Článek
Psalo se 21. května roku 1946, když kanadský fyzik Louis Slotin dorazil jako obvykle do laboratoře v Los Alamos v Novém Mexiku. Přistoupil k lesklé kouli velikosti grapefruitu, se kterou se v poslední době velmi dobře seznámil. Experimentů s ní provedl už nespočet. To možná vedlo k tomu, že k neškodně vypadajícímu objektu, který vědci familiárně pojmenovali „Rufus“, nepřistupoval zrovna obezřetně. Rufus však nebyl jen tak nějaká kovová koule. Jednalo se o plutoniové jádro, jehož původním účelem bylo působit utrpení a smrt. Mělo se totiž stát srdcem třetí atomové bomby, která měla dopadnout na Japonsko. To však stihlo kapitulovat a Rufus tak putoval do laboratoří, kde vědci testovali limity jaderného materiálu. Brzy se však ukázalo, že svému původnímu úkolu částečně dostál. Ne nadarmo je dnes známý spíše pod názvem „Démonické jádro“.
Kanadský fyzik Louis Slotin, který experimentoval s takzvaným Démonickým jádrem.
Někdy stačí jen jedna chyba
Slotin pochopitelně věděl, s čím má tu čest. Od smrti jeho kolegy, po němž Rufuse převzal, uběhlo pouhých devět měsíců. Oním kolegou byl muž jménem Harry Daghlian. Bylo 21. srpna roku 1945, když vešel do své laboratoře pouze za doprovodu člena ochranky. Kolem plutoniového jádra tehdy pokládal cihly z karbidu wolframu. Ty odrážely neutrony zpět k jádru, čímž se stále více přibližovalo ke kritickému stavu. Daghlianovi však jedna z cihel náhle vyklouzla z ruky a dopadla přímo na Rufuse. To spustilo řetězovou reakci a vědec během krátké chvíle dostal fatální dávku radiace. Následovaly dny plné utrpení, kdy se Daghlianovi na ruce objevily popáleniny a puchýře, trpěl nevolností a úpornými bolestmi. Nakonec upadl do kómatu a po pětadvaceti dnech od osudné nehody zemřel. Bylo mu pouhých čtyřiadvacet let.
Ruka Harryho Daghliana devět dní po tragické nehodě.
Přestože tak měli všichni na pracovišti tragickou nehodu stále ještě v živé paměti, nezdálo se, že by měl Slotin k nebezpečnému objektu zrovna velký respekt. Jako neutronový reflektor při svých experimentech nepoužíval karbid wolframu, ale dvě duté polokoule z beryllia, které k sobě pomalu přibližoval a přitom sledoval aktivitu jádra. Mezi oběma polokoulemi musela zůstat mezera, aby se zabránilo dosažení kritického stavu. Standardní postup počítal s využitím rozpěrek, Slotin však přišel s vlastním, rychlejším a snadnějším, ale také značně riskantnějším způsobem.
Jako lechtat spícího draka na ocase
Mezeru mezi polokoulemi udržoval plochým šroubovákem, který držel v ruce. Katastrofu přitom odvracely pouhé milimetry. Fyzik Richard Feynman jeho způsob provádění experimentu přirovnal k „lechtání spícího draka na ocase“, Slotinův nadřízený Enrico Fermi ho zase varoval, že pokud v tom bude pokračovat, „bude do roka mrtvý“. Vědec si však nedal říct. Experiment takto provedl už několikrát a vždy úspěšně. Stejně tak měl probíhat i onen osudný den, kdy Slotin ukazoval svůj pokus jinému vědci jménem Alvin Graves.
Fotografie z rekonstrukce Slotinova experimentu, 1962.
V laboratoři bylo celkem osm lidí. Slotin pracoval, zatímco se mu Graves díval přes rameno. Najednou mu však šroubovák, kterým udržoval mezeru mezi polokoulemi, sklouzl. Místnost ozářilo jasné světlo a ozvala se hlasitá rána, jak vědec rychle srazil reflektor na zem. Bylo mu však jasné, že už je pozdě. Všichni přítomní na něj upírali zděšené pohledy a v místnosti zavládlo mrazivé ticho, které Slotin prolomil větou: „Tak, a je to.“
Smrtelná dávka radiace
Jen stěží si dokážeme představit, co se v té chvíli muselo Slotinovi honit hlavou. Věděl, že ho čeká stejný konec jako Daghliana. Zachoval však chladnou hlavu a okamžitě začal kreslit náčrt místnosti, který měl lékařům pomoci určit, jak velkou dávku radiace jednotliví lidé obdrželi. Později se ukázalo, že svým tělem a bleskovou reakcí z velké části ochránil ostatní přítomné před ozářením. Graves, který se mu díval přes rameno, utrpěl vysokou dávku radiace, avšak nebyla smrtelná, a i přes určité zdravotní problémy žil ještě dalších devatenáct let. Slotin však tolik času ani zdaleka neměl.
Brzy se mu udělalo nevolno. Ruka, ve které držel šroubovák, mu zmodrala a natekla. Utrpěl vnitřní popáleniny, trpěl nesnesitelnými bolestmi a začal být zmatený. Po devíti dnech od incidentu zemřel ve věku pětatřiceti let.
Smrt uznávaného vědce vedla ke zpřísnění pravidel pro práci s radioaktivním materiálem. Rufus se do povědomí veřejnosti zapsal jako „Démonické jádro“ a získal auru jakéhosi prokletého předmětu. Za tragédiemi však stála především nedostatečná bezpečnostní opatření a obyčejné lidské chyby. Nakonec bylo plutoniové jádro roztaveno a použito pro výrobu amerických jaderných zbraní. Z Rufuse tak nakonec zbyl jen materiál, který měl dál sloužit k ničení, avšak v mnohonásobně větším měřítku.
Zdroje:
