Generál SS a válečný zločinec Kurt Meyer prchal před zajetím. Dopadnout ho pomohly slepice

Generál Waffen-SS, válečný hrdina a miláček nacistické propagandy Kurt „Panzermeyer“ Meyer velel tisícům mužů, za svou odvahu získal vysoká vyznamenání a Hitlerovi zůstával fanaticky oddaný. Jeho vojáci se dopouštěli brutálních válečných zločinů a bojovali s fanatickou urputností, která děsila nepřítele stejnou měrou. V září 1944 však bylo všechno jinak, německé síly utrpěly v Normandii drtivou porážku a oslavovaný velitel prchal před postupujícími Spojenci.

V malé belgické vesnici Spontin se Meyer se svým řidičem ukryl v obyčejném kurníku. Jenže slepice se odmítaly vrátit dovnitř a jejich podivného chování si všiml majitel. Když objevil dva ozbrojené Němce, rozběhl se sled událostí, který by patřil spíše do komedie než do životopisu obávaného velitele SS. Meyer musel z úkrytu uprchnout, vesnicí ho pronásledovali místní odbojáři a četníci, ozývala se střelba a jeho řidič utrpěl zranění. Generál, který ještě nedávno divizi SS v Normandii, nakonec našel poslední útočiště v chlívku, kde mu nezbylo než se vzdát.

Kurt Adolph Wilhelm Meyer se narodil 23. prosince 1910 v Jerxheimu v Dolním Sasku, otec Otto byl továrním dělníkem, matka Alma rovněž pracovala jako dělnice a později se živila jako porodní asistentka. Rodina žila skromně a mladý Kurt po škole zamířil do obchodního učení v Mindenu. Vyučil se v roce 1928, krátce pracoval v hnědouhelném průmyslu a zastupoval dělníky při jednáních o pracovních podmínkách. V roce 1929 si Meyer našel místo u zemské policie v Meklenbursku, pravidelný plat a vyhlídka na postup mu nabízely lepší budoucnost než práce v dole. Jeho politická cesta však byla vytyčená dávno předtímm už jako čtrnáctiletý vstoupil v roce 1925 do Hitlerjugend, v září 1930 do NSDAP a o rok později do SS.

V roce 1934 přešel k Leibstandarte SS Adolf Hitler, původní Hitlerově osobní stráži, z níž časem vyrostla bojová jednotka, a nakonec celá divize. Začal s hodností podporučíka a rychle stoupal nahoru. Byl ctižádostivý, fyzicky zdatný a s nacistickou ideologií se plně ztotožnil. Ve stejném roce se oženil s Käthe Bohlmannovou, časem spolu měli pět dětí, syna a čtyři dcery.

S Leibstandarte se Meyer účastnil obsazení Rakouska v březnu 1938 a o rok později také okupace českých zemí a německá expanze mu přinášela nové úkoly i povýšení. V předvečer války velel v hodnosti kapitána protitankové rotě.

Do Polska vtrhla německá vojska 1. září 1939, Meyerova protitanková rota postupovala s Leibstandarte po boku jednotek pravidelné armády. Její kanony měly chránit útočící oddíly před polskými obrněnci, ale muži se dostávali také do střetů s pěchotou. Meyer utrpěl zranění ramene, přesto pokračoval ve službě a získal Železné kříže obou tříd. Nadřízení oceňovali jeho rozhodnost a ochotu vyrazit do boje mezi prvními.

Leibstandarte za sebou současně zanechávala mrtvé civilisty, ve Złoczewě její příslušníci spolu s vojáky 17. pěší divize 3. a 4. září vypalovali domy a vraždili obyvatele. Obětí bylo přibližně dvě stě, mezi nimi Židé i Poláci, ženy i děti. Některé zastřelili při útěku, další zahynuli v hořících domech. Šlo o zločin, kterého se podle všeho ještě osobně neúčastnil.

Jeho jméno se ovšem objevilo v souvislosti s jiným zločinem. Pováleční vyšetřovatelé vyšetřovali událost, kdy měl u Modlinu nařídit zastřelení padesáti polských Židů. Tento zločin se však v pozdějších letech nakonec vyšetřovatelům nepodařilo prokázat.

Po polském tažení přišlo jaro 1940 a útok na západní Evropu. Meyer velel motocyklové rotě a později průzkumnému oddílu Leibstandarte, který postupoval přes Nizozemsko a Belgii do Francie. Využíval rychlost vozidel, překvapení a okamžité útoky proti protivníkovi, který nestihl zaujmout obranu. Přímé velení v přední linii mu přineslo respekt podřízených i další pozornost nadřízených.

Na jaře 1941 se Leibstandarte přesunula na Balkán, během německého útoku proti Řecku vedl Meyer průzkumný oddíl horským terénem a účastnil se bojů o průsmyk Klisura. Jeho muži překonávali řecká postavení v prudkých svazích a Meyer se pčastnil přímo na vedení útoků. Vyznamenal se také při překročení Patraského zálivu a v květnu obdržel Rytířský kříž Železného kříže.

Nacistická propaganda našla ve třicetiletém důstojníkovi vděčnou postavu. Měl za sebou několik tažení, uniformu plnou vyznamenání a pověst muže, který se za útoku neschovává za podřízené. V roce 1941 se objevil na titulní straně časopisu Illustrierter Beobachter. Jeho odvaha byla skutečná, stejně jako ochota posílat vojáky do útoků s vysokými ztrátami, od ostatních očekával tvrdost, kterou vyžadoval sám od sebe.

Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 bojovala Leibstandarte na Ukrajině, u Rostova na Donu a později u Charkova. Meyerovy průzkumné jednotky se pohybovaly před hlavními silami, někdy hluboko v sovětských pozicích. Jeho výpady dokázaly protivníka překvapit, ale muži při nich často riskovali obklíčení. Velení SS oceňovalo útočného ducha i tam, kde za úspěch platily desítky vojáků životem.

Východní frontu provázelo systematické německé násilí na civilistech a zajatcích. Vesnice byly vypalovány při odvetách za partyzánské útoky, sovětští váleční zajatci umírali při popravách i hladem a na nemoce v táborech a vraždění se účastnily také jednotky Waffen-SS. Meyerova Leibstandarte se podílela na brutálních akcích, jejichž oběťmi byly stovky lidí, některá svědectví ukazovala přímo na něho.

Nejtěžší obvinění se týkala Jefremovky a sousední Semjonovky u Charkova. V únoru 1943 zde esesáci povraždili stovky obyvatel, včetně žen a dětí, a vypálili jejich domy. Mezi pachateli byli příslušníci jednotek Joachima Peipera, němečtí svědci po válce vypovídali také o rozkazu ke zničení Jefremovky, který měl pocházet od Meyera.

Další výpovědi popisovaly zabíjení sovětských zajatců, které Němci nechtěli při ústupu odvádět s sebou. Meyer podobné jednání později omlouval krutostí bojů. To, jak zacházeli se zajatci Sověti, ovšem neměnilo nic na zákazu střílet bezbranné muže. Jeho vlastní postoje se zřetelněji ukázaly při dalším nasazení na západě.

Za boje kolem Charkova dostal v roce 1943 dubové ratolesti k Rytířskému kříži. Krátce nato byl převelen k nové divizi, která měla spojit zkušené důstojníky SS s mladíky vychovanými Hitlerjugend.

Dvanáctá tanková divize SS Hitlerjugend se formovala od léta 1943. Velkou část jejího mužstva tvořili sedmnáctiletí a osmnáctiletí chlapci narození kolem roku 1926. Vyrůstali za vlády nacistů, ve školách a Hitlerjugend poslouchali o rasové nadřazenosti Němců a povinnosti zemřít za vůdce. Mnozí ještě nikdy nebyli v boji a jejich představy o válce utvářely filmové týdeníky, plakáty a vyprávění starších esesáků.

Právě ti dostali za úkol mladíky vycvičit, důstojníci a poddůstojníci přicházeli převážně z Leibstandarte a přinášeli zkušenosti z Polska, Francie i Sovětského svazu. Divizi velel Fritz Witt, Meyer převzal 25. pluk tankových granátníků. Výcvik provázela fanatická věrnost Hitlerovi, rasová nenávist a důraz na bezvýhradnou poslušnost.

Výcvik probíhal zpočátku v belgickém Beverloo, velitelé omezili tradiční kasárenský dril a soustředili se na bojová cvičení, střelbu ostrou municí a manévry v terénu. Vztahy mezi důstojníky a mužstvem byly méně formální než v běžné německé armádě, zkušení esesáci s mladíky cvičili, sdíleli jejich námahu a budovali si u nich osobní autoritu. Chlapci své velitele obdivovali a byli ochotni je následovat i do velmi nebezpečných situací. Pocit sounáležitosti posilovala propaganda, která jim připomínala, že tvoří výběr německé mládeže.

