Článek
Volby. Mají v nás probouzet pocit, že rozhodujeme o vlastní budoucnosti. Ve skutečnosti je to jen další připomínka toho, že vybíráme z menu, kde žádná možnost není dobrá. Na jedné straně vláda, která má za sebou víc přešlapů než úspěchů a důvěru v ní už nemá skoro nikdo. Na druhé straně extremisti, populisti a dezoláti, kteří křičí nejhlasitěji a nabízí jednoduché recepty na složité problémy. A do třetice komunisti, co si změnili jméno, ale pořád jim zůstala ta stejná pachuť minulosti.
Řeknu to rovnou. Půjdu volit SPOLU. Ne proto, že bych jim věřil. Ne proto, že bych si myslel, že spasí tuhle zemi. Ale proto, že když se podívám na zbytek nabídky, připadá mi to pořád jako menší zlo. Je to trochu jako když stojíš na nádraží u automatu na kafe a vybíráš si, co vypít. Všechno je levný patok, ale stejně si něco koupíš, protože žízeň je pořád horší.
Mohl bych zůstat doma. Ale to je přesně to, na co tihle šašci sázejí. Že normální lidi rezignují a nebudou volit vůbec. A pak se probudíme do reality, kde budou mít navrch ti, kteří by nejradši zakazovali, cenzurovali a trestali, co se jim zrovna hodí. Tohle fakt není varianta, kterou bych chtěl zažít.
Takže půjdu volit. Bez nadšení, bez iluzí, bez pocitu, že je to nějaká slavná chvíle demokracie. Půjdu jen proto, že je lepší držet kormidlo aspoň trochu v ruce, než nechat řídit loď bandou šašků, co ji klidně nasměrují na první útes.
Tohle nejsou volby snů. Je to spíš zápas o to, nepropadnout se ještě níž. Není to o hledání ideálů, ale o tom, že se musíme aspoň trochu udržet nad hladinou. A to je teď sakra dost.
