Článek
Samozřejmě jsem ho cynicky přeskočil a pomyslel si něco ve smyslu: „To víš, že jo. Takových jsem dneska viděl deset.“ Byla to pravda, která mě zároveň požírala uvnitř. I teď, když to píšu, cítím úzkost a vinu z toho, že přesto, že vím, že mi to nic nepřináší, na to dál zírám.
Nesnáším se za to. Už mám promáčklý malíček z toho, jak držím mobil při skrolování v posteli a sleduji všechny „úspěšné“ lidi na internetu. Chlubí se úspěchem, neúspěchem, normálním životem, autenticitou nebo tím, že mají psa, který překvapivě štěká.
Všechny ale spojuje jedna věc. Ať už prodávají autenticitu, úspěch nebo psa, právě sloveso „prodávají“ je jejich společný jmenovatel. A i přesto, že si to my jako cílová skupina uvědomujeme, nedokážeme odolat. A to je problém.
Když jdeme do nákupního centra, vidíme realitu. Vidíme prodavačku, u které dokážeme odhadnout, kolik asi vydělává. Stejně jako u ostrahy, manažera fast foodu nebo uklízečky na záchodě. Vidíme svět bez příkras a iluzí.
Zkuste se se mnou zamyslet. Jak se cítíte, když jdete nákupním centrem a vidíte lidi všech vrstev a zaměstnání? Já mnohem lépe než když „jdu“ po sítích, kde každého, ať se mi to líbí nebo ne, hodnotím na základě čísel.
Čísla vytvářejí pocit úspěchu. A když je nemáme, v hlavě se stáváme méněcennými. To se pak podepisuje na psychickém zdraví většiny z nás. Pochyby rostou, protože nemáme firmu ve 21 letech jako kluk z reelsu, který na mě poslední měsíc vyskakuje až zbytečně často.
Začínáme mít pocit, že tohle je norma, kterou musíme naplnit, aby nás lidé respektovali. Paradoxně jsou to právě přispěvatelé, díky nimž v nás klíčí pocity, které nás omezují a paralyzují. Ale bylo by příliš jednoduché vinit jen je.
Je potřeba si uvědomit, čím se sociální sítě staly.
Osobně bych je přirovnal k tureckému tržišti. Prodejci křičí, snaží se získat tvoji pozornost a nacpat ti do batohu, co se do něj vejde. Na tržišti je to přirozené. Vidíme lidi v práci, kteří dělají, co můžou, aby se uživili. Vozí krabice, přerovnávají regály. Je to obyčejné. Skutečné.
Na sítích však vidíme jen zlomek tohoto tržiště. A zásadní problém je, že ho jako tržiště vůbec nevnímáme. Máme ho zafixované jako foto blog na sdílení životních zážitků. A právě na to internetoví prodejci cílí.
Ukazují nejlepší procento ze svých životů a přesvědčují nás, že je to norma. I když to není norma ani u nich. Časem ale možná bude, protože nám nabídnou „zaručené“ řešení za pět dolarů, které má změnit život.
Je ale potřeba si uvědomit dvě věci. Jednoduchá řešení úspěch nepřinášejí. A jediný, kdo na nich vydělá, je ten, komu uvěříme.
Na závěr bych rád apeloval na všechny, kteří se v tom poznávají. Nevěřte sítím. Už to není místo, kterým bývaly. Je to tržiště, které vypadá jako galerie. Tváří se jako módní dům z Milána, ale ve skutečnosti je to bazar s křiklouny ve falešné Gucci bundě, kteří vás přesvědčují, že když si ji koupíte, život se vám otočí k lepšímu.
Neotočí.