Na jaře 1944 se divize přesunula do severní Francie, kde pokračovala ve výcviku v okolí Caen. Vojáci nacvičovali přesuny, obranu a protiútoky s podporou tanků. Německé velení počítalo s tím, že po spojeneckém vylodění budou muset rychle zasáhnout a zatlačit útočníky zpět do moře. Mladí esesáci očekávali svůj první boj s přesvědčením o vlastní převaze, které posilovala vyprávění veteránů. Jejich instruktoři však dobře věděli, co dokáže nepřátelské dělostřelectvo a letectvo a většina rekrutů dosud nezažila skutečný útok ani smrt spolubojovníků.

Před spojeneckým vyloděním měla Hitlerjugend přibližně dvacet tisíc mužů, tanky Panther a Panzer IV, dělostřelectvo a obrněné transportéry. Meyer patřil k jejím nejznámějším důstojníkům a mladí vojáci obdivovali jeho vyznamenání. Když jim vyprávěl o útocích a obětech na východní frontě, poslouchali velitele, který pro ně ztělesňoval ideál vojáka SS. Už během prvních dnů bojů v Normandii se ukázalo, jaký vztah k nepřátelským zajatcům jim jejich velitelé vštěpovali.

Spojenci se 6. června 1944 vylodili v Normandii, divize Hitlerjugend vyrazila proti britským a kanadským silám postupujícím k Caen. Pohyb německých jednotek zpomalovaly spojenecké nálety, rozbité silnice a dopravní zácpy, ale Meyerův 25. pluk se dostal do boje už následující den. U Authie a Buronu zaútočil s podporou tanků na kanadskou pěchotu a Němcům se podařilo protivníka částečně zatlačit a zajmout desítky mužů.

Mnozí Kanaďané se do zajateckých táborů nikdy nedostali, vojáci Hitlerjugend je stříleli krátce po složení zbraní, odváděli je z bojiště a popravovali za domy nebo v polích. V následujících dnech podobných případů přibývalo. Divizi se připisuje zavraždění více než 150 kanadských válečných zajatců během normandského tažení.

Nejznámější vraždy se odehrály v opatství Abbaye d'Ardenne západně od Caen. Středověký areál sloužil jako Meyerovo velitelské stanoviště, kam Němci přiváděli zajaté Kanaďany. Večer 7. června odvedli jedenáct z nich do zahrady a zavraždili je, dalších sedm zajatců přišlo o život následující den. Některým střelili zezadu do hlavy, jiné ubili a těla zahrabali.

Důležitým svědkem se po válce stal Jan Jesionek, Polák odvedený do německé služby. Popsal přivádění zajatců do opatství i jejich popravy a vypověděl, že Meyer podřízené podněcoval k tomu, aby žádné zajatce nebrali. Meyer popíral, že by rozkaz k vraždám vydal nebo o nich věděl. Kanadský vojenský soud mu později přisoudil odpovědnost za smrt osmnácti mužů v opatství, přímý rozkaz jejich poprav však neprokázal.

Meyer zatím dál velel v bojích kolem Caen, když 14. června při spojeneckém ostřelování zahynul velitel divize Fritz Witt, převzal jeho místo. Ve třiatřiceti letech se dostal do čela více než dvacetitisícové formace, která už utrpěla těžké ztráty. Jeho muži se bránili urputně, útočili proti britským a kanadským pozicím, ale rychke ztráceli techniku i zkušené důstojníky. Meyer přesto dál trval na držení postavení a dalších protiútocích.

V červenci Spojenci dobyli Caen a Hitlerjugend utrpěla těžké ztráty ve střetech, kde německou obranu drtilo dělostřelectvo a letectvo. Mladíci vycvičení k bezvýhradné poslušnosti umírali v hořících tancích, při ústupu i při pokusech dobýt zpět ztracené pozice a velitelům nezbývalo dostatek záloh ani techniky, aby zničené jednotky obnovili.

V srpnu německé síly ustupovaly k Falaise, kde je Spojenci sevřeli ze severu i jihu. Na silnicích se tlačily kolony automobilů, dělostřelectva a obrněnců, zatímco na ně dopadaly bomby a granáty. Němci se pokoušeli uniknout úzkým koridorem na východ a část Hitlerjugend pomáhala udržet průchod otevřený. Po bitvě zůstaly v krajině tisíce mrtvých a množství rozstřílené techniky, Meyer unikl, jeho divize však přišla o většinu obrněné výzbroje.

Během normandského tažení utrpěla Hitlerjugend ztráty zhruba devět až jedenáct tisíc mrtvých, raněnýcha nezvěstných. Zbývající bojeschopné jednotky se scvrkly na zlomek původního stavu, ale navzdory porážce dostal Meyer v srpnu meče k Rytířskému kříži s dubovými ratolestmi a dosáhl generálské hodnosti. Zbytky jeho mužů se mezitím stahovaly do Belgie.

