyslí, že by ji dokázal takto týrat.

Podivné události, které se Cindy děly, měly v několika případech i svědky. Často se jednalo právě o výhružné telefonáty. V jednom případě, když v Cindyině domě přespávala její matka, uprostřed noci uslyšely zazvonění zvonku. Když se šly podívat ke dveřím, všimly si, že je jedno z oken prasklé.

Její tvrzení o obtěžování potvrzovali i nájemníci, kteří bydleli v suterénu domu. Ti prý slyšeli podivné zvuky z horního patra poté, co Cindy odjela do práce. Sousedka z vedlejšího domu navíc hned třikrát viděla neznámého muže, jak stojí před Cindyiným domem. Jednou podle ní dokonce prošel bránou na její předzahrádku. Byla si však jistá, že se nepodobal Royi Makepeacovi.

I přes toto tvrzení zůstával Cindyin bývalý manžel v očích McBridea hlavním podezřelým. Tento pocit se v něm ještě prohloubil poté, co jej nachytal u toho, jak sedí před domem Cindy v zaparkovaném autě. Tehdy se Makepeace hájil tím, že se snaží útočníka chytit při činu. Pokud to byla pravda, tak se mu to nepodařilo. Teror, který Cindy prožívala, se totiž stále stupňoval.

K prvnímu fyzickému útoku se neznámý pachatel odhodlal 27. ledna 1983. Tehdy Cindy našla její kolegyně a kamarádka Agnes Woodcock v bezvědomí s nylonovou punčochou okolo krku. Byla napadena ostrým předmětem, okolnosti však nebyly úplně jasné. Zdálo se, že si toho Cindy ze samotného útoku moc nepamatuje. Vypověděla, že ji napadli dva muži, přičemž jednoho z nich poznala. Odmítla však policii i rodině sdělit, kdo to byl, protože jí prý vyhrožoval. U výslechu dvakrát podstoupila test na detektoru lži, ani jedním však neprošla.

Hrozivé události tím ani zdaleka nekončily. V únoru Cindy našla na zahradě pověšené tři mrtvé kočky. K jedné byl přivázaný vzkaz: „Jsi další.“ Obtěžování v podobě telefonátů a nejrůznějších výhrůžek pokračovalo, až nakonec v lednu 1984 vyústilo v další fyzický útok.

Zraněnou Cindy tentokrát našel u ní doma soukromý detektiv Ozzie Kaban, kterého si najala. Přední dveře byly zamčené, když se však podíval oknem dovnitř, spatřil Cindy ležet na zemi v kuchyni. Dveře proto vyrazil a zavolal pomoc. Okolo krku měla opět uvázanou nylonovou punčochu a skrz ruku měla kuchyňským nožem připíchnutý vulgární vzkaz.

„Řekla mi, že si všimla muže, jak prochází bránou. Další, co si pamatovala, bylo, že ji někdo udeřil z boku do hlavy kusem dřeva nebo něčím podobným. Pak si vzpomněla, že ji někdo držel na zemi a že jí do ruky vnikla jehla,“ vypověděl Kaban později.

V tuto chvíli začala mít policie pochybnosti, zda jsou věci skutečně tak, jak Cindy tvrdí. Po údajném útočníkovi nemohli najít jedinou stopu a nedávalo jim smysl, jak by se mohl do domu vůbec dostat. Na Cindyině ruce skutečně našli vpich, v krvi však neměla žádné cizí látky. Je snad možné, že si veškeré útoky a obtěžování vymýšlí? Byla by ale vůbec schopná přivodit si natolik závažná zranění? Ať už to bylo jakkoliv, přibližně o půl roku později policie řešila další napadení.

Cindy našli v dezorientovaném stavu, jak se snaží dostat do domu jednoho ze sousedů. Okolo krku měla nylonovou punčochu a na ruce dva vpichy. Později vypověděla, že se procházela se psem v nedalekém parku, když ji napadl neznámý vousatý muž. Přijel v zelené dodávce a na místě spolujezdce seděla nějaká žena. Ani tato Cindyina výpověď však policii nikam nezavedla.

Ještě téhož roku ji po dalším napadení našli v příkopu s punčochou okolo krku, řeznými poraněními a modřinami. Protože byl prosinec a na sobě měla pouze pánskou pracovní botu a jednu rukavici, byla silně podchlazená. Později vypověděla, že si na útok nepamatuje.

Cindy pochopitelně měla čím dál větší strach o svoji bezpečnost a poprosila proto Agnes Woodcock a jejího manžela Toma, aby u ní několik nocí v týdnu přespávali. Za tu dobu se stali svědky řady podivných událostí. Hned několikrát se například spustil alarm, jindy zase zmizelo sklo z okna ve dveřích od suterénu.

V dubnu roku 1986 v suterénu dokonce vypukl požár. Tom později vypověděl, že tehdy před domem viděl neznámého muže. Když ho požádal, aby zavolal pomoc, otočil se a utekl. Záchranáři přesto dospěli k závěru, že byl požár pravděpodobně naaranžovaný. U okna, tedy na jediném místě, kudy se dalo do suterénu dostat, nebyly žádné otisky prstů. Přestože požár vypukl uprostřed noci, Cindy nebyla doma. Tvrdila, že se šla projít se psem, to však vyšetřovatelům nesedělo. Proč by v noci chodila sama ven, když se podle svých slov tak moc bála, že ji někdo znovu napadne? Odpověď byla podle nich jasná. Požár musela založit sama Cindy.

