Článek
Včera uplynulo 32 let, co Karel Kryl zemřel a komentáře k tomu výročí nezřídka zmiňují, že Václav Havel byl jakousi „žábou na prameni“, která zabránila Krylovu angažmá v politice. V té souvislosti se citují slova hudebního kritika Jiřího Černého: „Když si ho Václav Havel pozval na Hrad, říkal mu Karel: Šéfe, co mám dělat? A Havel mu řekl, zpívej a jezdi po republice. To asi nebylo to pravé, co v tu chvíli chtěl slyšet.“
Pokud se ale Karel Kryl chtěl opravdu zapojit do politiky v tehdejším Československu, nemusel se přece spoléhat jen na Václava Havla. Mohl se přidat k nějaké straně, nebo si založit svou vlastní stranu. Nějak si ale nedovedu představit, že by Karel Kryl něco takového udělal. Na to byl příliš nekompromisní a velký solitér. Jenže politika je do značné míry založená na kompromisech. A já si myslím, že Kryl doopravdy jít do politiky nechtěl. A kdyby přece šel a žil déle, než mu bylo vyměřeno, ztratil by záhy glanc legendárního bojovníka nejen proti totalitě, ale proti zlu vůbec.
Co mě vede k těmto spekulacím, které ve skutečnosti nemám rád? Krylovy písničky mě provázely od roku 1969 a dlouho jsem ho poslouchal i v rádiu Svobodná Evropa. Osobně jsem se s ním ale setkal jen jednou v létě 1993 a udělal s ním tehdy rozhovor nazvaný „Já se cítím jako »já« a jsem zdravý skeptik“. Když teď ocituji některé pasáže z onoho rozhovoru, vyjeví se snad lépe, proč by politika nebyla pro Karla Kryla šťastnou volbou.
Byl jste pro mnohé z nás dlouhá léta legendou. Cítíte se jako legenda?
KK: Já jsem ji poboural velice silně, takže už mám zase dva roky utrum v rozhlase i v televizi. Rozboural jsem pomník.
Jako kdo se tedy cítíte?
KK: Já se cítím jako já. Je to divné?
Ne, to je dobře. Jak se vám tady dnes v tom vedru zpívalo?
KK: Dobře. Moc krásně. Vedro nevadí. Vadí mi lidé, kteří přicházejí, aby si buď poslechli to, jak budu zase někoho provokovat, nebo jenom to, co jsem zpíval v 60. letech, nebo provokativně tleskat některým písničkám, případně ti, kteří přicházejí, aby odešli provokativně ze sálu, když něco zpívám.
Ve svých písničkách si všímáte většinou horších stránek života…
KK: O těch druhých stránkách vám zazpívají všichni ostatní. O tom, jak je to krásné…
Přesto je ve vašich písních spousta poezie. Jste spíš optimista nebo pesimista?
KK: Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i na černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.
Při koncertě jste řekl, že nyní málo píšete. Je to pravda?
KK: Píšu málo písniček, protože se mi forma písničky, řekněme, vypařila. Písnička potřebuje černobílé téma. Čím je však člověk starší, tím je ukecanější. Vlastně není ani tak ukecaný, jako že vidí věci ve strašné spoustě velice jemně roztříděných šedí a potřebuje proto daleko větší prostor na to, aby o něčem vypověděl. Jelikož ví o věcech čím dál víc, chce-li se dovědět, zabíhá téma do širokých rozměrů. Písnička je jednoduchá záležitost.
Možná už ani doba není tak černobílá…
KK: Doba je černobílá zcela. Když poslouchám pana Klause, jak říká, „…každý rozumný člověk přece ví, že…“, znamená to, že když neví, tak je nerozumný. To je prostě jasné. Mluvil jsem teď s jedním pánem, hraje ve slovenském Národním divadle. Říkal, jak je to v Bratislavě hrozné a jedním dechem dodával, že co si tam dovolí Lasica a Satinský a Markovič, tak to si u nás nikdo nedovolí. Tak nevím, jestli tam mají více nebo méně svobody. Přemýšlím o tom – mám na to ještě celou noc a celý zítřek, než se dopravím do Prahy. Nebo o tom začnu přemýšlet příští týden, protože budu mít možnost ověřit si to, neboť jedu na Slovensko.
A teď jste tam byl nedávno také, ne?
KK: Jo, jo. Já tam jezdím pravidelně. Jsem z Československa, jestli jste si nevšiml.
Jste však také z Mnichova…
KK: Narodil jsem se ve Velkoněmecké říši, v Protektorátu Böhmen und Mähren. Mám na to papíry.
Mluvil jste také o domovech. Kde jste víc doma?
