Japonci kvůli pozdravu ubíjeli zajatce, americký důstojník nabídl, že zbytek trestu přijme za něj

Hrdinství může mít mnoho podob. Někdo ho prokáže v boji, jiný při záchraně tonoucího nebo ve chvíli, kdy riskuje vlastní život, aby pomohl člověku v nebezpečí. Americký námořní důstojník Richard Nott Antrim dostal příležitost projevit odvahu na místě, kde by ji možná nikdo nečekal. Byl zajatcem v japonském táboře, když před jeho očima začali dozorci brutálně bít jiného Američana za banální prohřešek. Antrim vystoupil z davu a nabídl, že zbývající rány přijme místo něj.

Mohl skončit na zemi vedle svého spoluvězně. Japonci také mohli jeho nabídku považovat za nehoráznou drzost a oba muže rovnou zabít. Místo toho je Antrim zaskočil natolik, že od dalšího trestu upustili. Zachránil tak spoluvězni život, ale zdaleka to nebylo jediné, co během více než tří let v zajetí pro ostatní muže udělal.

Richard Nott Antrim se narodil 17. prosince 1907 v městečku Peru v americkém státě Indiana. Vyrůstal daleko od moře, přesto se rozhodl pro kariéru u námořnictva, v roce 1926 vstoupil do námořní zálohy a o rok později byl přijat na prestižní Námořní akademii v Annapolisu. Studium dokončil v červnu 1931 a během následujících let vystřídal několik válečných lodí i službu na pobřežních základnách. Prošel také výcvikem spojeným s řízením vzducholodí a balonů, které tehdy americké námořnictvo stále využívalo.

Koncem roku 1939 nastoupil jako zástupce velitele na torpédoborec USS Pope (DD-225). Byla to starší loď třídy Clemson, postavená krátce po první světové válce a sloužící v americkém Asijském loďstvu. Její výzbroj tvořily čtyři hlavní 102mm kanóny, torpédomety a další zbraně, ale v porovnání s modernějšími japonskými plavidly měla řadu nedostatků. Posádka přesto měla v následujících měsících prokázat, že i se zastaralým torpédoborcem lze Japoncům způsobit vážné problémy.

Po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 zahájilo Japonsko rozsáhlou ofenzivu v Tichomoří a jihovýchodní Asii. Během několika týdnů obsadilo důležité oblasti Malajska, postupovalo na Filipínách a připravovalo invazi do Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie. Právě tam se nacházela bohatá ropná naleziště, která Japonci nutně potřebovali pro vedení války. O jejich ovládnutí usilovali s obrovským nasazením a proti obráncům soustředili početné námořní i letecké síly.

Britové, Američané, Nizozemci a Australané se pokusili společně zorganizovat obranu pod velením označovaným zkratkou ABDA. Spojenecké jednotky však byly rozptýlené na obrovském území, měly problémy se zásobováním a často spolu nedokázaly komunikovat dostatečně rychle. Japonci postupovali od ostrova k ostrovu a postupně vytlačovali obránce z jejich základen. Americké a spojenecké válečné lodě proto musely zasahovat všude tam, kde hrozilo další vylodění.

USS Pope se zapojil do několika odvážných operací, v noci na 24. ledna 1942 se spolu s dalšími třemi americkými torpédoborci přiblížil k japonským transportním lodím u Balikpapanu na Borneu. Japonci zde právě prováděli vyloďovací operaci a Američanům se podařilo proniknout mezi jejich plavidla. Torpédoborce odpálily torpéda, zahájily palbu z ostatních zbraní a způsobily nepříteli velké ztráty, než se stáhly zpět na moře. Přestože samotné vylodění nezastavily, šlo o jeden z prvních úspěchů amerického námořnictva od katastrofy v Pearl Harboru.

Další boj přišel v noci z 19. na 20. února v Badungském průlivu poblíž Bali. Americké a nizozemské lodě zde zaútočily na japonská plavidla doprovázející invazní síly. USS Pope se dostal pod nepřátelskou palbu a Japonci se ho pokoušeli osvětlit reflektory. Antrim pomáhal řídit palbu, která jeden z reflektorů vyřadila, a torpédoborec se nakonec dokázal z boje stáhnout.

