Článek
Při letošním 36. výročí sametové revoluce se nechal slyšet na Národní třídě v Praze čestný předseda strany Motoristé sobě a kandidát na ministra zahraničí Filip Turek, že „revoluce v roce 1989 byla organizovaná a řízená“. Na Slovensku zase tamní premiér Robert Fico řekl, že byl 17. listopad 1989 komunistický puč.
Samozřejmě, že demonstraci studentů k 17. listopadu v Praze na Albertově, a pak jejich průvod na Národní třídu musel někdo zorganizovat. Samozřejmě, že někdo musel zorganizovat přehrazení pochodu studentů esenbáky s pendreky a štíty, jakož i uzavření možnosti úniku studentů z Národní třídy a jejich zmlácení. Pokud ale bude někdo tvrdit, že odmítnutí komunistického režimu miliony našich občanů včetně řady samotných komunistů v následných dnech a týdnech nebylo spontánní, ale řízené, pak nejen lže, ale posuzuje vývoj v tehdejším Československu izolovaně od událostí ve světě.
Přitom je ono izolované posuzování československé sametové revoluce divné, neboť přišla až jako předposlední pád komunistického režimu v sovětských satelitech v Evropě. Klíčovým faktorem byl nástup Michaila Gorbačova v SSSR, s nímž přišla takzvaná perestrojka a glasnosť, které znamenaly konec zásahů Moskvy do vnitřních záležitostí satelitních států. K nespokojenosti obyvatel evropských vazalských států SSSR přispěly ekonomické problémy a technologické zaostávání východního bloku v porovnání se Západem.
Tlak opozice a odborového hnutí Solidarita vedl v Polsku k prvním pololegálním volbám v červnu 1989. Berlínská zeď padla 9. listopadu 1989, což se stalo symbolem konce studené války a rozdělení Evropy. Následně padly komunistické režimy v NDR, Bulharsku, a také v Československu. Poslední změna režimu v evropských sovětských satelitech byla výsledkem několikadenní občanské války v Rumunsku. Demokratizační procesy v Jugoslávii a Albánii přišly v letech 1990 a 1991, ale to byly země, které nešlo tak docela nazývat sovětskými vazaly.
Je tedy naprosto jasné, že pády režimů v zemích takzvaného socialistického tábora souvisely hlavně s koncem studené války, kterou Sovětský svaz v čele východního bloku prohrál, a nebyly izolované a nahodilé, ale zákonité. Skvěle vystihl podstatu zhroucení komunistických režimů a tím pádem konec bipolárního světa John Lewis Gaddis, profesor historie na Yaleově univerzitě v USA, přezdívaný děkan historiků studené války, ve své knize Studená válka (The Cold War).
Podle něj Teng Siao-pching, Jan Pavel II., Michail Gorbačov, Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Lech Walesa a konečně i Václav Havel jsou jména velice různorodých lidí z odlišných zemí i částí světa a v nesrovnatelných postaveních, kteří si ovšem – každý svým způsobem – uvědomili, že není možné dále akceptovat politiku détente (uznání existence dvou protichůdných světových soustav s jejich sférami vlivu a udržování tohoto stavu, jako záruky zachování míru) a že je nutno tento přežitý „setrvalý stav“ změnit.
Gaddis v knize v kapitole Herci píše: „Reagan uznal, že Karel Marx měl pravdu: Dnes jsme svědky velké revoluční krize…, ve které jsou požadavky ekonomického řádu v přímém protikladu s požadavky politického řádu. Tahle krize ovšem neprobíhá na kapitalistickém Západě, ale v Sovětském svazu, ve státě, který se dere proti proudu dějin tím, že popírá lidskou svobodu a lidskou důstojnost a zároveň není schopen nakrmit své občany.“
Toto je jen malý úryvek z mnoha projevů zmíněných osobností i řady dalších, které postupně erodovaly bipolární systém období studené války až ho zcela rozložily, tak jako obyčejní lidé začali bourat berlínskou zeď, jež vznikla jako nejhmatatelnější symbol rozděleného světa a její pád se naopak stal symbolem konce komunistické totality i studené války.
Různé výroky o tom, že naše sametová revoluce (stejně jako revoluce v jiných bývalých sovětských satelitech) byla řízená a organizovaná, jsou z celkového pohledu na historii konce studené války jen snahou lidi znejistit a vnést jim do hlav pochybnosti. A je nasnadě, kdo z toho může mít prospěch čili cui bono, jak se říká. V minulosti i dnes ti, kterým se komunistická totalita zamlouvala a s nostalgií na ni stále vzpomínají.
Ostatně ruský prezident Vladimir Putin se přece vůbec netají tím, že by rád obnovil moc a vliv někdejšího Sovětského svazu a kvůli tomu vede hybridní válku proti NATO a zemím EU a už čtvrtým rokem horkou brutální válku proti Ukrajině. Právě jemu a všem, kteří jeho záměrům slouží, jdou podobné řeči k duhu.
Zdroje:
John Lewis Gaddis: Studená válka, z originálu The Cold War, 1997, 2005, Slovart (CZ), 2006
Vladimír Nálevka: Studená válka, Triton, 2003
Špígl, publikace o 17. listopadu 1989, vydavatel Ladislav Froněk, Praha 1991