Vancouverská policie byla v tuto chvíli už naprosto zoufalá. Cindy neustále hlásila desítky různých incidentů, na jejichž vyšetřování policie vynaložila téměř dva miliony dolarů. Přes veškeré investované peníze i čas však vyšetřovatelé neměli jedinou stopu, která by je zavedla k možnému pachateli.

Krátce po podivném požáru byla Cindy na deset týdnů hospitalizována v psychiatrické léčebně. Do svého deníku si tam tehdy zapsala: „Stále mám pocit, že sebevražda je v této nesnesitelné situaci tou nejlepší možností. Jakmile se odsud dostanu, uskutečním svůj plán.“ Psycholog, který s ní dříve mluvil, shrnul její stav následovně: „Tato žena žila pod neustálým tlakem, ať už za ním stálo cokoliv - něco uvnitř, nebo zvenčí. Žila v noční můře.“

Když byla Cindy z léčebny propuštěna, nějakou dobu to vypadalo, že se situace zlepšila. V říjnu 1988 ji však našli v bezvědomí v autě. Od pasu dolů byla nahá, okolo krku měla punčochu a přes ústa lepicí pásku. Její stav byl natolik vážný, že upadla do kómatu, avšak přežila. Policii řekla, že je přesvědčená, že za útoky stojí její bývalý manžel. Ten však svou vinu popíral. Neexistovaly proti němu žádné jasné důkazy a v době jednoho z útoků byl dokonce mimo zemi.

Na jaře roku 1989 Cindy znovu uvedla, že se situace lepší. Dokonce i napsala dopis své mladší sestře, ve kterém jí sdělila, že začíná být optimistická. Bylo to pouhých pět dnů předtím, než zmizela.

Bylo 25. května, když si Cindy vyzvedla svou výplatu a nakoupila potraviny a dárek pro syna své kamarádky. Ten den ji měla navštívit Agnes s tím, že si zahrají karetní hry. Když však dorazila k jejímu domu, Cindy tam nebyla.

Její auto se později našlo na parkovišti u nákupního centra. Na dveřích byla krev a na zadním sedadle stále ležely nakoupené potraviny i zabalený dárek. Po Cindy však nebylo ani stopy. Tedy až do té doby, než muž jménem Don Vinish našel její tělo u onoho opuštěného domu.

„Tohle rozhodně nebyla sebevražda,“ nechal se Vinish slyšet později. „Do takové polohy byste se prostě nemohli dostat sami.“ Policie na to však měla jiný názor. Přestože podle nich Cindy měla v těle smrtelnou dávku morfia, trvalo by nejméně patnáct minut, než by začala působit. Specialista navíc uvedl, že by se do polohy, ve které ji našli, skutečně mohla dostat sama a trvalo by jí to asi jen tři minuty. Přesto celá situace působila více než zvláštně.

„Policie vůbec neprošetřovala možnost, že byla zavražděna. Místo toho se soustředila na to, aby dokázala, že spáchala sebevraždu,“ uvedl Cindyin otec Otto Hack. „Není možné, že by se po požití takového množství drog dokázala sama svázat. Na místě činu navíc nebylo vůbec nic, co by naznačovalo, že použila jakýkoli typ injekční stříkačky,“ dodal. O tom, že byla Cindy zavražděna, byl přesvědčen i soukromý detektiv Kaban. Na levé straně Cindyina těla si totiž povšiml podivných skvrn, které považoval za posmrtné. Když ji však našli, ležela na pravém boku. Mohl snad s tělem někdo hýbat?

Další nesrovnalostí byl fakt, že dům, u kterého byla Cindy nalezena, se nacházel blízko frekventované silnice. Jak je tedy možné, že ji někdo nenašel dřív? Ani dlouhé a nákladné vyšetřování nepřineslo odpovědi na žádnou z těchto otázek a závěrem tak bylo pouze to, že Cindy zemřela „za neznámých okolností“. Co se jí skutečně stalo, tak dodnes zůstává záhadou.

Protože vyšetřování nepřineslo žádné jasné odpovědi, nezbývá nám nic jiného, než se zaměřit na možné teorie. Mohla si Cindy opravdu celé ty roky všechno pouze vymýšlet? Pravdou je, že její výpovědi byly nesouvislé a přestože tvrdila, že ví, kdo za útoky stojí, odmítala to komukoliv říct. Také bylo potvrzeno, že roky trpěla sebevražednými myšlenkami. Opravdu by si však všechna ta zranění a nakonec i smrt dokázala přivodit sama? Proti této verzi mluví i fakt, že máme hned několik svědků výhružných telefonátů i svědectví sousedky a Toma Woodcocka, kteří viděli neznámého muže u jejího domu.

A co její bývalý manžel Roy Makepeace? Mohl mít v tom všem prsty? Pokud ano, jak je možné, že proti němu nenašla policie žádný důkaz? Možná to mohl být někdo cizí, nebo za útoky stálo více lidí. Přesto by snad rozsáhlé pátrání po pachateli mělo přinést alespoň nějakou stopu.

Zdá se, jako by žádná verze přesně neodpovídala tomu, co se skutečně mohlo stát. Na každé se najde něco, co tak úplně nesedí. Příběh Cindy James tak nadále zůstává jedním z nejpodivnějších kriminálních případů a možná jím bohužel bude už navždy.

Zdroje:

allthatsinteresting.com, storiesoftheunsolved.com, en.wikipedia.org, grunge.com