Japonci ovšem dál postupovali a spojenecké námořní síly utrpěly na konci února těžké porážky. V bitvě v Jávském moři přišly o několik významných plavidel a poslední možnost zabránit invazi na Jávu prakticky zmizela. Zbývající lodě se snažily uniknout do bezpečnějších vod, ale japonské loďstvo kontrolovalo většinu únikových cest. Mezi plavidly, která ještě zůstávala v oblasti, byl také Antrimův USS Pope.

Večer 28. února 1942 vyplul USS Pope ze Surabaje spolu s britským těžkým křižníkem HMS Exeter a torpédoborcem HMS Encounter. Chtěly se dostat přes Jávské moře na západ a uniknout japonským silám. Křižník Exeterbyl po předchozích bojích poškozený a jeho rychlost byla omezená, což celou skupinu značně znevýhodňovalo, Japonci navíc oblast hlídkovali s těžkými křižníky, torpédoborci a průzkumnými letadly.

Ráno 1. března narazily spojenecké lodě na nepřátelská plavidla, pokusily se změnit kurz a vyhnout přímému střetnutí, jenže japonské průzkumné letadlo sledovalo jejich pohyb. Brzy se proti nim objevily těžké křižníky Ašigara a Mjókó s doprovodem dalších válečných lodí a Britové společně s Američané se ocitli v boji, v němž měli jen malou šanci obstát.

USS Pope začal vypouštět kouřovou clonu, aby ztížil Japoncům zaměřování britského křižníku. Současně střílel z děl a odpálil torpéda proti blížícím se nepřátelským lodím. Rozdíl v palebné síle však byl příliš velký, japonské granáty začaly dopadat kolem spojeneckých plavidel a britské lodě brzy utrpěly těžká poškození.

Nejprve byl zasažen HMS Exeter, který postupně ztratil schopnost manévrovat. Posádka nakonec musela křižník opustit a loď se potopila. Podobný osud potkal také torpédoborec HMS Encounter, jenž se snažil britský křižník chránit a pomáhat jeho námořníkům. Obě plavidla zmizela pod hladinou a USS Pope zůstal proti Japoncům sám.

Američané měli na chvíli štěstí, jejich torpédoborec vplul do silné dešťové přeháňky, která jej skryla před nepřátelskými pozorovateli. Velitel lodi Welford C. Blinn, využil příležitosti a pokusil se uniknout, úoškozená loď se ale nedokázala vzdálit dostatečně rychle a Japonci pokračovali v pátrání.

Do útoku se zapojily střemhlavé bombardéry Aiči D3A1 z letadlové lodi Rjúdžó. Jejich pumy dopadaly těsně vedle torpédoborce a výbuchy začaly poškozovat jeho konstrukci. Posádka sice odrážela útoky protiletadlovou palbou, ale otřesy postupně vyřadily část lodních zařízení. Problémy nastaly také v kotelně, kde byly následkem výbuchů poškozeny kotle, do trupu začala pronikat voda a rychlost lodi prudce klesla.

Antrim měl na starosti řízení oprav a boj s poškozením a s ostatními námořníky se snažil udržet USS Pope v provozu, přestože na něj opakovaně útočila japonská letadla. Po několika hodinách však bylo jasné, že torpédoborec už nedokáže uniknout. Japonci se znovu přibližovali a Američanům docházela munice. Blinn kolem půl jedné odpoledne nařídil opustit loď. Námořníci začali spouštět čluny a záchranné vory, ničili tajné materiály a připravovali demolici zařízení, které nesmělo padnout do nepřátelských rukou. Při odpalování jedné z náloží zahynul námořník Howard E. Davis, kterého zasáhl kovový úlomek. Byl jediným členem posádky, který při potopení torpédoborce přišel o život.

Také Antrim utrpěl zranění, ale dokázal se dostat z lodi a pomáhal ostatním. Japonci mezitím pokračovali v palbě a USS Pope nakonec zmizel pod hladinou. Na moři zůstalo 151 přeživších námořníků, kteří měli k dispozici jediný motorový člun a několik záchranných vorů. Pro muže začal boj o přežití, v tropickém vedru měli jen omezené množství vody, potravin a zdravotnického materiálu. Antrim pomáhal držet čluny a vory pohromadě, aby se nikdo neztratil a zásoby se daly spravedlivě rozdělovat. Námořníci se střídali v záchranném člunu, veslovali a pokoušeli se vyrobit improvizovanou plachtu z přikrývky. Většinu času však byli odkázáni na mořské proudy a vlastní síly.

V okolí se pohybovaly japonské válečné lodě a spojenecká pomoc nepřicházela v úvahu. Američané nevěděli, zda se jejich potopení vůbec podařilo někomu ohlásit. Každým dnem byli unavenější a zásoby vody se rychle tenčily. Po třech dnech na moři se jejich situace stávala kritickou. Večer 3. března spatřili na obzoru válečnou loď. Byl to japonský torpédoborec Inazuma, který se předtím účastnil bojů proti spojeneckému loďstvu. Američané na sebe upozornili světlem a Japonci je nakonec všechny vyzvedli z vody.

Posádka torpédoborce se k zachráněným námořníkům chovala poměrně slušně. Dostali vodu, jídlo a základní ošetření, což bylo po několika dnech na moři obrovskou úlevou. O dva dny později je Japonci dopravili do Makassaru na ostrově Celebes, dnešním Sulawesi, a předali armádním úřadům. Tam už se s žádnou podobnou ohleduplností setkávat neměli.

Japonské zajatecké tábory v jihovýchodní Asii si během druhé světové války zaslouženě vysloužily svou hrozivou pověst. Lidský život zde neměl cenu, a tisíce spojeneckých vojáků zemřely následkem hladu, nemocí, vyčerpávající práce a násilí ze strany dozorců. V některých táborech panovaly o něco snesitelnější podmínky, jinde vězni umírali ve velkém. Makassar rozhodně nepatřil mezi místa, kde by se američtí námořníci mohli počítat se slušným přístupem a dodržováním pravidel zacházení s válečnými zajatci.

Poměry v táboře později popsal americký námořní důstojník Thomas A. Donovan, který se sem dostal 6. dubna 1942. Jako nejvýše postavený americký důstojník mezi zajatci měl před Japonci odpovídat také za chování ostatních mužů. Pouhé tři dny po svém příchodu se pokusil zastat jednoho podřízeného, kterého dozorci trestali. Sám za to dostal šestnáct ran baseballovou pálkou.

Podobné bití nebylo ničím výjimečným, Japonci trestali muže za porušení pracovních příkazů, neuposlechnutí strážného nebo za pokusy opatřit si něco k jídlu. Zajatci, kteří při práci venku sebrali banán či jiné ovoce, mohli po návratu do tábora skončit zbití holemi. Donovan jako jejich nadřízený důstojník navíc často dostával trest společně s nimi.

Muži trpěli nedostatkem jídla a základního vybavení, většinou zůstávali celé měsíce ve stejném oblečení, v němž padli do zajetí, a postupně se museli rozloučit s většinou osobních věcí. Američtí důstojníci se alespoň snažili udržet mezi zajatci vojenský pořádek. Z různých dostupných materiálů vyráběli hodnostní označení a nosili je na oděvu, přestože Japonci jejich postavení zpravidla ignorovali.

Zvláštní pozornost museli věnovat správnému zdravení japonských vojáků, protože v japonské armádě se kladl značný důraz na vojenskou hierarchii, poslušnost a projevy úcty vůči nadřízeným. Podobné chování strážní vyžadovali také od zajatců, přičemž i drobný prohřešek snadno vyvolával násilnou reakci. Američané se proto museli rychle naučit, jak se před dozorce postavit, kdy pozdravit a jak hluboko se uklonit. V dubnu 1942 se do potíží dostal americký poručík Allan J. Fisher. Jeden z japonských dozorců se rozzuřil, protože se mu Fisher údajně neuklonil dostatečně hluboko, strážný začal zajatce surově bít a celá záležitost nakonec vyústila v rozhodnutí potrestat ho padesáti ranami lodním lanem.