Meyerovo poslední velitelské stanoviště se nacházelo v Durnalu nedaleko belgického Spontinu, začátkem září 1944 se snažil se svou skupinou uniknout před americkými tanky směrem k Ciney. Jenže 6. září narazili Němci přímo ve Spontinu na americké obrněnce. Německé vozidlo v čele kolony bylo zasaženo a ostatní se urychleně rozptýlili, Meyer vyskočil z velitelského vozu a s řidičem Maxem Bornhöftem zmizel mezi zahradami.

Za domy narazili na vysoké zdi, které jim bránily pokračovat, z ulice slyšeli americká vozidla a hlasy Belgičanů vítajících osvoboditele. Oba byli ozbrojení, ale proti tankům neměli žádnou šanci. Objevili malý kurník a rozhodli se v něm přečkat den, po setmění chtěli opustit vesnici a vrátit se k německým jednotkám.

Jenže slepice se do kurníku nechtěly vrátitm jejich majitel si všiml, že zůtávají venku, a přišel zjistit proč. Když nahlédl dovnitř, spatřil dva ozbrojené Němce, Meyer a Bornhöft ho zadrželi a přikázali mu mlčet. Nakonec ho propustili, protože se obávali, že ho jinak začne hledat rodina.Po farmářově odchodu se uprchlíci rozhodli změnit úkryt, přelezli zeď a zamířili ke kostelu, kde se ovšem pohybovali ozbrojení odbojáři.

Tasiaux mezitím o Němcích informoval místní četníky a ti se spolu dalšími obyvateli zapojili do pátrání. Meyer s Bornhöftem probíhali kolem kostela a mezi náhrobky hřbitova, když je pronásledovatelé spatřili. Zazněla výzva k zastavení, ale Němci pokračovali v útěku a následovala přestřelka, při níž Meyer opětoval palbu z pistole.

Oba přeskočili hřbitovní zeď a rozběhli se ulicí, jeden z Belgičanů zasáhl Bornhöfta, který se zhroutil na zem. Meyer běžel dál, až zahlédl dveře hospodářského přístavku, vklouzl dovnitř a zavřel za sebou. Tentokrát se ukryl v chlívku, odkud slyšel, jak muži prohledávají okolní domy.

Pátrání řídil velitel četnické stanice Francis Demlenne. Pozornost vzbudily dveře přístavku, které obvykle zůstávaly otevřené, ale nyní byly zavřené. Četníci budovu obklíčili a Demlenne vyzval ukrytého Němce, aby se vzdal. Meyer neodpověděl, jeden z mužů proto vystřelil do dveří.

Pak Demlenne pohrozil, že dovnitř hodí granáty, ve skutečnosti žádné neměl, Meyer to však nevěděl. Zevnitř se ozval hlas a Němec oznámil, že se vzdává, odložil pistoli a vyšel ven. Před několika belgickými četníky a ozbrojenými obyvateli stanul důstojník s Rytířským křížem na krku.

Meyer se narovnal, srazil podpatky a upozornil na svou hodnost. „Jsem generál,“ prohlásil. Demlenne mu odpověděl, že je válečný zajatec, Meyer chtěl vědět, zda mu četník zaručí život, a ten mu to slíbil. Poté ho odvedli na stanici, kde se znovu setkal se zraněným řidičem.

V okolí Spontinu se stále pohybovaly německé jednotky, a tak Belgičané oba zajatce ukryli ve sklepě kostela. Meyer mezitím v hovoru projevoval pohrdání místním odbojem, když přišla řeč na nedaleký Sovet, kde němečtí vojáci vraždili civilisty a vypalovali domy, omlouval násilí údajným útokem partyzánů. Následujícího dne, 7. září, se do Spontinu vrátili Američané a četníci jim Meyera předali.

Po zajetí čekaly Meyera výslechy, Spojence zajímaly německé jednotky v Normandii a jejich velení, ale kanadští vyšetřovatelé se brzy zaměřili na zavražděné válečné zajatce. V opatství Abbaye d'Ardenne byly nalezeny jejich ostatky a svědci popsali, co se tam v červnu 1944 odehrálo. Meyerovo jméno se opakovalo v souvislosti s rozkazy, které měly jeho muže povzbudit k zabíjení zajatých Kanaďanů.

V prosinci 1945 stanul před kanadským vojenským soudem v Aurichu. Obžaloba mu přičítala podněcování k násilí vůči zajatcům i odpovědnost za konkrétní vraždy. Meyer tvrdil, že žádný takový rozkaz nevydal a o popravách na svém velitelství nevěděl. Svědectví Jana Jesionka a dalších mužů však soud přesvědčila o jeho vině. Odpovědnost mu přisoudil za smrt osmnácti Kanaďanů v opatství.

