Článek
Na začátku života potkáme mámu a tátu. Sourozence. Prarodiče. Příbuzné. Jsou to první lidé, kteří nám ukazují svět – ze svého pohledu. Učí nás, co je správné, co je normální, čeho se bát a po čem toužit. Dávají nám základní mapu světa, i když si to tehdy neuvědomujeme.
Ten svět ale není náš. Ten si teprve musíme vytvořit.
Nemusíme – ale většina z nás to udělá. Protože chceme žít, posouvat se, pochopit, kým jsme. A tak si postupně skládáme vlastní verzi reality. Zkoušíme, přebíráme, odmítáme. Učíme se žít tak, aby nám v tom světě bylo alespoň trochu dobře.
Pak přijde puberta. A svět se začne lámat.
Najednou vidíme věci jinak než rodiče. Jinak než autority. Vzniká první vzdor, první samostatné myšlení. Začínáme si uvědomovat, že existuje víc pohledů na pravdu. A že ten náš se teprve rodí.
Ve dvaceti a třiceti poznáváme muže, ženy, lásky. Rodíme děti. Zakládáme rodiny. Snažíme se žít podle toho, co jsme si přinesli z domova – nebo přesně naopak. Něco držíme, něco měníme. Často se snažíme „dělat to správně“, i když sami přesně nevíme, co to znamená.
Učíme se chápat lidi kolem sebe. A možná ještě víc – učíme se chápat sami sebe.
Procházíme vztahy, zklamáními, radostmi, ztrátami. Něco nás bolí, něco nás posílí. A pomalu, někdy velmi nenápadně, se blížíme k bodu, kdy nám je kolem padesáti.
A tam často přijde zlom.
Najednou už svět nevnímáme tak jako dřív. Už nepotřebujeme tolik dokazovat. Už víme, co nechceme. A začneme se ptát: Co dál? Ne proto, že bychom žili špatně. Naopak. Často si uvědomíme, že jsme prožili krásný život. Ale že teď chceme žít podle svého přesvědčení.
Protože jsme potkali mnoho lidí, kteří nás ovlivnili. Stačily příběhy. Stačily situace. A my pochopili, že změna není útěk, ale pokračování cesty.
A někdy – právě v téhle fázi – potkáme člověka, který nás vezme do jiných světů. Do světů, kam bychom se sami možná neodvážili. A zjistíme, jaké to je být mezi světy. Už ne tam, kde jsme byli. A ještě ne úplně tam, kam směřujeme.
Ale přesně tam, kde máme být.
