Článek
I po letech je chůva Fine zkrátka nezapomenutelná. Chodící chaos v barevném kostýmku, s odzbrojujícím úsměvem a srdcem na dlani bavil v devadesátkách a na začátku milénia nejen rodiny v Americe, ale i u nás. Někteří, včetně mě, na seriálu Chůva k pohledání vyrostli a zasmějí se u něj i dnes. Kdo je ale Fran Drescher, která známou postavu vytvořila? Sdílí s ní víc než jen jméno, přesto se její život od toho seriálového v mnoha ohledech liší.
Role ušitá na míru
Fran Joy Drescher se narodila 30. září roku 1957 v Queensu v New Yorku do židovské rodiny. Když dodám, že se její rodiče jmenují Sylvia a Morty, možná vám to už začne být lehce povědomé. První výraznější kariérní průlom jí přinesla menší role v kasovním trháku Horečka sobotní noci z roku 1977, kde k Johnu Travoltovi pronese slavnou větu: „Jsi v posteli stejně dobrý jako na parketu?“ V roce 1981 se objevila ve Formanově filmu Ragtime, největší slávu jí však přinesla právě až ikonická role potrhlé chůvy Fran Fine.
Její podobnost se známou seriálovou postavou není náhodná, ušila si ji totiž na míru. Oblíbený seriál vytvořila společně se svým manželem Peterem Marcem Jacobsonem, kterého poznala, když jí bylo pouhých patnáct let. Z kluka ze střední se nakonec stal její manžel, když si v jejích jednadvaceti letech řekli své ano. Na rozdíl od chůvy Fran Fine a bohatého vdovce Maxwella Sheffielda je však nečekalo žádné „šťastně až do smrti“. Někdy zkrátka člověk o sobě v průběhu života zjistí něco, co dokáže jeho samého i okolí značně překvapit. Franin manžel si uvědomil, že jej přitahují muži. V roce 1999 se rozvedli a přestože si k sobě nějakou dobu znovu museli hledat cestu, nakonec zůstali dobrými přáteli.
Fran Drescher a Peter Marc Jacobson v roce 2011.
„Jsme spřízněné duše,“ řekla Fran pro magazín People a dodala, že si váží toho, že má „exmanžela gaye“. I tuto stránku svého života se nakonec oba rozhodli promítnout do světa seriálů a vytvořili sitcom Manžel k pohledání, kde Fran ztvárnila roli ženy, která se po letech manželství dozvídá, že je její muž gay.
Těžké životní zkoušky
Rozvod však ani zdaleka nebyl tím nejtěžším, co Fran v průběhu života potkalo. V lednu 1985 zažila situaci jako vystřiženou z noční můry. Do jejího bytu v Los Angeles se tehdy vloupali dva ozbrojení muži. Zatímco jeden kradl, druhý ji i její kamarádku znásilnil. Jejího manžela svázali a donutili všemu přihlížet. „Díky bohu nás nechali naživu, i když v tu chvíli opravdu nevíte, jestli se z toho dostanete nebo ne,“ popsala děsivé chvíle později. O celém incidentu se rozepsala také ve své autobiografii Enter Whining.
Násilníka se nakonec podařilo dopadnout a protože byl tehdy v podmínce, odsoudili ho ke dvěma doživotním trestům. To Fran podle jejích slov přineslo určité uzavření celé události. Strach a úzkost, který v ní traumatický zážitek zanechal, si s sebou však nesla ještě dlouhá léta. „Úplně jsem nezpracovala to, co jsem cítila. Prostě jsem se tak nějak vrátila ke svému životu a nechala ty přetrvávající úzkosti, aby mě začaly ovládat,“ vzpomínala později.
Právě přetrvávající psychické problémy podle ní hrály roli v rozvoji zákeřné nemoci, kterou jí diagnostikovali v roce 2000. Tehdy si Fran od lékařů po několika chybných diagnózách vyslechla, že trpí rakovinou dělohy. Musela podstoupit radikální hysterektomii, po které už nikdy nemohla mít vlastní děti. Svou zkušenost přetavila ve svou druhou knihu s názvem Cancer Schmancer a v roce 2007 založila neziskovou organizaci Cancer Schmancer Movement, která má za cíl zajistit, aby všechny typy rakoviny u žen byly diagnostikovány už v prvním stadiu. „Musíme převzít kontrolu nad našimi těly, více spolupracovat s našimi lékaři a semknout se, abychom dali našim zákonodárcům najevo, že společný hlas žen je hlasitější a má větší sílu než hlas nejbohatších korporátních lobbistů,“ prohlásila.
Neutuchající úsměv na tváři
Přes všechny životní těžkosti však Fran neztrácela svůj humor a vřelost. Ani trauma, ani rakovina ji nakonec nedokázaly zlomit. „Celý můj život byl o tom proměňovat negativa v pozitiva,“ píše ve své druhé knize. A nutno dodat, že se jen stěží hledá člověk, který by dokázal na život pohlížet s takovým optimismem jako ona. Téměř na každé fotografii se usmívá. Ve svých čerstvě oslavených 69 letech navíc vypadá pořád skvěle a je tak chodícím důkazem toho, že smích zřejmě opravdu omlazuje.
A jaký že je její klíč k pozitivnímu přístupu k životu? „Je to každodenní praxe,“ prozradila magazínu People. „Občas se ocitnete dole, ale musíte si říct: ‚Dobře, stop. Vzchop se. O nic tak zásadního nejde, tak si to nekomplikuj.‘“ Zaměřuje se na obyčejné, malé radosti života. „Můj pes Angel. Vaření. Aranžování květin. A jsem milovnice kultury, takže ráda chodím do galerií a divadel a na filmy a na koncerty. A do restaurací,“ uzavřela. Zkrátka v sobě nezapře trochu té veselé slečny Fine. Přiznejme si, že radovat se z maličkostí, občas se zasmát a nebrat život příliš vážně, by občas prospělo každému z nás. Potom bude všechno tak nějak… fajn.
Zdroje:
