Článek
Sexuální revoluce 60. a 70. let, která zasáhla velkou část Evropy, pomohla zbourat zastaralé společenské normy a otevřela cestu k pokroku. Jak už to tak ale bohužel bývá, měla i svou temnější stránku. Zpochybňování veškerých autorit, včetně těch morálních, a překonávání dosavadních tabu totiž otevřelo prostor i pro značně znepokojivé myšlenky. Třeba jako ty, které prosazoval Helmut Kentler.
Zvrácená představa o dětské sexualitě
Narodil se v roce 1928 v Kolíně nad Rýnem. Stal se uznávaným psychologem a sexuologem, působil jako profesor na Univerzitě v Hannoveru a byl autorem celé řady publikací. Vystupoval dokonce jako host v rozhlasu a televizi. Myšlenky Helmuta Kentlera však byly vskutku děsivé a především velice nebezpečné.
Zastával totiž teorii, že i děti jsou sexuálními tvory a mají tak právo na vlastní sexuální život. Sexuální kontakty mezi nimi a dospělými by proto podle něj nemusely být nijak škodlivé a prosazoval jejich dekriminalizaci. Rodiče by se podle jeho názoru znásilněním či zneužíváním svých dětí neměli příliš znepokojovat. „To nejhorší, co by v takové chvíli mohli rodiče udělat, by bylo ztratit nervy, propadnout panice a okamžitě běžet na policii. Pokud byl dospělý ohleduplný a něžný, mohlo si s ním dítě sexuální kontakt dokonce i užít,“ prohlašoval. Jako soudní znalec se také chlubil tím, že se zasloužil o propuštění několika pedofilů.
Tyto odporné myšlenky nakonec skutečně dopadly na úrodnou půdu, a to v Západním Berlíně. Kentlerovi se na konci 60. let podařilo přesvědčit zde vládnoucí senát o tom, že pedofilní pěstouni budou obzvlášť milujícími náhradními rodiči pro děti, které nemají domov. Pedofilie by v tomto případě mohla mít pozitivní důsledky, tvrdil.
Ohrožení dětí v režii státu
Přesný počet dětí, které německé úřady svěřily do rukou pedofilů v letech 1969 až 2003, kdy takzvaný Kentlerův experiment probíhal, se již zřejmě nikdy nedozvíme. Bylo jich však minimálně devět. To, že byli někteří pěstouni již v minulosti souzeni kvůli zneužívání dětí, se také nezdálo být překážkou. Na péči navíc dostávali pravidelné finanční příspěvky.
Chlapec jménem Ulrich byl do experimentu zařazen v roce 1969. Neuměl číst ani psát a živil se prostitucí v okolí nechvalně proslulé stanice ZOO. Kentler ho svěřil do péče jednoho z pedofilů a později popsal, že čtyři roky strávené v jeho domácnosti naučily mladíka „jak přežít“.
Jiný chlapec, Marco, se už od dětství potýkal s týráním ze strany svého otce. Když byl z rodiny odebrán, dostal se v pouhých šesti letech do péče pedofila Fritze H. V roce 1990 mu úřady svěřily dalšího chlapce, devítiletého Svena, kterého jeho rodiče opustili, když mu bylo sedm let, a on se poté potloukal ulicemi Berlína. Oba ve zvrácené domácnosti čekaly roky bití a sexuálního zneužívání, které si jejich pěstoun natáčel na kameru.
Celou záležitost později prozkoumali výzkumníci z Univerzity v Hildesheimu. Z jejich zprávy vyplývá, že v té době existovala síť propojující vzdělávací instituce, zemský úřad pro péči o mládež a berlínský senát, v níž byla pedofilie „přijímána, podporována a obhajována“. Celý projekt pak označili za „ohrožení dětí v režii státu“.
Ke zneužívání docházelo i jinde
Kentler byl s dětmi i pedofilními pěstouny v pravidelném kontaktu. Výsledky experimentu označil za „naprostý úspěch“. Sám měl tři adoptivní syny a několik dětí v pěstounské péči. Jeho bývalá spolupracovnice později uvedla, že se jí dvě z těchto dětí svěřily, že je Kentler sexuálně zneužíval.
Ve stejné době, kdy tento zrůdný experiment probíhal, docházelo k systematickému zneužívání také na internátní škole Odenwald nedaleko Frankfurtu. Patřila k nejznámějším „pokrokovým“ vzdělávacím institucím v Západním Německu. Až později vyplavalo na povrch, že její bývalý ředitel Gerold Becker byl pedofil a společně s nejméně sedmi dalšími zaměstnanci zneužil mezi lety 1965 a 1998 minimálně 132 žáků. Některé zdroje uvádějí, že obětí mohlo být až 900.
Budova internátní školy Odenwald.
Po prezentaci studie z Univerzity v Hildesheimu se ke Kentlerovu experimentu vyjádřila tehdejší berlínská ministryně pro mládež Sandra Scheeres. „To, co se tehdy dělo dětem a dospívajícím, je naprosto otřesné,“ prohlásila. Jménem místní vlády za celou záležitost převzala odpovědnost a uvedla, že úřady pracují na tom, aby obětem zajistily odškodnění. Ani ta nejštědřejší částka však již nemohla vzít zpátky utrpení, kterému byly tyto bezbranné děti vystaveny.
Zdroje:
