Článek
James Marion Sims patřil k nejznámějším a nejobdivovanějším lékařům své doby. Narodil se v roce 1813 v Jižní Karolíně a přestože jednou napsal, že „jestli bylo něco, co nesnášel, tak to bylo zkoumání orgánů ženské pánve“, nakonec se proslavil jako otec gynekologie. A není divu, světu totiž přinesl řadu nových postupů i nástrojů. Ať už to bylo řešení zdravotního problému, který byl dříve považovaný za nevyléčitelný, nebo Simsovo gynekologické zrcadlo, které se používá dodnes. Byl jedním z prvních amerických lékařů, kteří získali věhlas i v Evropě, jeho metody jsou však při zpětném pohledu opravdu znepokojivé.
Případ mladé Anarchy
Vše začalo v roce 1845. Za Simsem tehdy přišel majitel otroků s žádostí, zda by nepomohl zotročené osmnáctileté ženě jménem Anarcha při porodu. Sims souhlasil, porod to však byl dlouhý a náročný a na mladé matce zanechal vážné následky. Trpěla takzvanými vezikovaginálními píštělemi, tedy abnormálními otvory mezi močovým měchýřem a pochvou. Ty způsobují samovolný únik moči, což ženám značně komplikovalo každodenní život. Žádná efektivní léčba přitom neexistovala. Sims se však rozhodl, že to změní. Může se to zdát jako dobrý skutek. Způsob, jakým se snažil Anarchu vyléčit, však byl velmi bolestivý.
James Marion Sims
Utrpení na operačním stole
Mladá žena prodělala v průběhu dalších čtyř let celkem třicet operací. Ty byly přitom čistě experimentální a Anarcha je musela podstupovat bez umrtvení. Nebyla však jedinou ženou, na které Sims prováděl pokusy. Po domluvě s několika majiteli otroků vyšetřoval a operoval celkem dvanáct zotročených žen a dívek. Kromě Anarchy známe dvě další jména: Lucy a Betsey. Scény to byly opravdu děsivé. Ženy plakaly a křičely, zatímco poblíž stála skupina lékařů, kteří je chladně pozorovali a zapisovali si poznámky.
Operace, kterou podstoupila Lucy, byla obzvlášť hrozivá. Trvala zhruba hodinu a dívka byla celou dobu při vědomí. „Chudinka dívka klečící na kolenou snášela zákrok s mimořádným hrdinstvím a odvahou,“ zapsal si Sims. „Utrpení Lucy bylo nesmírné. Byla naprosto vyčerpaná a myslel jsem si, že zemře,“ dodal. Na Betsey zase vyzkoušel své gynekologické zrcadlo. „Viděl jsem vše tak, jako žádný muž přede mnou,“ žasl ve svých poznámkách.
Simsovo gynekologické zrcadlo
Ženy, na kterých experimentoval, podle něj se vším souhlasily. Problém však je, že ani jinou možnost neměly. Jak mohly odmítnout, když byly považovány za pouhý majetek?
Dvojí metr a rasové předsudky
Sims je často kritizován především za to, že své experimenty prováděl bez umrtvení. Je však nutno říct, že v době, kdy s nimi začal, byla moderní anestezie ještě v plenkách. Když se stala dostupnější, trval na tom, že jeho operace nejsou natolik bolestivé, aby stálo za to podstoupit rizika, která se s ní v té době pojila. Přesto si neustále zapisoval, jak zotročené ženy trpí. Navíc to zřejmě neplatilo u platících pacientek s bílou barvou pleti, které ve své nemocnici v New Yorku v anestezii operoval běžně.
Stejně jako jiní lékaři 19. století Sims vycházel z naprosto scestné myšlenky, že lidé s tmavou barvou pleti mají přirozeně vyšší toleranci bolesti. Před svými gynekologickými experimenty prováděl zrůdná vyšetření také na dětech zotročených žen. Odděloval jim od sebe lebeční kosti pomocí šídla, což bylo pro novorozence často fatální.
Zemřely také některé jeho pacientky, Sims však trval na tom, že jejich smrt nezavinil on. Podle něj byla na vině „lenost a neznalost jejich matek a černošských porodních bab“. Na svých experimentech neviděl nic špatného, své děsivé praktiky většinou popisoval chladně a nezúčastněně. Smutné je, že nebyl jen nějakým ojedinělým bezcitným jedincem. Jeden lékař ho později výmluvně popsal jako „produkt své doby“.
Od uznání ke kontroverzi
Sims se dlouhá léta těšil obdivu a uznání, a to i po své smrti v roce 1883. Časopis American Journal of Obstetrics and Gynecology v roce 1978 připustil, že „by jeho tři původní subjekty možná nikdy nestrpěly bolest a utrpení spojené s opakovanými operacemi, kdyby nebyly zotročené“. Zároveň však uvedl, že „z dlouhodobého hlediska měly důvod být Simsovi vděčné“.
Pohled veřejnosti se však postupem času měnil. Po opakovaných výzvách k odstranění Simsovy sochy z Central Parku ji nakonec město přemístilo na hřbitov v Brooklynu, tedy na místo Simsova posledního odpočinku. Pamětní deska, která dříve připomínala jen Simsovy lékařské úspěchy, dnes uznává také podíl Anarchy, Betsey, Lucy a dalších. Nezbývá tak než se ptát: Měli bychom oslavovat lékařský pokrok, který stojí na lidském utrpení?