Rozdíl mezi obyčejnou holí a těžkým lanem byl zásadní, silné lodní lano dokáže při úderu způsobit vážné pohmožděniny, tržné rány i vnitřní zranění. Padesát ran představovalo trest, který mohl člověka snadno zabít, zvláště pokud už byl oslabený nedostatkem jídla a předchozím bitím.

Kolem místa trestu se postupně začali shromažďovat další spojenečtí zajatci. Oficiální citace vyznamenání Medal of Honor později hovořila přibližně o 2 700 mužích, kteří událost sledovali. Japonci přivolali další vojáky a připravovali se na pokračování trestu. Mezi přihlížejícími byl také Richard Antrim. Americký poručík se nejprve pokusil celou záležitost vyřešit domluvou. Přistoupil k rozzuřenému dozorci a snažil se ho uklidnit, aby alespoň vysvětlil, čeho se Fisher dopustil. Podařilo se mu s Japonci na chvíli navázat rozhovor, ale jejich rozhodnutí nezměnil. Trest měl pokračovat bez ohledu na to, v jakém stavu se americký zajatec nacházel.

Po patnácti ranách Fisher ztratil vědomí, Japonci však s bitím nepřestali. K bezvládnému muži přistoupili další tři vojáci a začali ho kopat. Zajatci kolem nich přihlíželi, jak jejich spolubojovníka dál bijí, přestože už ležel na zemi a nebyl schopen jakkoli reagovat. Antrim pochopil, že pokud Japonci skutečně uštědří všech padesát ran, Fisher to nejspíš nepřežije. Vystoupil proto z davu, přistoupil k dozorcům a nabídl jim, že zbytek trestu přijme místo něj. Chtěl, aby bezvládného Američana nechali být a zbývajících pětatřicet ran uštědřili jemu.

Japonci zůstali jeho návrhem zaskočeni, stál před nimi stál zajatec, který se dobrovolně nabízel k bití, ačkoli neměl nejmenší povinnost do trestu zasahovat. Mohl mlčet, sledovat událost z bezpečné vzdálenosti a doufat, že Fisher nějak přežije. Místo toho se sám přihlásil o trest, který mohl skončit také jeho smrtí.

Antrim navíc riskoval, že dozorci jeho počínání vyhodnotí jako vzpouru nebo veřejné zpochybnění jejich autority, v japonských zajateckých táborech se za podobné jednání nebyly výjimkou ani popravy. Americký důstojník nemohl vědět, zda ho Japonci okamžitě nesrazí na zem nebo zda oba zajatce nezastřelí. Reakce však nakonec byla nakonec úplně jiná, dozorci nedokázali na jeho nabídku ihned odpovědět a mezi přihlížejícími zajatci se ozval hlasitý souhlas. Atmosféra se během několika okamžiků změnila, zatímco ještě před chvílí všichni sledovali bezmocné utrpení svého spolubojovníka, nyní povzbuzovali muže, který se ho odvážil zastat.

Japonci nakonec od dalšího bití upustili, Fisher byl ušetřen zbývajících pětatřiceti ran a Antrim sám žádnou nedostal. Jeho nabídka však splnila přesně to, čeho chtěl dosáhnout. Zastavil trest, který by podle pozdějšího hodnocení amerického námořnictva mohl skončit Fisherovou smrtí. Thomas Donovan ve svých vzpomínkách uvedl, že Japonci byli Antrimovým jednáním natolik ohromeni, že trest ukončili a odešli.

Událost měla pro americké zajatce ještě jeden důležitý následek, Japonci začali Antrima a další důstojníky vnímat s větším respektem a postupně se podařilo dosáhnout také určitého zlepšení táborových podmínek. Zajatci sice nadále museli pracovat, snášet nedostatek jídla a dodržovat přísné příkazy, ale jejich důstojníci získali alespoň o něco lepší možnost jednat s dozorci.

Antrim se mezi spoluvězni těšil značné autoritě. Svým činem jim také ukázal, že se mohou jeden druhého zastat, i když jim Japonci vzali zbraně a veškerou svobodu. Jeho schopnosti jednat s vězniteli měly brzy přijít vhod při další nebezpečné záležitosti.

V dalších měsících zajetí se Antrim podílel na organizování pracovních skupin a zastupoval spoluvězně při jednání s Japonci. Antrim se této možnosti snažil využívat, kdykoli mohl pro ostatní něco získat. Japonci mu přitom do určité míry důvěřovali, protože se osvědčil při vedení zajatců. Jedním z úkolů, které dostal na starost, bylo kopání ochranných zákopů. Japonské velení počítalo s tím, že jeho základny mohou být v budoucnu vystaveny spojeneckým náletům, a proto chtělo vybudovat alespoň základní úkryty. Práce byla fyzicky náročná, ale proti jiným úkolům měla jednu výhodu, Antrim mohl ovlivňovat, kde a jak budou jednotlivé zákopy vedeny.

Napadlo ho, že by z nich mohl vytvořit obrovské označení viditelné ze vzduchu. Pokud by je nechal vykopat ve správném uspořádání, mohly by při pohledu shora vytvářet písmena US, tedy zkratku Spojených států. Spojenecká průzkumná letadla by pak mohla rozpoznat, že se pod nimi nacházejí američtí zajatci.

Taková informace mohla zachránit mnoho životů. Spojenecké letectvo postupně rozšiřovalo operace proti japonským základnám v jihovýchodní Asii a některé zajatecké tábory ležely poblíž vojenských zařízení. Američtí piloti přitom nemuseli vědět, že v určitém prostoru pracují nebo žijí jejich vlastní vojáci. Stačila chyba při určení cíle a bomby mohly zabít stovky mužů, kteří čekali na osvobození.

Antrim proto navrhl změny v rozmístění zákopů, Japoncům je předložil jako úpravu původního stavebního plánu a podařilo se mu získat jejich souhlas. Netušili, že při pohledu z výšky budou jednotlivé části tvořit obrovská písmena. Zajatci tak mohli pracovat přímo před jejich očima, aniž by dozorci rozpoznali skutečný účel celé stavby.

Všechno samozřejmě záviselo na tom, zda Japonci lest odhalí. Pokud by si některý ze strážných všiml nápadného uspořádání zákopů nebo pochopil význam písmen, mohl Antrima okamžitě udat nadřízeným. Americké námořnictvo později v citaci vyznamenání Bronzovou hvězdou uvedlo, že za prozrazení skutečného záměru mu hrozilo okamžité stětí.

Americký důstojník přesto plán dokončil, zákopy byly vyhloubeny v požadovaném tvaru a měly upozorňovat spojenecká letadla na přítomnost zajatců. Zda skutečně zabránily nějakému konkrétnímu bombardování, není známo. Samotná skutečnost, že Antrim dokázal přesvědčit Japonce, aby nechali své zajatce vybudovat takové označení, však vyžadovala odvahu a důmyslnost.

Válka v Tichomoří pokračovala až do léta 1945 a pro zajatce znamenal každý další měsíc stále větší utrpení a nedostatek potravin, nemoci a těžká práce postupně podlamovaly jejich zdraví. Řada mužů, kteří přežili potopení svých lodí nebo boje na pevnině, se konce války nedočkala. Z posádky USS Pope zahynulo během japonského zajetí dalších 27 námořníků. Ze 151 mužů, kteří opustili potápějící se torpédoborec, se tak domů vrátilo pouze 124.

Antrim se osvobození dočkal až po japonské kapitulaci v září 1945. Za ostnatým drátem strávil více než tři roky a stejně jako ostatní osvobození zajatci potřeboval lékařskou péči a čas na zotavení. Po návratu do Spojených států dostal dovolenou na rehabilitaci a následně se vrátil do služby. V květnu 1946 absolvoval ve Washingtonu kurz určený pro důstojníky a pokračoval v dalším vojenském vzdělávání.

