Neznámý hrdina: náš konzul zachránil přes 2000 lidí před nacisty. Komunisté ho odsoudili na 13 let

V létě roku 1940 se v Marseille hromadily tisíce lidí, kteří ještě nedávno věřili, že ve Francii našli bezpečí. Mnozí sem uprchli z Německa, Rakouska nebo Československa, když se v jejich vlasti dostali k moci nacisté. Jenže německá armáda mezitím obsadila Paříž, Francie kapitulovala a někdejší útočiště se rychle měnilo v past. Uprchlíci se nyní snažili dostat na lodě mířící za oceán, především do Spojených států, k tomu však potřebovali pasy, víza a řadu dalších povolení, jejichž získání bylo pro mnohé v podstatě nemožné.

Na adrese 57 rue de la République přitom stále fungoval československý konzulát, ačkoli samotné Československo už nacisté více než rok okupovali. Úřad vedl šestačtyřicetiletý právník Vladimír Vochoč, který se odmítal smířit s tím, že by měl zastupování své země jednoduše ukončit. Brzy začal vydávat československé pasy také německým a rakouským uprchlíkům, včetně Židů a Hitlerových politických odpůrců. Někteří z těchto lidí přitom nikdy československé občanství neměli.

Vochoč se nakonec spojil s americkým novinářem Varianem Fryem a jeho záchrannou organizací. Společně s dalšími pomocníky vytvořili síť, jejíž činnost přispěla k záchraně více než dvou tisíc lidí. Konzul si ovšem svým počínáním vysloužil pozornost francouzské policie i německých úřadů, a nakonec musel z Francie sám uprchnout. Nacistům unikl, ale po válce ho čekalo pronásledování ve vlastní zemi.

Vladimír Vochoč se narodil 14. července 1894 v Třebechovicích pod Orebem. Jeho otec Otakar byl právník a politik, který později zasedal v Národním shromáždění. Vladimír vystudoval práva v Praze a krátce po vzniku Československa nastoupil do diplomatických služeb. Během následujících let působil ve Francii a Belgii, pracoval v právní sekci ministerstva zahraničí a postupně se specializoval na mezinárodní právo.

V roce 1933 habilitoval, podílel se na jednáních Malé dohody a nějakou dobu vedl také československé vyslanectví v Litvě. Začátkem roku 1938 byl jmenován konzulem v Marseille, přičemž jeho působnost zahrnovala i Monako. Měl za sebou téměř dvacet let diplomatické praxe a patřil mezi zkušené odborníky svého oboru. V Marseille měl původně na starosti běžnou konzulární agendu, především záležitosti československých občanů žijících na jihu Francie.

Všechno se změnilo v březnu 1939, kdy německá armáda obsadila české země. Nacisté začali požadovat převzetí československých zastupitelských úřadů v zahraničí, Vochoč jim však ten svůj odmítl předat. Pokračoval v práci, používal československá razítka, vystavoval doklady a zapojil se do zahraničního odboje. Pomáhal lidem, kteří odcházeli do emigrace, a udržoval kontakty s dalšími československými diplomaty. Část francouzských úředníků jeho činnost tolerovala, přestože právní postavení konzulátu bylo stále problematičtější.

Úřady v okupované Praze ho koncem roku 1939 propustily ze státní služby, Vochoč se tím ovšem příliš netrápil, protože se hlásil k československému zahraničnímu odboji, nikoli k protektorátní správě podřízené Německu. Konzulát tak dál vydával dokumenty, které měly pro řadu emigrantů cenu zlata. Zatímco nacisté považovali Československo za zaniklý stát, jeho diplomat v Marseille se choval, jako by republika nadále existovala.

Od února 1940 Vochoč několik měsíců působil u československého vyslanectví v Paříži. V květnu ale Němci zahájili ofenzivu proti západní Evropě a francouzská obrana se během několika týdnů zhroutila. Německé jednotky vstoupily 14. června do Paříže a o osm dní později Francie podepsala příměří. Vochoč se během ústupu dostal až do oblasti poblíž španělských hranic. Když se dozvěděl, jak bude poražená země rozdělena, rozhodl se vrátit do Marseille, kde začátkem července znovu otevřel konzulát.

Francie nyní měla dvě části. Sever a západ okupovali Němci, zatímco jih spravovala vláda maršála Philippa Pétaina se sídlem ve Vichy. Marseille ležela na území, které ještě nebylo přímo obsazeno německou armádou, ale ani tam už pronásledovaní lidé nemohli počítat s bezpečím. Francouzské úřady začaly zpřísňovat protižidovská opatření, zadržovaly cizince a posílaly je do internačních táborů. Příměří navíc umožňovalo Němcům požadovat vydání některých německých občanů, kteří před nacistickým režimem uprchli do Francie.

Pro mnoho lidí tak zbývala jediná naděje – dostat se přes Španělsko do neutrálního Portugalska a odtud lodí za oceán. Jenže bez platných dokumentů se nedostali ani přes první hranici. Na Vochočův konzulát proto začali přicházet emigranti, kteří potřebovali nové pasy, a také českoslovenští vojáci snažící se po porážce Francie dostat do Británie. Pomoc hledali političtí uprchlíci, bývalí dobrovolníci ze španělské občanské války i lidé, kteří už měli za sebou několik útěků před nacisty. Právě v této době se Vochoč dostal do kontaktu s organizací amerického novináře Variana Frye.

Varian Fry přijel do Marseille v srpnu 1940. O pět let dříve navštívil Berlín a na vlastní oči viděl, jak nacisté zacházejí s Židy a svými politickými odpůrci. Nyní zastupoval americkou organizaci Emergency Rescue Committee, která se snažila zachránit pronásledované evropské intelektuály, umělce a další známé odpůrce Hitlerova režimu. Přivezl si seznam přibližně dvou set ohrožených lidí a několik tisíc dolarů určených na jejich útěk.

Původně předpokládal, že během několika týdnů obstará potřebná povolení a odjede domů. Brzy se však ukázalo, že zájemců o pomoc je mnohem více a vyřizování dokumentů bude podstatně složitější. Jeho prvním pracovištěm se stal pokoj v hotelu Splendide na boulevard d'Athènes. Chodili za ním uprchlíci s fotografiemi, žádostmi o víza a zprávami o zatčených příbuzných. Každý potřeboval něco jiného, někdo pas, další peníze na cestu a jiný pomoc při získávání výjezdního povolení.

Fry kolem sebe postupně shromáždil skupinu spolupracovníků, kteří se dokázali orientovat ve francouzské administrativě i v možnostech nelegálního překračování hranic. Patřili mezi ně americký odborář Frank Bohn nebo německý emigrant Albert Hirschman. Pomáhali mu také někteří pracovníci amerického konzulátu, přestože oficiální postoj Spojených států podobným aktivitám příliš nepřál. Jedni jednali s úřady, další sháněli peníze, zajišťovali ubytování nebo hledali převaděče přes Pyreneje. Jakmile některá cesta přestala být bezpečná, museli hledat jinou.

Důležitou roli sehrál také Donald Lowrie, Američan dlouhodobě působící v křesťanském sdružení YMCA. Měl blízký vztah k Československu a v Marseille spolupracoval s Československým pomocným střediskem, které sídlilo nedaleko Vochočova konzulátu. pPřes tyto kontakty se Fryova organizace dostala k československému diplomatovi a obě strany brzy zjistily, že si mohou navzájem výrazně pomoci.

Fry měl totiž stále více případů, kdy se uprchlík nemohl prokázat platným pasem nebo pro něj bylo příliš nebezpečné cestovat pod vlastním jménem. Vochoč naproti tomu disponoval úředními tiskopisy, razítkem, a hlavně zkušenostmi člověka, který se v konzulárních předpisech dokonale vyznal. Dohodli se proto na jednoduchém postupu, Fry obstará informace o uprchlících a Vochoč pro ně připraví československé doklady. Pas tak mohli získat také němečtí či rakouští Židé a političtí emigranti, kteří s Československem neměli nic společného.

Fry ve svých vzpomínkách popisoval Vochoče jako právníka a diplomata staré školy. Zpočátku byl při vydávání sporných dokumentů opatrný, což vzhledem k jeho profesi nebylo nijak překvapivé. Jenže v Marseille viděl, co se děje s lidmi, kterým francouzské úřady odmítaly povolit odjezd, a postupně se rozhodl využít všechny možnosti, které mu jeho postavení nabízelo. Československý pas opatřený skutečným podpisem konzula a úředním razítkem mohl při hraniční kontrole působit naprosto věrohodně. Pro uprchlíka, kterému hrozilo zatčení a vydání Němcům, právě takový dokument představovat jedinou možnost, jak se dostat pryč.

Vochoč měl původně k dispozici zásobu starších československých pasových tiskopisů se zelenými deskami, ty však rychle docházely a nové nebylo odkud vzít. Fry proto poskytl peníze na jejich výrobu a podařilo se najít tiskárnu v Bordeaux. Celá záležitost měla poněkud absurdní detail, Bordeaux už leželo v části Francie obsazené německou armádou. Pasy, které měly pomáhat lidem prchajícím před nacisty, tak vznikaly přímo na území kontrolovaném okupanty.

Nové dokumenty dostaly kvůli nedostatku vhodného materiálu růžové desky, jinak se podobaly původním československým pasům a Vochoč je doplňoval fotografií, osobními údaji, podpisem a úředním potvrzením. Některým uprchlíkům ponechal jejich skutečné jméno, jiní dostali novou totožnost. Francouzští, španělští nebo portugalští úředníci při kontrole viděli pas vydaný československým konzulem, ačkoli jeho držitel vůbec nemusel být československým občanem. Úspěch závisel na tom, zda dokument přijmou a dovolí člověku pokračovat v cestě.

Předávání pasů mělo časem pravidelný režim, Fry se dvakrát týdně scházel s Donaldem Lowriem při snídani v hotelu Terminus. Přinesl obálku s fotografiemi a údaji dalších žadatelů, Lowrie mu na oplátku předal hotové dokumenty, které mezitím vystavil Vochoč. Fry je následně dopravil do své kanceláře, odkud se dostávaly k uprchlíkům. Celá operace se tak z velké části odehrávala u stolu v hotelové restauraci.

Ani platný nebo přesvědčivě vypadající pas ovšem sám o sobě nestačil, uprchlíci potřebovali francouzské výjezdní povolení, španělské a portugalské tranzitní vízum a povolení ke vstupu do země, kam chtěli odcestovat. Museli sehnat peníze na jízdenky a lodní lístky, případně zaplatit převaděčům. Stačilo, aby některý úředník žádost zamítl, aby propadla rezervace na loď nebo se změnily podmínky na hranicích, a celá několikatýdenní práce přišla vniveč. Fryovi lidé proto neustále obíhali úřady, přesouvali termíny odjezdů a na poslední chvíli sháněli další potvrzení.

Jedním z lidí, kterým československý pas pomohl k útěku, byl německý novinář Konrad Heiden. Už ve třicátých letech patřil mezi známé kritiky Hitlera a napsal o něm několik knih. Po vypuknutí války ho však francouzské úřady internovaly jako německého občana, přestože před nacisty sám uprchl. Po propuštění se skrýval, a nakonec se dostal do Marseille, kde hledal možnost odjezdu do Spojených států.

Heiden už měl americké vízum, ale jeho skutečné jméno bylo příliš známé a při cestě přes Španělsko se proto obával zatčení a vydání Němcům. Fry mu prostřednictvím Vochoče opatřil československý pas vystavený na jméno David Silbermann. Nová totožnost mu umožnila projet Španělskem do portugalského Lisabonu, odkud pak pokračoval do Spojených států už pod vlastním jménem. Pro člověka, který dlouhá léta veřejně vystupoval proti Hitlerovi, představoval takový dokument rozhodující pomoc.

Mezi nejznámější osobnosti zachraňované Fryovou organizací patřil také německý spisovatel Lion Feuchtwanger. Autor historických románů a odpůrce nacismu odešel z Německa krátce po Hitlerově nástupu k moci a usadil se ve Francii. Jenže po vypuknutí války skončil jako německý občan ve francouzské internaci a v roce 1940 byl držen v táboře Les Milles poblíž Aix-en-Provence. Na jeho záchraně spolupracoval Fryův tým s dalšími pomocníky, včetně amerického diplomata Hirama Binghama, který mu poskytl úkryt.

Feuchtwanger měl dobrý důvod obávat se návratu do Německa, jeho knihy nacisté zakázali a spisovatel sám patřil mezi veřejně známé odpůrce režimu. Přitom právě Francie mu po emigraci poskytla domov a možnost pokračovat v práci. Nyní se ale ocitl v situaci, kdy ho francouzské úřady posuzovaly především jako německého občana. Stejnému problému čelily tisíce dalších emigrantů, kteří před Hitlerem uprchli do země, jež je po vypuknutí války začala považovat za podezřelé cizince.

Fryova organizace pomáhala také Heinrichu Mannovi, staršímu bratrovi Thomase Manna nebo rakouskému spisovateli Franzi Werfelovi a jeho manželce Almě Mahlerové. Mezi zachraňovanými umělci byli malíři Max Ernst a André Breton, jeden z hlavních představitelů surrealismu. S Vochočovou pomocí se podařilo uniknout také českému výtvarníkovi a spisovatel Adolfu Hoffmeisterovi. Známá jména dnes dobře ukazují význam celé záchranné akce, většinu těch, kdo o pomoc žádali, ale tvořili lidé, o nichž se v historických knihách nepíše.

Byly mezi nimi židovské rodiny, němečtí socialisté, odboráři, bývalí političtí vězni i emigranti z Československa. Někteří přežívali v levných marseillských hotelích, jiní se pokoušeli dostat z internačních táborů. Fryův tým proto kromě pasů a víz sháněl také peníze, potraviny a ubytování. Jedním z důležitých útočišť se stala vila Air-Bel na okraji Marseille, kde se scházeli pronásledovaní umělci a intelektuálové. Během čekání na odjezd tam společně trávili čas, diskutovali a věnovali se umění, přestože nad nimi stále visela hrozba policejní razie.

Samostatnou práci odvádělo Československé pomocné středisko, které se staralo především o československé občany a vojáky. Pomáhalo jim s pobytem ve Francii, financemi a hledáním cesty do Británie, kde mohli pokračovat v boji proti Německu. Vochoč tak kromě vydávání dokumentů pro Fryovu organizaci dál podporoval československý zahraniční odboj. V Marseille se ostatně jednotlivé záchranné sítě často prolínaly, protože stejní lidé sháněli ubytování, doklady i peníze pro uprchlíky různých národností.

Celkově se Fryově záchranné síti podařilo pomoci více než dvěma tisícům lidí. Přesný počet pasů, které osobně vystavil Vladimír Vochoč, ovšem dodnes neznáme. Za každým úspěšným odjezdem stálo obvykle několik organizátorů, diplomatů, dobrovolníků a někdy také převaděčů. Vochoč měl ovšem něco, co ostatní postrádali: skutečné konzulární razítko, přístup k pasovým tiskopisům a ochotu vydávat je i lidem, kteří by jinak zůstali ve spárech nacistů.

Marseillské úřady o činnosti záchranných organizací věděly a postupně proti nim začaly zasahovat. Francouzská policie předvolávala jejich pracovníky, kontrolovala vydávané dokumenty a reagovala také na stížnosti přicházející od Němců. Problémy měli Fry, Donald Lowrie i Frank Bohn, Vochoč zase dostával upozornění, aby přestal vydávat pasy lidem bez československého občanství a omezil svou konzulární činnost.

Komplikace přicházely i z americké strany, Spojené státy tehdy ještě nevstoupily do války a jejich ministerstvo zahraničí udržovalo diplomatické styky s režimem ve Vichy. Američtí úředníci proto Frye varovali před porušováním francouzských předpisů a dávali mu najevo, že jeho aktivity mohou způsobit diplomatické problémy. Zároveň však někteří pracovníci amerického konzulátu pomáhali uprchlíkům získávat víza nebo hledali možnosti, jak je dostat do bezpečí. Fry tak musel při své práci překonávat odpor nejen francouzských úřadů, ale občas i vlastní vlády.

Vochočův případ byl ještě složitější, protože francouzská správa postupně přestávala uznávat samotnou existenci československého konzulátu. V říjnu 1940 si ho předvolal marseillský policejní ředitel Rodellec du Porzic. Oznámil mu, že Československo už neexistuje a že nemá právo nadále vystavovat jeho dokumenty, Vochoč odpověděl, že zastupuje republiku, která byla francouzským spojencem, a odmítl přijmout tvrzení, že okupací českých zemí zanikla i její státnost. Na tomto stanovisku trval, přestože už bylo zřejmé, že policie může jeho úřad kdykoli uzavřít.

