Akce Vietnam: Čechoslováci přežili boj i zajetí v Indočíně. Po repatriaci domů je znovu sebrala StB

Vlak, který 7. dubna 1952 dorazil do Prahy-Libně, přivezl jednadvacet mužů s neobyčejnou minulostí. Ještě nedávno nosili uniformy francouzské cizinecké legie a bojovali v Indočíně proti komunistickému Viet Minhu. Třináct přežilo vietnamské zajatecké tábory, osm dalších dobrovolně přešlo na stranu protivníka. Teď měli za sebou i vyčerpávající cestu přes Čínu a Sovětský svaz.

Na nádraží je však nepřivítala svoboda. Československé úřady je poslaly do vězeňské nemocnice na Pankráci a následně do rukou Státní bezpečnosti. Z případu se stala nepříjemná politická otázka: Československo podporovalo Viet Minh, ale právě z jeho táborů se vraceli vlastní občané, kteří bojovali na francouzské straně. Někteří navíc uprchli z republiky ilegálně. Rozhodování o jejich osudu se protáhlo až do podzimu 1953.

Po únoru 1948 odcházely z Československa tisíce lidí, někteří prchali před politickým pronásledováním, jiní hledali práci, dobrodružství nebo možnost uniknout vojenské službě. Mladí uprchlíci často končili v táborech na území okupovaného Německa, bez peněz a bez jistoty, co bude dál. A právě na těchto místech působili náboráři francouzské cizinecké legie.

Nabízeli jídlo, ubytování, pravidelný žold a cestu do světa. Pro někoho znamenala služba možnost začít znovu, pro jiného pouze únik z uprchlického tábora. Výcvik probíhal převážně v severní Africe a mnozí nováčci následně zamířili do Indočíny, kde Francie bojovala o udržení své koloniální moci.

Jedním z nich byl Rudolf Němček ze Žiliny. V roce 1949 pracoval v českém pohraničí a kvůli složitým rodinným poměrům nechtěl zpět na Slovensko, s kamarády proto utekl do Německa a v uprchlickém táboře poblíž Landau přijal nabídku náboráře legie. Později v rozhovoru pro Paměť národa zdůrazňoval, že jeho odchod neměl politické pozadí. Byl mladý, chtěl pryč a příliš nepřemýšlel, co ho čeká.

Jiný příběh měl Otakar Hašek, který odešel z Československa jako devatenáctiletý v červnu 1948. Vojenská služba ho přitahovala a chtěl se stát výsadkářem, současně se stavěl proti komunistickému režimu. Po cestě přes Rakousko a Francii absolvoval výcvik v Alžírsku. O vstup do legie se pokoušel už dříve, ale první útěk mu překazila československá bezpečnost. Při náboru mu upravili datum narození, protože byl na oficiální přijetí příliš mladý. Ve výcvikovém středisku Philippeville absolvoval šest cvičných seskoků a na podzim 1948 odplul do Indočíny s 1. výsadkovým praporem cizinecké legie.

Historik Ladislav Kudrna odhaduje, že během první indočínské války sloužilo v legii více než dva tisíce československých občanů. Přibližně pět set z nich v jihovýchodní Asii zahynulo. Šlo o jejich největší bojové nasazení v zahraničí od druhé světové války.

Francouzská Indočína zahrnovala dnešní Vietnam, Laos a Kambodžu. Po druhé světové válce se Francie pokoušela obnovit koloniální nadvládu, proti níž vystupovalo hnutí Viet Minh vedené Ho Či Minem. Konflikt přerostl v prosinci 1946 v otevřenou válku. Francouzi drželi velká města a důležité komunikace, zatímco Viet Minh získával oporu v horských a venkovských oblastech.

Pro československé legionáře znamenalo nasazení střet s neznámým prostředím. Vedle nepřátelské palby je ohrožovaly monzunové deště, malárie, tropické nemoci a dlouhé přesuny neprůchodnou krajinou. Často bojovali na izolovaných stanovištích, mezi nimiž vedly jen úzké silnice a horské stezky. Francouzská armáda byla mnohonárodnostní, vedle Francouzů a příslušníků koloniálních jednotek sloužili v legii také Němci, Poláci či Maďaři, včetně řady veteránů druhé světové války. Zkušenosti těchto mužů byly pro nováčky cenné, ale ani ostřílení vojáci se v tamních podmínkách nemohli spoléhat na to, co znali z evropských bojišť.

Vítězství čínských komunistů v roce 1949 změnilo vojenskou rovnováhu. Viet Minh získal přístup k výcviku, výzbroji a zázemí na čínské straně hranice. Jeho oddíly se měnily z partyzánských skupin v armádu schopnou rozsáhlých útoků. Francouzské velení přitom nadále spoléhalo na síť pevností podél důležitých komunikací.

Jednou z nich byla Route Coloniale 4, zkráceně RC 4, vedoucí severovýchodním Vietnamem poblíž čínské hranice. Spojovala pevnosti Cao Bang, Dong Khe, That Khe a Lang Son. Na podzim 1950 se stala místem jedné z nejhorších francouzských porážek celé války. V jejím průběhu padly do zajetí také desítky Čechoslováků.

V polovině září 1950 zahájil Viet Minh rozsáhlou ofenzivu proti francouzským posádkám u čínské hranice. Prvním cílem byla pevnost Dong Khe, jejíž dobytí mělo přerušit francouzské zásobování. Několik stovek obránců z cizinecké legie čelilo tisícům vietnamských vojáků podporovaných dělostřelectvem a minomety, útok začal 16. září a pokračoval ve dne i v noci.

Mezi obránci byli Rudolf Němček, Josef Kišš a Imrich Kováč. Němčka při ostřelování zasáhly střepiny minometného granátu do zad, několik drobných úlomků mu zůstalo v těle ještě mnoho let, a i přes zranění se účastnil obrany, protože Viet Minh pronikal do dalších částí pevnosti.

Němček později líčil noční střety na několik metrů, během nichž se bojovalo také bodáky a noži. Vzpomínal na zraněné kamarády a na německé legionáře, kteří ve vypjatých chvílích volali své matky. Obránci čekali další útoky, přestože neměli dostatek munice a jejich pozice se postupně rozpadaly. Letecké útoky mohly obráncům dočasně ulevit, ale pevnost byla izolovaná a protivník držel přístupy k ní. Obránci postupně přicházeli o jednotlivé úseky opevnění, takže zbylé skupiny bojovaly odděleně, bez možnosti vzájemné podpory.

Imrich Kováč bránil jedno z odloučených postavení s třináctičlennou skupinou. Po opakovaných útocích zůstali naživu pouze čtyři muži, dvěma se podařilo ustoupit, Kováč a další legionář byli zajati. Podle vlastní výpovědi ještě před zajetím házel granáty na místa, odkud očekával další postup Vietnamců.

Nakonec 18. září pevnost padla, Němček odhodil zbraň a zvedl ruce, vietnamští vojáci ho zajali a poskytli mu základní ošetření. Pro přeživší skončila bitva, ale začala cesta do zajateckých táborů a nikdo z nich v tu chvíli nevěděl, jak dlouho zůstane ve vietnamských rukou.

Pád Dong Khe spustil další katastrofu, francouzské velení se pokusilo zachránit izolované posádky a obnovit spojení podél RC 4. Viet Minh však ovládal okolní svahy, přerušoval ústupové trasy a napadal rozdělené francouzské kolony, z plánovaného stažení se tak stal zápas o přežití. Muži ustupovali přes skalnaté svahy a lesní stezky, zatímco Viet Minh obsazoval výšiny nad nimi. Raněné bylo stále obtížnější odnášet a skupiny, které ztratily cestu, se dostávaly do dalších léček.

Do bojů zasáhl 1. výsadkový prapor cizinecké legie, v němž sloužil Otakar Hašek. Výsadkáři seskočili u That Khe a později se dostali do prudkých střetů v prostoru rokle Coc Xa. Francouzské jednotky byly ostřelovány ze svahů a postupně ztrácely spojení i možnost organizovaného ústupu, rozkaz nakonec zněl prorazit po menších skupinách.

Hašek ustupoval s výsadkáři kapitána Pierra Segrétaina. U jedné z řek padli do další léčky a zasáhla je křížová kulometná palba a výbuchy granátů. Jednotka utrpěla drtivé ztráty, přeživší se rozptýlili po okolí a Hašek se ještě několik dní pokoušel dostat k francouzským liniím, ale bez zásob a s ubývajícími silami neměl téměř žádnou šanci. Nakonec i on 12. října 1950 padl do zajetí.

Jiní legionáři takové štěstí neměli, dvacetiletý Ladislav Charvát zahynul 7. října 1950 a jeho rodina dlouho nevěděla, co se mu stalo. Zprávu o jeho smrti později přinesl další přeživší, Karel Mynář. V bojích podél RC 4 padlo do zajetí čtyřiačtyřicet československých občanů, do repatriačního transportu roku 1952 se z této skupiny dostalo jen třináct mužů. Zbývajících jednatřicet nepřežilo zajetí, především kvůli nemocem a nevyhovujícím životním podmínkám.

Viet Minh odváděl zajatce do táborů v hornatém severním Vietnamu a cesta vedla džunglí a přes horské průsmyky, často pěšky i pro muže se zraněními nebo horečkami. Tři těžce raněné československé legionáře Vietnamci vrátili Francouzům, ostatní museli pokračovat do táborů. V jednotlivých táborech se podmínky lišily, někteří zajatci popisovali relativně slušné zacházení, jiní bití a ponižování, všichni však čelili infekcím, podvýživě a nedostatku léků. Mnozí přijeli do táborů už vysílení po bojích a pochodech, takže i nemoci, které by v normálních podmínkách přežili, se stávaly smrtelnými.

Rudolf Němček vzpomínal hlavně na věčné příděly rýže, jen výjimečně doplněné zeleninou. Nemocným chyběla odpovídající strava a síly ztráceli i muži, kteří do zajetí přišli bez vážnějšího zranění. Němček ji proto ještě dlouho po návratu odmítal jíst.

Největší nebezpečí představovaly úplavice a další střevní infekce, ve většině táborů nebyli lékaři ani potřebné léky a nemocní se pokoušeli ulevit si alespoň vodou z převařené rýže. Otakar Hašek popisoval tábor, kde vězni pohřbívali mrtvé kamarády téměř každý den. Za kopání hrobů dostávali o něco větší příděly potravin.

Zvlášť tvrdé zacházení podle své výpovědi zažil Imrich Kováč. Strážní ho po zajetí opakovaně bili, sebrali mu boty i část oblečení a několik měsíců ho drželi ve velmi těžkých podmínkách. Jeho zkušenost se později promítla i do psychického stavu během československé vazby.

Útěk z táborů byl prakticky nemožný, protože Ležely daleko od francouzských linií, obklopené územím kontrolovaným Viet Minhem. Bez map, zásob a znalosti místního jazyka by uprchlík měl jen minimální šanci. Zpráva o připravované repatriaci proto pro přeživší znamenala zásadní obrat, přestože někteří by před návratem do komunistického Československa dali přednost Francii.

Ve vietnamských táborech žili také bývalí legionáři, kteří nepřišli jako váleční zajatci. Francouzskou armádu opustili dobrovolně, z politického přesvědčení, strachu z bojů nebo s nadějí, že se dostanou domů. Viet Minh mezi evropskými vojáky šířil letáky v jejich rodných jazycích a sliboval bezpečný přechod i návrat do vlasti. Přeběhlíci pak mohli pomáhat s propagandou a poskytovat informace o francouzských jednotkách.

Jedním z nich byl František Vaňhara, veterán legie, do níž vstoupil už roku 1927 a za sebou měl službu v severní Africe, druhou světovou válku i japonské zajetí. V roce 1946 vyvedl většinu svého družstva z vietnamské léčky po pětihodinovém boji, získal francouzský válečný kříž a dosáhl hodnosti seržanta.

Vaňhara chtěl po skončení závazku zůstat v Indočíně, kde si založil rodinu, francouzské úřady mu to však nepovolily, v dubnu 1949 proto odešel přes džungli k Viet Minhu. Vietnamci využívali jeho znalostí francouzské armády, postavení a minových polí. Na rozdíl od mladých legionářů měl za sebou dvě desetiletí profesionální vojenské služby, dokázal proto protivníkovi předat informace, k nimž se běžný vojín vůbec nedostal. Současně měl ve Vietnamu rodinné vazby, které jeho rozhodnutí odlišovaly od přeběhlíků hledajících jen cestu do Evropy.

Dalším přeběhlíkem byl Josef Zvoník. Na Silvestra 1949 opustil jednotku, ale jeho cílem nebyla služba vietnamským komunistům, chtěl se přes Čínu dostat do Austrálie nebo jiné země. Nakonec skončil ve skupině evropských přeběhlíků a opakovaně se snažil získat větší volnost. Takové muže vietnamští velitelé pečlivě sledovali, protože se obávali útěků a přítomnosti francouzských agentů.

Ani přeběhnutí nezaručovalo pohodlný život, někteří muži absolvovali politické školení, jiní pracovali v oddílech pod přísným dohledem. V jednom z táborových uskupení vedlo podezření ze vzpoury k popravám a dalšímu věznění.

Československé úřady začaly o repatriaci jednat na přelomu let 1950 a 1951 a Viet Minh chtěl návratem bývalých legionářů dokázat, že jeho sliby evropským vojákům platí. První transport představovali Ján Poláček, Miroslav Surý, Josef Zvoník a František Vaňhara a všichni byli dobrovolnými přeběhlíky, nikoli zajatci z bojů roku 1950.

Cestovali jako součást většího transportu Němců, Maďarů, Poláků a Rumunů, k čínské hranici museli urazit dlouhý úsek pěšky, někteří dokonce bez bot. Po cestě přes Čínu a Sovětský svaz dorazili 30. března 1951 do Prahy a ještě tentýž večer je zatkla StB a převezla do Bartolomějské ulice. Protokol o jejich zatčení byl sepsán ve 23.15, vyšetřovatele zajímal útěk z Československa, služba v legii i okolnosti přechodu k Viet Minhu.

Výslechy probíhaly v dubnu a v StB souběžně přemýšleli, jak návrat politicky využít. Čtyři muži byli nakonec 13. června propuštěni, po více než dvou měsících v rukou bezpečnosti. Záznamy zachycují výslechy od 6. do 11. dubna, většina mužů absolvovala jediný, Ján Poláček byl vyslýchán opakovaně. StB pro ně připravila veřejné vystoupení, které mělo především ukázat tvrdost francouzského kolonialismu a vstřícnost vietnamských komunistů.

Tisková konference proběhla 22. června 1951 za účasti československých i zahraničních novinářů a navrátilci vyprávěli o legii, zacházení s vietnamskými obyvateli a vlastních zkušenostech. StB ale výsledek zklamal, západní novináři projevovali jen malý zájem a někteří odešli ještě před koncem. Českoslovenští redaktoři se podle hodnocení bezpečnostních orgánů příliš vyptávali na vojenský život a málo zdůrazňovali politické poselství. Místo jednoznačně působivého svědectví proti Francii vzniklo vystoupení, jehož část připomínala spíše rozhovor s veterány. Režim přitom chtěl dát najevo, že přechod k Viet Minhu je správné rozhodnutí a nezůstane bez odměny.

Po propuštění byli všichni čtyři zaměstnáni v Loděnicích u Berouna. Bydleli na internátě a ke každé dvojici byl přidělen politicky spolehlivý pracovník, který měl ovlivňovat jejich názory a zůstávali také pod dohledem místních bezpečnostních složek.

V roce 1951 se připravoval návrat další skupiny, tentokrát také skutečných válečných zajatců. Jednání o jejich propuštění začala v polovině července a původně se počítalo s podstatně větším počtem repatriantů, ale řada z nich měla podlomené zdraví a transport se opakovaně odkládal. Z původně uvažovaného většího počtu mužů navíc někteří nepřežili nemoci v táborech, ostatní vyrazili na podzim 1951 na dlouhou cestu do Číny.

Pochody horskou krajinou, zima a pokračující zdravotní problémy byly pro oslabené legionáře velkou zátěží, bývalý výsadkář

zemřel v lednu 1952 na čínském území, ještě před návratem domů. Ostatní pokračovali přes Sovětský svaz do Československa a celkem jich nakonec přijelo jednadvacet, třináct bývalých zajatců a osm přeběhlíků. Mezi oběma skupinami přetrvávaly rozdíly, zajatci měli za sebou boje, často i zranění, zatímco někteří přeběhlíci dlouhodobě působili ve vietnamských oddílech.

Ve skupině byli Rudolf Němček, Imrich Kováč, Josef Kišš, Otakar Hašek, Karel Mynář a další. Vietnamští představitelé je ujišťovali, že se v Československu nemusejí obávat postihu. Takový slib byl důležitý zejména pro ty, kdo před službou v legii ilegálně překročili hranice. Němček později vzpomínal na oznámení velitele tábora, že se konečně vrátí do vlasti a budou moci žít na svobodě.

Navrátilci byli nejprve umístěni do karantény ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Kvůli jejich zdravotnímu stavu trvala až do 23. září 1952, více než pět měsíců. Následně byli převezeni do vyšetřovací vazby StB v Bartolomějské ulici.

StB zjišťovala okolnosti útěků do zahraničí, náboru do legie a služby ve francouzské armádě, vyšetřovatelé posuzovali, zda dotyčný odešel ilegálně, zda už byl příslušníkem československé armády a jestli k Viet Minhu přeběhl, nebo byl zajat v boji. Každý muž měl trochu jiný příběh, takže vyšetřování nebylo možné uzavřít jediným rozhodnutím, někteří původně odešli z vlasti jako civilisté, u dalších se zkoumalo porušení vojenských povinností. Z osobních životopisů se staly podklady pro rozhodování, zda mají být muži obžalováni, nebo se jejich stíhání zastaví.

Zvlášť vážný byla situace Imricha Kováče., po zkušenostech ze zajetí těžce snášel další izolaci, několikrát se pokusil o sebevraždu a zahájil hladovku. Při listopadovém výslechu roku 1952 plakal a vzpomínal na bití, zimě a ponižování ve vietnamském táboře.

Výpovědi zbývajících navrátilců odhalovaly rozdílné motivace i postoje, mnozí chtěli jen vědět, kdy konečně budou moci odejít domů. Výslechy skončily 26. ledna 1953, ale muži zůstávali ve vazbě, zatímco úřady rozhodovaly, zda a jak je postavit před soud.

Postup StB narážel na diplomatický problém, Viet Minh považoval repatriaci za důkaz, že legionáři mohou přeběhnout a bezpečně se vrátit domů. Československé ministerstvo zahraničí proto připomínalo závazky vůči vietnamským partnerům a žádalo rychlé vyřešení případu. Bezpečnostní aparát se však soustředil na možné trestné činy navrátilců.

Většina mužů vstoupila do cizí armády bez úředního souhlasu, někteří předtím ilegálně odešli ze země. Zatímco přeběhlíci Viet Minhu mohli být politicky užiteční, zajatci do posledních chvil bojovali proti komunistickému spojenci. Po nepovedené tiskové konferenci roku 1951 navíc StB od dalšího veřejného vystoupení repatriantů upustila. Úřady proto hledaly způsob, jak s oběma skupinami naložit, aniž by celý případ vyvolal problémy ve vztazích s Vietnamci.

Rodiny mezitím žádaly zprávy o svých příbuzných a stěžovaly si na délku vazby a celý problém se dostal až k prezidentu Antonínu Zápotockému, který nastoupil do úřadu v březnu 1953. Diplomacie přitom musela vysvětlovat průtahy partnerům, kteří repatriaci vyjednali jako důkaz vzájemné solidarity. Také někteří pracovníci bezpečnostních orgánů si uvědomovali, že další věznění zhoršuje psychický stav navrátilců, zvláště Kováče, přesto se rozhodnutí oddalovalo.

Dokument věnovaný účasti Čechoslováků na válce ve Vietnamu - jak té francouzské, tak americké.

Na konci srpna a v září 1953 bylo zastaveno stíhání osmi přeběhlíků, případ bývalých zajatců mezitím zamířil před Vyšší vojenský soud v Praze. Dvanáct mužů obžalovaných zejména kvůli službě ve francouzské armádě se před ním ocitlo 28. září a soud jim uložil nepodmíněné tresty od třinácti měsíců do dvou let.

Pro většinu však rozsudek neznamenal další pobyt za mřížemi, na tresty se totiž vztahovala prezidentská amnestie ze 4. května 1953, která je zkracovala o rok. Zbytek již muži strávili ve vyšetřovací vazbě, takže mohli po jednání odejít na svobodu, od příjezdu do Československa tehdy uplynul téměř rok a půl.

Z celé skupiny odsouzených vyčníval případ Pavla Gubániho. Před odchodem do legie uprchl z Československa jako voják základní služby a odnesl s sebou zbraň a vojenský soud ho proto 15. října 1953 odsoudil ke třem letům vězení. I jemu amnestie trest snížila a přibližně o dva měsíce později byl podmíněně propuštěn. Některé muže navíc čekala další vojenská služba, protože služba v legii se jim nezapočítávala jako splnění povinnosti vůči Československu.

Rudolf Němček tak po propuštění musel znovu do uniformy. Kvůli odsouzení ho nezařadili k běžné jednotce, ale k pomocnému technickému praporu v Orlové. Pracoval v dolech Karvinského revíru a teprve později se dostal z podzemí na povrch. Po dokončení služby se oženil, založil rodinu a vystřídal několik zaměstnání, mimo jiné na Sokolovsku.

Po roce 1989 se Němček znovu setkal s Otakarem Haškem, který po sovětské invazi roku 1968 emigroval s manželkou do Spojených států. Při setkání Němčkovi doporučil požádat Francii o uznání nároků za válečné zranění, Němček ovšem narazil na rozpory ve francouzských vojenských záznamech, které neodpovídaly jeho svědectví o pádu Dong Khe. Přestože měl v těle stále střepiny z boje, spor o přiznání nároků nedotáhl do konce.

Ani čtveřice z prvního transportu neměla vždy klidný život, Josef Zvoník se po propuštění znovu pokusil odejít na Západ. Jako voják u pluku v Jincích zběhl, ale v lednu 1952 ho dopadla Pohraniční stráž. Dostal čtyřletý trest a prošel také vězněním v jáchymovské oblasti, v září 1954 byl díky amnestii propuštěn.

Miroslava Surého naopak StB v polovině padesátých let získala ke spolupráci pod krycím jménem Navrátil. Měl podávat informace o lidech ze svého okolí, spolupráce však byla problematická a nakonec požádal o její ukončení. Z dochovaných záznamů nevyplývá, že by vedla k něčímu zatčení.

Po roce 1989 se mezi lidmi šířila také pověst, že všech jednadvacet mužů druhého transportu nechala StB popravit. Hovořilo se dokonce o jednadvaceti rakvích připravených na Pankráci. Její původ zřejmě souvisel s tím, že navrátilce umístili do prostor používaných také pro vězně čekající na popravu.

Karel Mynář si z války odnesl ještě jinou vzpomínku. Po návratu ho navštívila matka Ladislava Charváta, který zahynul v říjnu 1950 během ústupových bojů. Chtěla vědět, co se stalo jejímu synovi, a Mynář jí vyprávěl o posledních bojích i osudech zajatců. Připomněl jí, že v táborech bývaly chvíle, kdy živí záviděli mrtvým.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Ladislav Kudrna – Akce „Vietnam“. První repatriační transport Čechoslováků z Vietnamu do vlasti, Paměť a dějiny 2010/2, ÚSTR
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1002/023-043.pdf

Ladislav Kudrna – Živí záviděli mrtvým. Českoslovenští dezertéři a zajatci ve vietnamských zajateckých táborech 1949–1951, Paměť a dějiny 2010/4, ÚSTR
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1004/042-058.pdf

Paměť národa – Rudolf Němček: životopis a svědectví o službě v Indočíně
https://www.pametnaroda.cz/cs/nemcek-rudolf-20080722-0

Ladislav Kudrna – Bojovali a umírali v Indočíně, ÚSTR
https://www.ustrcr.cz/publikace/ladislav-kudrna-bojovali-a-umirali-v-indocine-prvni-vietnamska-valka-a-cechoslovaci-v-cizinecke-legii/

Český rozhlas – Češi a Slováci bojovali v Indočíně. Komunisté nevěděli, co dělat se zajatci
https://cesky.radio.cz/malo-zname-dejiny-cesi-a-slovaci-bojovali-v-indocine-komuniste-nevedeli-co-delat-8815615

Ladislav Kudrna – Čechoslováci jako cizinečtí legionáři v Indočíně, Válka.cz
https://www.valka.cz/14002-Cechoslovaci-jako-cizinecti-legionari-v-Indocine

Ladislav Kudrna – Akce Vietnam, Válka.cz
https://www.valka.cz/14045-Akce-Vietnam