KK: Já jsem doma na světě. Zatím ještě. Třeba ale Šéf nahoře řekne - „Půjdeš domů!“ - tak se přestěhuju nahoru. Zatím jsem doma na světě a nehodlám brát tuto zem jako třináctou komnatu, po které jsem toužil – to by byla naivita, ale jako jednu z těch 160 zemí, které znám.
Navštívil jste 160 zemí?
KK: Jo.
A kde jste tedy nebyl?
KK: Všude jsem nebyl. Ne, takhle, když vezmu americké země, jak se všechny jmenují – Alabama, Nebraska…, země australské, kanadské, německé, tak se najde více zemí, kde jsem nebyl. Nebyl jsem tam, kde nejsou emigrovaní Češi. Ale když tam nejsou Češi, jsou tam Slováci nebo Poláci nebo Němci, tyhle jazyky umím a jinde, když jsou tam lidi, se domluvím španělsky, italsky, anglicky, a když ne, tak rukama. Takhle – udělám mrtvého broučka, jako v čínské čtvrti v San Franciscu a oni mi dali najíst – to stačí. Musíte udělat mrtvého brouka a ne frajera.
Vím, že jste toho prožil hodně. Co byste ještě prožít chtěl?
KK: Všechno, co se dá.
Konkrétně? (Po této otázce se mi zdálo, že mi Karel Kryl začal konečně věřit aspoň natolik, že mu ode mě nehrozí žádný útok.)
KK: Ne, ne… Jo? Tak jo. Rád bych prožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát, a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají – Táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je 40 a 50 let a neříkají – No jo, my už to nezvládnem, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe. Naše děti totiž ještě nemůžou. My jsme za to zodpovědní, pane, my! Každý za ten malý kousíček, který může vykonat k lepšímu. Vymlouvat se na děti, je zbabělost. Je to podlost, a navíc dáváme těm dětem na hrb víc, než mohou unést. To nejde jim říkat, co mají dělat. To se jim musí ukázat. Já neznám žádné ztracené generace. To je idiocie. Generace se ztratí, protože se ztratit chce.
Jak se doplňuje Karel Kryl žurnalista a poeta?
KK: Vůbec se nedoplňuje. Je to jedna osoba. Je to také srandista. Je to člověk, který se rád miluje, který je poživačný, takže pije, pokud ho nezradí slinivka a jí, jak může, vaří, což je největší umění. Jezdí po světě, dělá si své názory, mluví německy a několika dalšími jazyky, aby se domluvil s lidmi, má své přátelé a kamarády a několik svých lásek a má svou ženu a svůj německý, kanadský, australský, švédský, norský, finský a dánský okruh, kam si zajíždí za svými poustevníky, co ještě zůstali slušnými lidmi, stejně jako zajíždí na Moravu, Slovensko, do Čech a do Slezska, abych nikoho neurazil, a ke svým skvělým olašským cikánům, s nimiž slavil své 47. narozeniny. Teď s nimi dodatečně oslavím ty čtyřicáté deváté. Padesátku budu slavit sólo, uteču odtud, aby mi náhodou nedali nějaký metál.
To by se vám stát mohlo.
KK: Doufám, že ne. Do té doby si to už tak poseru, že mi nikdo žádný nedá. A když, tak post hume.
Takže metály neberete?
KK: Neříkám, že neberu, ale musel by mi ho udělit někdo, koho si vážím. Třeba pan Peroutka. A stačilo by, kdyby řekl – Je to dobrý, pane Kryle!"
A od koho z živých byste bral metál?
KK: Metál ne, ale uznání. Dneska jich byl plný sál. To jsou mé metály, pane. Že za mnou přišla do sálu paní učitelka Šamánková, která mě v první třídě učila češtině a dala mi kytku, ač bych jí kytku měl dát spíš já. Takových lidí je moc. Jsou schovaní. Nikdo o nich neví, o těch slušných lidech. Když vidím, že mě zase nevysílají v rádiu, tak se opět pomaličku vracím k slušným lidem…
Náš rozhovor trval ještě poměrně dlouho. Myslím si však, že tato jeho citovaná část stačí k pochopení, že Karel Kryl nemohl být politikem. Nemůžeme si to samozřejmě ověřit, protože necelých dvě stě padesát dní po tomto rozhovoru Karel Kryl bohužel zemřel. Jsem ale přesvědčený, že politika by legendárního písničkáře a nekompromisního bojovníka proti zlu rozemlela na prášek. A když už mu tedy nebylo dopřáno žít déle, je lepší, že zůstal takový, jakého jej všichni znali.
Zdroje:
Nové Přerovsko, okresní noviny, 1993
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kryl
Kníška Karla Kryla, Karel Kryl, Mladá fronta 1990
