Článek
U pobřeží anglického Cornwallu, v Lamanšském průlivu, asi 14 kilometrů jižně od mysu Rame Head se nacházejí zrádné Eddystonské útesy. Část skal vystupuje nad hladinu, zatímco jiné zůstávají skryté pod ní. Pro námořníky tak po dlouhá léta představovaly smrtící past, která si vyžádala mnoho lodí a životů. V roce 1696 se tomu rozhodl učinit přítrž muž jménem Henry Winstanley a postavil zde první maják na otevřeném moři. Vydržel zde však pouhých pár let, poté přišla silná bouře, která smetla nejen samotnou stavbu, ale i jejího stavitele, který tam v té době zrovna prováděl opravy.
Druhý pokus, za kterým stál obchodník s hedvábím John Rudyard, byl již úspěšnější. Velkolepou stavbu zde poprvé rozzářilo 24 svíček v červenci roku 1708. Námořníkům sloužila jako varování před útesy až do 2. prosince 1755, kdy na vrcholu majáku náhle vypukl požár.
Dobová malba Rudyardova majáku od malíře Isaaca Sailmakera.
Nejstarší strážce majáku v dějinách
Tehdy v Eddystonském majáku sloužili tři strážci. Jedním z nich byl i čtyřiadevadesátiletý Henry Hall, který byl prvním z dlouhé linie strážců britských majáků. Jeho potomci vykonávali stejnou práci až do začátku 20. století. Lidé, kteří ho znali, tvrdili, že byl i přes svůj úctyhodný věk stále v dobré kondici a mimořádně čilý.
Onu osudnou noc spatřil, jak se místnost na vrcholu majáku plní kouřem. Oheň pravděpodobně rozpoutala jiskra z jedné ze svící nebo z prasklé kouřové roury vedoucí od kuchyňských kamen v nižším patře. Na tom však v tu chvíli příliš nezáleželo. Henry okamžitě běžel za svými kolegy, ti však po bujaré pitce tvrdě spali. Když se mu je nepodařilo probudit, popadl vědro a pokusil se plameny zkrotit sám. Nabíral vodu a vrhal ji vysoko nad sebe, avšak nezdálo se, že by to mělo nějaký účinek.
Nastalý chaos nakonec přece jen probudil i další strážce, kteří se rychle zapojili do úporného hašení. V tu chvíli se už roztavila olověná střecha a sprška horkého kovu zasáhla Henryho, který se zrovna díval nahoru. Popálila mu hlavu, obličej, krk i ramena. Ucítil, jak mu tekutina dopadá do úst a protéká krkem. Tělem se mu rozlila prudká, spalující bolest. „Bože, pomoz mi! Hořím zevnitř!“ vykřikl.
Přidušeným hlasem se snažil vysvětlit dalším dvěma strážcům, co se stalo, ti však jeho slovům příliš nevěřili. Žár se nakonec stal natolik nesnesitelným, že donutil všechny muže, aby se stáhli a maják opustili. Záchrany se dočkali až osm hodin po vypuknutí požáru. Loď však kvůli rozbouřenému moři nemohla připlout až ke skaliskům. Námořníci proto vyděšeným a vyčerpaným mužům hodili lana a přes ledovou vodu je vytáhli na palubu. Maják hořel po dobu dalších pěti dnů, než lehl popelem.
Neuvěřitelný příběh
Henry byl převezen do města Plymouth, kde se ho ujal lékař jménem Henry Spry. Vyslechl si od něj stejný příběh jako ostatní dva strážci, stejně jako oni se mu však zdráhal uvěřit. Henry „chraplavým, sotva slyšitelným hlasem“ doktorovi popsal, jak mu roztavené olovo steklo krkem a stěžoval si na úporné bolesti. Podle lékaře by však něco takového nemohl přežít. Henry navíc dokázal bez větších problémů jíst, pít i polykat léky. Jeho neuvěřitelné tvrzení proto lékař přičítal šoku a pokročilému věku.
Zpočátku to vypadalo, že se Henryho stav zlepšuje, desátý den od nehody se však rapidně zhoršil. Dvanáctý den Henry zemřel „zachvácený studeným potem a křečemi“. Lékař se rozhodl provést pitvu, aby zjistil skutečnou příčinu smrti. „Při prohlídce těla a po provedení řezu jsem shledal horní část žaludku zanícenou a pokrytou vředy. Sliznice v dolní části byla sežehnutá,“ zapsal si. Z Henryho žaludku nakonec doopravdy vyňal kus olova vážící přibližně 208 gramů. Na nic nečekal a svůj neuvěřitelný objev předložil Královské společnosti.
Jeho příběh se však opět setkal s nedůvěrou. Jak by mohl někdo přežít dvanáct dnů poté, co spolkl roztavené olovo? Lékař se proto rozhodl provést řadu experimentů, které by učence přesvědčily, že říká pravdu. Jeho metody však byly vskutku drastické.
Důkazy za každou cenu
Rozhodl se, že roztavené olovo nalije do krku malého psa. Následující den jej usmrtil a při pitvě zjistil, že jeho žaludek byl „silně zvrásněný, ale jeho vnitřní vrstva nebyla poškozená“. Při dalším krutém pokusu nalil olovo do krku velkého psa, kterému předtím podal mléko. Zvíře podle lékaře nijak nereagovalo a s chutí vypilo další misku s mlékem. Po třech dnech nebohého psa usmrtil a provedl pitvu. Hltan a vstupní část žaludku podle něj byly mírně zanícené a poškozené. Žádná další poškození jícnu ani žaludku však nenašel.
Při experimentech s drůbeží dosáhl podobných výsledků. Dokázal tak, že živočich může přežívat s olovem v žaludku i několik dní, aniž by mu bránilo v přijímání potravy. Když svoje výsledky předložil Královské společnosti, vyšla jeho zpráva v jejím odborném časopise.
Kus olova, který Spry vyjmul z Henryho těla, nakonec putoval do Skotského národního muzea. Na místě spáleného majáku vyrostl nový, navržený Johnem Smeatonem. Roku 1882 ho však nahradil čtvrtý maják, který navrhl James Douglass. Ten na Eddystonských útesech varuje námořníky dodnes.
Zdroje:
