Článek
Historie vztahu
Po skončení sovětské opresivní éry na začátku 90. let, nově zvolený patriarcha Alexij II. si v turbulentních časech „užíval“ období bez vládních tlaků na aktivity církve. Nicméně, aby Ruská pravoslavná církev (dále jen “RPC“) mohla efektivně působit, potřebovala si zajistit podporu vlády, i kvůli tomu zaujala RPC agresivní politický postoj při zabránění komunistického puče (1991 proti Gorbačovovi) tím, že podpořila prezidenta Jelcina.
Dále RPC posílila svůj vztah s ruskou administrativou na základě sdílených principů a cílů. Tuto symbiózu dále utužil Alexij II. s Vladimirem Putinem, čímž dokončili symbolickou převahu kříže nad kladivem a srpem. RPC byla Putinovi užitečným partnerem a sehrála významnou roli v jeho politických tématech, které byly obnova národního hrdosti a oživení Ruského nacionalismu.
Ruská ústava stanoví, že Rusko je sekulárním státem. Nicméně RPC není vyloučena z účasti na sekulárních aspektech státu a politiky. Postsovětská éra (a období zejména Putina) byla obdobím velkého vyzdvihování pravoslavné kultury a národní tradice. Na rozdíl od jiných náboženství, zaujímá RPC nadřazené postavení v ruské společnosti. Je nemyslitelné, že by ruský lid přijal osobu s odlišným náboženským vyznáním do vysoké politické funkce (existuje několik výjimek židovského vyznání).
V počátcích 90. let, v důsledku rozpadu SSSR a poškozené národní hrdosti, potřebovalo Rusko obnovit svou identitu. RPC sehrála důležitou roli ve formování postsovětské identity. Patriarcha Alexij II. byl v tomto období klíčovým aktérem a usiloval o obnovení národní hrdosti prostřednictvím pravoslaví. Vytvářel image, že pravoslaví a ruská identita jsou nerozlučně spojeny. Společným zájmem státu a církve bylo posílení národní identity, což bylo jedním z klíčových témat ranné postsovětské éry. Toto společné úsilí umožnilo RPC silně zakotvit ve společnosti a získat důvěru politického establishmentu.
Po nástupu Putina
Po nástupu Vladimira Putina k moci v roce 2000, se vztah mezi státem a církví dále prohloubil. Putin, který měl silné vazby na pravoslavnou církev od dob svého předchůdce, prezidenta Borise Jelcina, aktivně podporoval RPC. Vztah mezi Putinem a RPC byl úzký a vzájemně prospěšný. Putin využíval pravoslavnou církev k posílení své politické pozice a k posílení národní identity, patriarchové Alexij II. a později Kirill byli v tomto úsilí klíčovými spojenci.
Symbióza vztahu
Národní hrdost a nacionalismus (patriotismus) byli a jsou klíčovými tématy a rysy Putinovo politické agitace a vedli k jeho popularitě a politickému úspěchu. V ruské společnosti, se přirozeně překrývali názory RPC a politického establishmentu. Vztahy mezi státem a RPC, vždy věnovali zvláštní pozornost otázkám nacionalismu a tradicionalismu.
Postsovětská éra, vztahy Jelcina a Putina s RPC byla protnuta těmito tématy a vedli ke kooperativní dynamice mezi státem a církví. Kromě toho hrál ruský nacionalismus významnou roli, jak pro státní správu, tak pro církev.
Docházelo k využívání nacionalismu a konzervatismu, které se spolu s patriotismem a tradicionalismem, jakožto základy východního pravoslaví, a díky pragmatické politice vládnoucí administrativy, promítly i do post-sovětských správ.
RPC měla velký vliv na formování (nové) ruské národnosti. Ruský nacionalismus je všudypřítomným tématem postsovětského Ruska, a proto by neměl být považován za pouhý nástroj Putinova režimu. Ruský nacionalismus (nebo tradicionalismus) neustále vystupuje v politice ruského státu, ve veřejné debatě a často slouží jako ospravedlnění pro domácí a zahraniční politiku Ruska.
Nacionalismus jako politický nástroj
Nacionalismus hrál v postsovětském Rusku klíčovou roli při formování politických preferencí a identity. Jedním z klíčových prvků tohoto nacionalismu byla idea ruské jedinečnosti, přesvědčení, že Rusko je výjimečná země s vlastním osudem a cestou. Tato myšlenka silně rezonuje s pravoslavným učením, které zdůrazňuje jedinečnost ruské církve a národa. RPC hrála důležitou roli při podporování ideje Ruské jedinečnosti a konsekvenčně pocitu národní hrdosti.
Při pohledu na politickou kariéru Vladimira Putina, lze vidět, že využíval nacionalismus k posílení své pozice. Putin zdůrazňoval ruskou jedinečnost a vytvářel dojem, že Rusko má jedinečnou roli ve světě. Toto posilování ruské identity mělo politický rozměr, protože posilovalo podporu Putina a jeho politiky. Nacionalismus se stal nástrojem k upevnění politické moci a její legitimity.
Pravoslaví jako nositel ruské identity
Spojením pravoslaví s ruským nacionalismem se církev stala klíčovým aktérem ve formování postsovětské identity. Pravoslaví bylo prezentováno jako klíčový prvek ruské kultury a dějin, který zvyšuje jedinečnost a výjimečnost ruského národa. Společné akce církve a státního aparátu v oblasti podpory národní identity, tradičních hodnot a morálky, poskytovaly oběma institucím politickou legitimitu a posilovaly jejich vliv na společnost.
Vliv na zahraniční politiku
RPC hraje významnou roli i v zahraniční politice Ruska. Patriarcha Kirill a další představitelé RPC jsou aktivní v mezinárodních otázkách, zejména v oblasti pravoslavných společenství. RPC také působí jako symbol ruské kultury a identity v zahraničí, posilující image Ruska jako chrámu tradice a hodnot. I díky tomu se Putinovy podařilo vypěstovat image konzervativního mohykána a získat popularitu u lidí kde Rusko (Sovětský svaz) historicky napáchalo více škody než užitku (východní blok). Tento jeho strategický konzervatismus byl a stále je důležitý aspekt hybridní války, kterou Rusko vede se západem.
