Článek
Ve snaze nevyhynout jako dinosauři analogového věku nastoupily na cestu radikální proměny. Výsledkem je paradox, nad nímž zůstává rozum stát: v touze po záchraně vlastní existence knihovny často upozaďují svůj původní smysl – uchovávat psané vědění, zpřístupňovat knihy lidem a poskytovat klidný prostor ke studiu a čtení – a samy se (možná nechtěně) podílejí na pozvolném úpadku čtenářství.
Řeč čísel, podivné kulturní domy a kniha jako dekorace
Proměna slovníku bývá prvním symptomem hlubší nemoci. Tam, kde se dříve mluvilo o čtenářích, dnes slýcháme o uživatelích. Tento sémantický posun není náhodný; odráží přechod od kultivace ducha k logice služeb. Čtenář je ten, kdo vstupuje do vztahu s textem, kdo hledá, pochybuje a přemýšlí. Uživatel je v tomto novém pojetí spíše zákazníkem či konzumentem služeb. Do knihovny si už nechodí primárně pro knihu nebo budovat vztah k literatuře, ale spotřebovávat a bavit se: užívá Wi-Fi připojení, tiskne na 3D tiskárně, přichází na rukodělný workshop, zábavný kvíz, divadelní představení, výstavu, promítání filmu či si jde pro radu, jak ovládat chytrý telefon.
Knihovny v diktátu grantových systémů a tabulkového vykazování úspěšnosti přešly na řeč čísel. Počítají se návštěvníci, lajky a sledovanost na sociálních sítích, uspořádané akce. Hloubka čtenářského zážitku se však v žádné výroční zprávě nebo statistice pro zřizovatele vykázat nedá.
Z knihoven se tak pozvolna stávají jakési komunitní „hybridy“ – napůl podivné kulturní domy, napůl sociální poradny. Místo tichých svatyní vědění nabízí stovky přednášek, workshopů a tvořivých dílen. Lze namítnout, že jde o užitečnou věc. V odcizené společnosti, kde mizí přirozená setkávání, je funkční veřejný prostor vzácností. Jenže čím víc se knihovna snaží vyhovět všemu a všem, tím více se v ní kniha dostává do role pouhé dekorace. Stává se z ní estetická kulisa pro setkávání lidí, kteří si nepřišli číst, ale spotřebovávat zážitek.
Zde leží největší paradox současného knihovnictví: namísto toho, aby knihovny byly hrdou protiváhou klipovému, těkavému a zrychlenému světlu displejů chytrých telefonů, přistoupily na jeho pravidla. Místo toho, aby trvaly na tichu a trpělivosti jako na nedostatkovém zboží, které má nesmírnou hodnotu, snaží se přilákat pozornost stejným hlukem a rozptýlením, jaké nabízí zbytek světa. Nebojují za znovuzískání čtenáře, ale spokojují se s tím, že jejich prostory zaplní uživatel.
Je nepochybné, že modernizace byla nutná. Knihovny nemohly zůstat zkamenělými muzejními prostory. Otázkou však zůstává, zda při tomto přerodu neztratily svou duši. Pokud se knihovna stane místem, kde je vypůjčení a čtení knihy až na posledním místě, zůstává sice dál užitečnou institucí, ale přestává být knihovnou. A my bychom se měli ptát, zda si v dnešní době můžeme dovolit ztratit ta poslední místa, kde mělo psané slovo absolutní prim.
Neustálá show aneb Když se z knihovníka stává influencer
Tato proměna zásadně zasáhla i ty, kteří tvoří samotné srdce těchto institucí – knihovníky. Tlak na modernizaci a soutěž o pozornost v digitálním věku z knihovníků udělaly multifunkčního akrobata. Pokud chce knihovna v očích veřejnosti i zřizovatelů obhájit svou existenci, musí být knihovník tak trochu vším: komunitním manažerem, IT specialistou, grafikem, event koordinátorem, a v neposlední řadě i amatérským sociálním pracovníkem.
Zdaleka nejvýraznějším symbolem této proměny je však požadavek, aby se z knihovníka stal influencer. Od pracovníků u pultu se dnes očekává, že budou natáčet videa, tvořit estetické příspěvky, vymýšlet virální trendy a s lehkostí profesionálních tvůrců obsahu lákat davy k chytrým telefonům. Kniha sama o sobě už nestačí – musí se z ní stát vizuální produkt zastřešený chytlavým hashtagem.
Vzniká tak hluboká profesní skepse a rozpolcenost. Lidé, kteří do oboru vstupovali s láskou k literatuře, odborným textům, katalogizaci a kultivaci čtenářské gramotnosti, tráví většinu pracovní doby tvorbou propagačních plakátů v Canvě, správou sociálních sítí a technickou podporou. Vteřinová pozornost sledujících se stává důležitější než hloubka literárního vědění. Místo toho, aby knihovník předával svou vášeň pro text a pomáhal čtenářům pronikat do komplexních myšlenek, je nucen podřídit své řemeslo algoritmům, které vyžadují rychlost, povrchnost a neustálou show. Pod nánosem všech těchto nových rolí se tak pomalu ztrácí samotná podstata knihovnické profese.
Jak z toho ven?
Existuje však z této spirály cesta ven, nebo jsou knihovny odsouzeny k tomu, aby se zcela rozpustily v moři univerzální zábavy? Mají vůbec jinou možnost?
Odpověď nespočívá v naivním návratu do devatenáctého století ani v odmítání moderních technologií. Spočívá v odvaze k vědomému vymezení hranic a v hrdém přijetí vlastní jedinečnosti. Knihovny nemusí a neměly by soutěžit s TikTokem, Facebookem a Instagramem ani nákupními centry v jejich vlastním prostředí – v rychlosti, povrchnosti a neustálém přívalu vizuálních podnětů. V této soutěži jsou z principu předurčeny k prohře.
Pokud se knihovna snaží být vším pro všechny, přebírá postupně role mnoha institucí a prostorů. Být moderní knihovnou neznamená rezignovat na pestrý kulturní program ani se uzavřít do minulosti. Problém však nastává ve chvíli, kdy se pod tlakem statistik chrlí akce jak na běžícím pásu a vytrácí se to podstatné. Totiž, že hlavní prioritou knihovny by měl zůstat čtenář – člověk, který si přichází půjčit knihu nebo hledá prostor ke čtení. A kulturní nabídka knihoven má čtení rozvíjet, ne ho překrývat.
Dokud však bude úspěšnost knihoven měřena především kvantitou – počtem uspořádaných akcí, statistikou vstupů či výkazy „kliků“ na sociálních sítích –, budou knihovníci dál nuceni hrát roli marketingových mágů a event manažerů.
Přežití knihoven nezávisí na tom, jak podbízivě se přizpůsobí povrchnímu tempu doby, ale na tom, zda dokážou zůstat pevným a nezastupitelným přístavem pro ty, kteří v psaném slově stále hledají smysl.
Autor je knihovník.