V prosinci 1940 zasáhla francouzská policie ve vile Air-Bel, zadržela několik uprchlíků a část z nich převezla na loď Sinaïa, kterou úřady používaly jako provizorní vězení. Mezi zatčenými byl i samotný Fry, k jeho propuštění pomohl mladý právník Gaston Defferre, který se po válce stal dlouholetým starostou Marseille. Fry se sice mohl vrátit ke své práci, ale nad záchrannou organizací se rychle stahovala mračna.

Vochoč měl stále méně prostoru k manévrování, francouzské úřady už otevřeně zpochybňovaly jeho diplomatické postavení, Němci požadovali ukončení pomoci emigrantům a nakonec ho 17. března 1941 francouzská policie zatkla. Zpráva vyděsila Fryovy spolupracovníky, kteří se obávali, že by mohl být předán nacistům. Pokud by se dostal do rukou německých bezpečnostních služeb, jeho dosavadní činnost by pro něj mohla mít velmi vážné následky.

Na jeho obranu se postavili také američtí diplomaté, generální konzul Hugh Fullerton intervenoval u francouzských úřadů a vicekonzul Hiram Bingham mladší kvůli případu odjel jednat do Vichy. Vochoč nakonec nebyl vydán Němcům, ale francouzské úřady ho poslaly do nuceného pobytu v městečku Lubersac v departementu Corrèze. Přišel tak o možnost pokračovat ve svých aktivitách v Marseille a musel začít řešit vlastní útěk. Zkušený diplomat dobře věděl, jak nebezpečné by pro něj bylo zůstat ve Francii a čekat, co s ním úřady udělají.

Začátkem července 1941 Lubersac opustil a s pomocí svých kontaktů se dostal přes Španělsko do portugalského Lisabonu, odkud pokračoval do Británie. Tam se připojil k československé exilové diplomacii a mohl znovu pracovat pro vládu prezidenta Edvarda Beneše. Jeho marseillská záchranná činnost tím skončila.

Varian Fry vydržel ve Francii ještě několik týdnů. Na konci srpna 1941 ho policie znovu zatkla a tentokrát už ho ze země vypověděla. Někteří jeho spolupracovníci se pokoušeli v pomoci uprchlíkům pokračovat, ale podmínky se stále zhoršovaly. Vochoč strávil po návratu z Paříže v Marseille přibližně devět měsíců. I během této krátké doby vykonal práci, za kterou se mu později dostalo mezinárodního uznání.

V Británii se Vochoč vrátil k práci, které rozuměl nejlépe, působil na ministerstvu zahraničí československé exilové vlády a po válce se zapojil do obnovy diplomacie. V dubnu 1945 ho ministr Jan Masaryk vybral jako právního experta československé delegace na zakládající konferenci Organizace spojených národů v San Francisku. Vochoč se tak podílel na jednáních, při nichž vznikaly základy nového systému mezinárodní spolupráce. Později pracoval také jako právní poradce albánské strany ve sporu s Velkou Británií, který se týkal minového incidentu v Korfské úžině.

Jeho poválečná kariéra ale netrvala dlouho, po komunistickém převratu v únoru 1948 začaly na ministerstvu zahraničí rozsáhlé personální čistky a do hledáčku Státní bezpečnosti se dostávali především diplomaté spojení s předválečnou republikou nebo západními zeměmi. Vochoč měl za sebou službu ve Francii a Británii, spolupracoval s americkými organizacemi a dlouhá léta se pohyboval v mezinárodním prostředí. To, co za války a krátce po ní patřilo k jeho největším přednostem, mu nyní začalo působit problémy.

Poprvé byl zatčen už v prosinci 1948. Úřady ho podezíraly z pokusu o nelegální překročení hranic a několik měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě. V dubnu 1949 ho sice soud obžaloby zprostil, ale ministerstvo zahraničí ho mezitím odsunulo ze služby. Tím jeho diplomatická kariéra prakticky skončila. Vochoč se pokoušel vrátit k akademické práci a přednášet mezinárodní právo, jenže v nových politických poměrech pro něj zbývalo stále méně možností.

Další zatčení přišlo v září 1953, Státní bezpečnost ho tentokrát obvinila z účasti na organizování údajného útěku do zahraničí pomocí letadla. Vyšetřování probíhalo v době, kdy komunistický režim rutinně využíval vykonstruované politické procesy proti lidem považovaným za nepřátele státu. Vochoč stanul v březnu 1954 před soudem a vyslechl si rozsudek třinácti let vězení za velezradu, soud mu zároveň uložil propadnutí jmění.

Pro bývalého československého konzula to byl krutý obrat. Za války riskoval vlastní svobodu, aby pomohl lidem pronásledovaným nacisty, a po roce 1945 se podílel na zastupování obnoveného Československa. Nyní ho stejný stát, byť už ovládaný komunisty, odsoudil jako vlastizrádce. Rozsudek navíc tvrdě dopadl i na jeho rodinu, protože ztráta majetku znamenala další zásah do jejich života.

Historik Adam Hájek upozornil také na možnou souvislost Vochočova pronásledování s jeho někdejší pomocí československým interbrigadistům, kteří bojovali ve španělské občanské válce, protože s některými z nich se Vochoč dostal do kontaktu během působení ve Francii. Po komunistickém převratu měly osudy těchto mužů často velmi komplikovaný vývoj a část z nich sama čelila represím.

Ve vězení nakonec strávil téměř sedm let, na svobodu se dostal až při rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného v květnu 1960, kdy mu bylo pětašedesát let. K diplomacii se už nevrátil a v Československu žil ve skromných podmínkách. Většina jeho majetku propadla státu a veřejnost o jeho válečné činnosti téměř nic nevěděla. Příběh československého konzula z Marseille zůstával dlouhá desetiletí známý pouze úzkému kruhu lidí, kteří se zabývali historií zahraničního odboje.

Vladimír Vochoč zemřel zapomenutý 4. ledna 1985 ve věku devadesáti let. Teprve po pádu komunistického režimu se jeho práci ve Francii začala věnovat větší pozornost, historici zkoumali jeho diplomatickou činnost, dochované dokumenty i vzpomínky spolupracovníků Variana Frye. V roce 2016 mu izraelský památník Jad Vašem posmrtně udělil titul Spravedlivý mezi národy, který náleží lidem, kteří při záchraně Židů během holokaustu podstupovali osobní riziko. Varian Fry obdržel stejné ocenění už v roce 1995.

Další připomínky se Vochoč dočkal v lednu 2024 přímo v Marseille. Na náměstí pojmenovaném po Varianu Fryovi byla odhalena pamětní deska věnovaná československému diplomatovi, který zde během války pomáhal pronásledovaným lidem z celé Evropy

Vochoč přitom sám dobře poznal, co znamená přijít o svobodu. Nejprve ho za pomoc uprchlíkům zatkla francouzská policie a později ho na dlouhá léta uvěznili českoslovenští komunisté. A až letos se konečně dočkal i uznání ve svém rodném městě, které mu odhalilo připomínkovou plaketu.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Ministerstvo zahraničních věcí ČR – Vladimír Vochoč, životopis v diplomatickém archivu
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/struktura/utvary/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/vochoc_vladimir.html

Ministerstvo zahraničních věcí ČR – Uplynulo 40 let od smrti Vladimíra Vochoče
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/udalosti_a_media/tiskove_zpravy/uplynulo_40_let_od_smrti_ceskoslovenskeh.html

Adam Hájek – JUDr. Vladimír Vochoč. Československý konzul v Marseille 1938–1941. Univerzita Karlova, 2008
https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/17438

Adam Hájek – Vladimír Vochoč. Historie – Otázky – Problémy, 2010
https://ucd.ff.cuni.cz/veda-a-vyzkum/historie-otazky-problemy/archiv-cisel/hop-2-2010-c-1/

Varian Fry – Surrender on Demand. Random House, 1945

Rescue in the Holocaust – Varian Fry and Emergency Rescue Committee
https://holocaustrescue.squarespace.com/varian-fry-and-erc

United States Holocaust Memorial Museum – Varian Fry
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/varian-fry

Ville de Marseille – Pocta Vladimíru Vochočovi
https://www.marseille.fr/index.php/mairie/actualites/inauguration-plaque-vladimir-vochoc

Velvyslanectví ČR v Paříži – Pamětní deska Vladimíra Vochoče v Marseille
https://mzv.gov.cz/paris/cz/kultura_a_skolstvi_1/krajane/aktuality/pametni_deska_byvaleho_ceskoslovenskeho.html