Rozsudek z 28. prosince 1945 zněl smrt zastřelením, kanadské velení jej ale změnilo na doživotí, protože nepovažovalo míru Meyerovy osobní odpovědnosti za dostatečnou k vykonání popravy. Odsouzeného převezli do kanadské věznice Dorchester a v roce 1951 do britské věznice ve Werlu v západním Německu. O jeho propuštění usilovali bývalí spolubojovníci i němečtí politici, zatímco rodiny zavražděných Kanaďanů čekaly na spravedlnost.

Meyer opustil vězení 7. září 1954, deset let po svém zajetí v Belgii. Jeho příznivci ho vítali jako válečného velitele, kterému se konečně dostalo zadostiučinění. V předčasném propuštění viděli potvrzení jeho neviny, ačkoli rozsudek za válečné zločiny zůstal v platnosti.

Po návratu k rodině pracoval Meyer jako obchodní zástupce pivovaru, většinu veřejného působení věnoval někdejším příslušníkům Waffen-SS. Zapojil se do organizace HIAG, která prosazovala nárok esesmanů na důchody, sociální nároky a společenské uznání. Brzy patřil k jejím hlavním představitelům a později stanul v jejím čele.

Na srazech veteránů vyzdvihoval bojové úspěchy, kamarádství a oběti mužů SS. Z jejich minulosti mizely popravy zajatců, vypalování vesnic a spoluúčast na vyhlazovací válce. HIAG usilovala o obraz Waffen-SS jako obyčejných vojáků, kteří pouze plnili povinnosti vůči své zemi, Meyer tuto představu hájil s autoritou bývalého generála a držitele vysokých vyznamenání.

V roce 1957 vydal paměti Grenadiere (Granátník), vylíčil v nich útoky, ústupy i hrdinství spolubojovníků, zatímco o holokaustu mlčel a zločiny SS zlehčoval nebo obcházel. Vytvářel obraz mužů, kteří bojovali statečně a čestně, přestože on sám byl odsouzen za vraždy zajatců. Kniha se prodávala i v dalších desetiletích a pomáhala udržovat legendu o „čisté“ Waffen-SS.

Projevy pro Meyerova veřejná vystoupení připravoval také Gunter d'Alquen, bývalý propagandista SS. Meyer se setkával s politiky, jednal o postavení veteránů a snažil se získat respekt západoněmecké společnosti. Při rozhovorech se sociálním demokratem Fritzem Erlerem, který sám prošel nacistickým vězením, čelil otázkám na své postoje k demokracii. Na veřejnosti volil smířlivější slova, obhajoby Waffen-SS se ale nevzdal.

Zemřel 23. prosince 1961 v Hagenu, přesně v den svých 51. narozenin. Na pohřbu se sešly tisíce lidí včetně mnoha bývalých esesáků. Jeho syn Kurt Meyer mladší se k otcově minulosti později vrátil v knize Geweint wird, wenn der Kopf ab ist (Brečet se bude, až ti utrhnou hlavu). Psal v ní o dětství s autoritářským otcem a o tom, jak nacistická minulost poznamenala život celé rodiny.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Kurt Meyer – životopis (Neue Deutsche Biographie)

https://www.deutsche-biographie.de/sfz62780.html

Abbaye d'Ardenne – vraždění kanadských válečných zajatců v Normandii

https://www.veterans.gc.ca/en/remembrance/memorials/overseas/abbaye-dardenne

Special Interrogation Report: Brigadeführer Kurt Meyer – výslechová zpráva o velení 12. tankové divizi SS v Normandii

https://scholars.wlu.ca/cmh/vol11/iss4/6/

Le dernier poste de commandement du général SS Kurt Meyer à Durnal et sa capture à Spontin – detailní rekonstrukce Meyerova zajetí v Belgii

https://bel-memorial.org/documents/kurt-meyer-le-dernier-poste-de-commandement.pdf

Zbrodnie popełnione przez żołnierzy niemieckich we wrześniu 1939 r. – polský Institut národní paměti, masakr ve Złoczewě

https://archiwum.ipn.gov.pl/pl/aktualnosci/3555,Sesja-popularnonaukowa-Zbrodnie-popelnione-przez-zolnierzy-niemieckich-we-wrzesn.html

Geweint wird, wenn der Kopf ab ist – kniha Kurta Meyera mladšího o jeho otci

https://openlibrary.org/works/OL802343W/Geweint_wird_wenn_der_Kopf_ab_ist

Převést do PDF