Americké námořnictvo mezitím začalo podrobněji zjišťovat, co se s jeho muži během války stalo, o osudu posádky USS Pope totiž nemělo od jejího potopení téměř žádné zprávy. Námořníci byli dlouho vedeni jako nezvěstní a jejich rodiny často netušily, zda jsou naživu. Teprve po osvobození se začala objevovat svědectví o životě v Makassaru, japonských trestech i Antrimových zásazích ve prospěch ostatních vězňů.

Antrimova odvaha byla oceněna hned několika vyznamenáními. Za službu během bojů v Nizozemské východní Indii obdržel Námořní kříž, druhé nejvyšší vyznamenání amerického námořnictva za statečnost v boji. Za zranění utrpěné při potopení USS Pope dostal Purpurové srdce a za své počínání během zajetí také Bronzovou medaili.

Nejvyšší pocta přišla 30. ledna 1947, prezident Harry Truman přijal Antrima v Bílém domě ve Washingtonu a osobně mu předal nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Získal ji za záchranu spoluvězně před umlácením v dubnu 1942 a ve zdůvodnění se připomínalo nejen jeho osobní nasazení, ale také vliv, který měl jeho čin na ostatní zajatce a na chování japonských dozorců.

Ocenění získal za čin, který vykonal jako neozbrojený zajatec, zcela odkázaný na rozhodnutí svých věznitelů. V americké vojenské historii jde o mimořádně neobvyklý případ a Antrim bývá uváděn jako jediný příjemce tohoto vyznamenání za čin vykonaný během zajetí ve druhé světové válce.

V dalších letech pokračoval v námořní kariéře, velel torpédoborci USS Turner, později také útočnému transportnímu plavidlu USS Montrose. Pracoval rovněž ve štábních funkcích a podílel se na plánování námořních operací.

Zdravotní potíže ho nakonec přiměly k odchodu ze služby, k 1. dubnu 1954 byl převeden do výslužby a za své bojové zásluhy povýšen do hodnosti kontradmirála. Usadil se v Arkansasu, kde strávil další roky života. Zemřel 8. března 1969 ve věku 61 let a byl pohřben na Arlingtonském národním hřbitově.

Jeho jméno později dostala americká raketová fregata USS Antrim(FFG-20), která vstoupila do služby v roce 1981. V americkém námořnictvu sloužila až do roku 1998, kdy byla předána Turecku. Richard Nott Antrim tak patří mezi důstojníky, jejichž jméno zůstalo spojeno nejen s válečnými operacemi v Tichomoří, ale především s jedním neobvyklým okamžikem v japonském zajateckém táboře.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje

U.S. Naval History and Heritage Command – Richard Nott Antrim
https://www.history.navy.mil/research/library/biographical-files/modern-biographical-files-ndl/modern-bios-a/antrim-richard-nott.html

U.S. Naval History and Heritage Command – The Valor of the Asiatic Fleet
https://www.history.navy.mil/content/history/nhhc/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-003/h-003-3.html

Congressional Medal of Honor Society – Richard N. Antrim
https://www.cmohs.org/recipients/richard-n-antrim

National Medal of Honor Museum – Richard Nott Antrim
https://mohmuseum.org/recipient/antrim-richard-nott

Navy Times – This WWII sailor stepped in to save a fellow POW from a beating
https://www.navytimes.com/veterans/military-history/2026/01/14/this-wwii-sailor-stepped-in-to-save-a-fellow-pow-from-a-beating/

U.S. Naval Institute – An Ordeal to Forget
https://www.usni.org/magazines/naval-history-magazine/2000/june/ordeal-forget

Encyclopedia of Arkansas – Richard Nott Antrim
https://encyclopediaofarkansas.net/entries/Richard-Nott-Antrim-4801/

Harry S. Truman Presidential Library – President Truman Awards Medal of Honor to Richard Antrim
https://www.trumanlibrary.gov/photograph-records/59-1232

U.S. Naval History and Heritage Command – USS Antrim (FFG-20)
https://www.history.navy.mil/research/histories/ship-histories/danfs/a/antrim-ii.html