Článek
Léto roku 2009 mělo být tím nejlepším, jaké jedenáctiletý Carlos Sanchez a jeho matka Alicia zažijí. Nedávno se přestěhovali do Las Vegas a Alicia se rozhodla, že si vezme volno ve své práci zdravotní sestry, aby mohla se synem poznávat krásy Spojených států. Na seznamu míst, která chtěli navštívit, bylo také Údolí smrti. První srpnový den tak nasedli do auta i s rodinným jezevčíkem a vydali se na plánovaný dvoudenní výlet s přenocováním v kempu. Nemohli tušit, že se jejich cesta promění v několikadenní boj o přežití.
Zrádná krása Údolí smrti
Jak už napovídá samotný název, Údolí smrti v Kalifornii nepatří zrovna k nejpřívětivějším místům pro výlet. Ve skutečnosti se jedná o jednu z nejnehostinnějších oblastí na světě, která však díky svým nádherným scenériím každoročně přiláká více než milion návštěvníků. Někteří z nich ale podcení rizika a přestože zde v létě teploty běžně přesahují 45 °C, nevezmou si s sebou dostatek vody. Nejbližší pomoc přitom může být mnoho kilometrů daleko, není proto divu, že se zdejší krajina v průběhu let stala řadě turistů osudnou.
Údolí smrti
Problém nastává i v případě, kdy se návštěvníci orientují pouze podle GPS. Ta je zde totiž nezřídka navádí na cesty, které už dávno neexistují nebo nejsou bezpečné. „Začínám tomu říkat smrt kvůli GPS,“ nechal se slyšet pracovník správy zdejšího národního parku Charlie Callagan. „Lidé si půjčují auta s navigací, ale vůbec netuší, jak funguje. Přesto jí důvěřují a nechají se zavést doprostřed ničeho.“
Cesta do pasti
Navigaci důvěřovala také Alicia. I přes všechna doporučení s sebou neměla žádnou mapu ani kompas. Zabalila si asi jedenáct litrů vody, sýrové sendviče a sladké pečivo a vydala se na výlet do nehostinné pouště.
První problém nastal, když se jí na štěrkové cestě prorazila pneumatika. Alicia ji vyměnila a nechala na okraji cesty. Vedle ní zapomněla jednu lahev s vodou. Přestože bylo horko a ona byla po výměně pneumatiky vyčerpaná, rozhodla se, že bude pokračovat dál. Neotočila se ani ve chvíli, kdy ji navigace zavedla na úzkou neudržovanou cestu vedoucí dál do vyprahlé pustiny.
Netrvalo dlouho a narazila na další, tentokrát mnohem větší problém. Najela totiž na zvířecí noru a její džíp uvízl hluboko v písku. „Je to jedno z nejodlehlejších a nejizolovanějších míst, která můžete najít,“ uvedl později hlavní strážce Národního parku Údolí smrti Brent Pennington. „Nevím, jak se tam vůbec dostala.“
Pomoc přišla příliš pozdě
Vzduch byl suchý a horký, přesto Alicia s Carlosem pokračovali dál pěšky. Později popsala, že ušli asi šestnáct kilometrů, ale nenašli žádnou pomoc. V okolí byly jen vyprahlé hory. Alicia na jeden z nedalekých vrcholků vyšplhala v naději, že se jí podaří zachytit mobilní signál. Marně. Nakonec se vrátili zpátky k autu. Zásoby vody a jídla rychle spotřebovali, takže brzy začali trpět hladem a dehydratací. Nakonec jim nezbývalo nic jiného než pít svou vlastní moč.
Ostatním členům rodiny brzy přišlo zvláštní, že se jim Alicia neozývá. Po matce se synem tak nakonec bylo vyhlášeno pátrání. Po pěti dnech od nehody našla místní strážkyně parku stopy pneumatik, které ji zavedly až k zabořenému džípu. Alicia ležela vedle svého auta, silně dehydratovaná a na pokraji smrti. Když viděla, že se k ní blíží strážkyně, s vypětím všech sil vstala a začala na ni mávat. „Můj chlapeček je mrtvý, můj chlapeček je mrtvý,“ rozkřičela se.
Její slova se bohužel potvrdila. Bezvládného Carlose našli na předním sedadle. V té době už byl den po smrti. Alicia byla převezena do nemocnice, kde se zotavila a nakonec se mohla vrátit domů. Přežil také rodinný jezevčík, o kterého se postarali zástupci šerifa okresu San Bernardino.
Oběti zrádné pouště
Carlos však nebyl jediný, komu se toho roku stal výlet do Údolí smrti osudným. Na jaře se jeden starší muž vydal na túru k písečným dunám, avšak přecenil své síly a k autu se už nikdy nevrátil. V červenci se v nejteplejší části dne a bez zásob vody vydala k písečným dunám skupina korejských turistů. Jedna z žen po cestě zkolabovala a zemřela.
Písečné duny v Údolí smrti
O rok později se na odlehlých nezpevněných cestách v Údolí smrti ztratila Američanka Donna Cooper se svou dcerou Ginou a kamarádkou Jenny. Zavedla je tam navigace, kterou familiárně pojmenovaly Nell. „Pořád jen opakovala: Jeďte tímto směrem a odbočte, jeďte dál a odbočte. Otočte se, jeďte tudy, odbočte,“ vzpomínala později Donna. „Nechala mě celé hodiny a hodiny jezdit v kruzích.“ Ženy bloudily po dobu tří dnů, než jejich auto spatřil pilot pátracího vrtulníku. Navigace zkrátka není neomylná a ani ta nejlepší technologie nedokáže nahradit zdravý úsudek.
Zdroje:
