Článek
Leonid Rogozov byl mladý lékař z odlehlé vesnice na východní Sibiři. Když se mu naskytla příležitost připojit se k dvanáctičlenné sovětské expedici a vypravit se do Antarktidy, byla to pro něj nabídka, která se neodmítá. V roce 1961 se tak ocitl na Novolazarevské výzkumné stanici, zmítané zimními bouřemi, v roli jediného lékaře výpravy. Nikdo nepočítal s tím, že by právě on mohl být tím, kdo bude nakonec potřebovat pomoc.
Jediné možné řešení
Bylo 29. dubna, když se Rogozov probudil slabý, s horečkou a zhoršující se bolestí v pravé části břicha. Jeho stav se postupem času zhoršoval a brzy mu bylo jasné, že trpí zánětem slepého střeva. Vcelku běžný problém, avšak na odříznuté stanici v ledové pustině nabývá úplně jiných rozměrů, zvlášť když jste jediným lékařem v okolí. Nejbližší sovětská stanice byla více než 1600 kilometrů daleko. Ani stanice jiných zemí nemohly kvůli zuřící bouři jakkoliv pomoci. Rogozov proto věděl, že je situace opravdu vážná. „Zdá se, že mám zánět slepého střeva. Zatím o tom mlčím, dokonce se usmívám. Proč děsit své přátele? Kdo by mi mohl pomoci? Jediné setkání polárníka s medicínou se nejspíš odehrálo v zubařském křesle,“ zapsal si do svého deníku.
Novolazarevská stanice v Antarktidě.
Nejdříve si zkusil břicho ledovat a vzal si antibiotika. Bolest se však stále zhoršovala. Nabízelo se pouze jediné, avšak značně drastické řešení, a Rogozov to věděl. „Celou noc jsem vůbec nespal. Bolí to jako čert! Sněhová bouře bičuje moji duši, vyje jako stovka šakalů,“ zapsal si do deníku. „Musím promyslet jedinou možnou cestu ven: operovat se sám… Je to téměř nemožné… ale nemůžu prostě jen založit ruce a vzdát to.“
Není cesty zpět
Nebyl to úplně nesmyslný nápad, jak se na první pohled může zdát. V roce 1921 už podobnou operaci provedl americký chirurg Evan O’Neill Kane. Tehdy si sám vyoperoval červovitý přívěsek slepého střeva, aby otestoval účinnost lokální anestezie. Celá akce však probíhala v kontrolovaném lékařském prostředí a asistoval mu tým zdravotníků. Rogozov se nacházel ve zcela jiné situaci. Přesto se v provizorních podmínkách připravil nejlépe, jak mohl, a začal s operací.
K ruce si přizval řidiče a meteorologa. Ti mu podávali nástroje a drželi zrcátko, aby na operovanou oblast vůbec viděl. Poté si vpíchl lokální anestetikum, vzal do ruky skalpel a provedl první řez. V tu chvíli už nebylo cesty zpět.
Když se začal probírat svými vlastními orgány, zjistil, že ho převrácený obraz v zrcadle spíše mate. Silné krvácení mu orientaci v břišní dutině také zrovna neusnadňovalo. Omylem si proto nařízl tlusté střevo a musel ho sešít. „Jsem stále slabší a slabší, začíná se mi točit hlava. Po každých čtyřech až pěti minutách 20 až 25 sekund odpočívám,“ popsal později v deníku.
Nakonec odhodil rukavice a orientoval se převážně po hmatu. „Konečně je tady, ten proklatý přívěsek! S hrůzou si všímám tmavé skvrny u jeho báze. To znamená, že stačil jediný den a praskl by. Srdce se mi sevřelo a znatelně zpomalilo, ruce jsem měl jako gumové,“ popsal kritický moment. Dobře nebylo ani jeho asistentům, kteří při pohledu na odhalené orgány měli co dělat, aby neomdleli. Po téměř dvou hodinách však bylo hotovo. Nevídaná operace byla úspěšná.
Návrat domů
Po pouhých dvou týdnech se Rogozov vrátil ke svým běžným povinnostem. Jeho smůla však, jak se zdálo, ještě tak úplně neskončila. Když se v roce 1962 měl tým konečně vrátit domů, loď se nemohla kvůli mimořádně špatnému počasí a silnému ledu dostat ke břehu. Hrozilo, že na stanici stráví ještě další rok. „Stále častěji mě zaplavují vlny tupého stesku po domově a nenávisti k této prokleté Antarktidě. Jak zvláštní se mi teď zdá, že jsem vůbec někdy s účastí na této expedici souhlasil,“ popsal Rogozov své pocity v deníku. Zoufalé polárníky však nakonec vysvobodila letadla.
Po návratu byl Rogozov oslavován jako hrdina a obdržel Řád rudého praporu práce. Komunistická strana jeho fascinující příběh – jak jinak – využila v propagandě jako důkaz toho, co všechno dokáže vydržet sovětský člověk. Rogozov však zůstával skromný. „Práce jako každá jiná,“ říkával. V roce 1969 se oženil s českou lékařkou Marcelou v Ledči nad Sázavou. Manželství však po šesti letech skončilo rozvodem. Jejich děti Vladislav a Jelena se po stopách svých rodičů vydaly na dráhu medicíny.
Leonid Rogozov zemřel v roce 2000 v Petrohradu na rakovinu plic. Neuvěřitelnou operaci, při níž byl zároveň chirurgem i pacientem, dodnes připomínají jeho nástroje, které jsou vystaveny v tamějším Muzeu Arktidy a Antarktidy.
