Melbournská krvavá lázeň 1956: SSSR rozdrtil maďarské povstání, zápas vodního póla se zvrhl v bitvu

Do konce utkání zbývala přibližně minuta a maďarští vodní pólisté vedli nad Sovětským svazem 4:0. Jednadvacetiletý Ervin Zádor se na okamžik otočil za rozhodčím, když ho sovětský hráč Valentin Prokopov udeřil do obličeje. Mladý Maďar vystoupil z bazénu s krví stékající přes pravou tvář na hruď. Na tribunách vypukl zmatek, rozzuření diváci se tlačili k bazénu a policisté museli chránit sovětské reprezentanty před napadením.

Fotografie zakrváceného Zádora se brzy objevila v zahraničních novinách. Pro veřejnost, která v předchozích týdnech sledovala sovětské tanky v budapešťských ulicích, měla mimořádnou sílu. V českém prostředí utkání proslulo jako melbournská krvavá lázeň, v zahraničí především pod názvem Blood in the Water, tedy Krev ve vodě. Maďaři mu říkají Melbourne-i vérfürdő, což znamená totéž. Když se oba týmy 6. prosince 1956 střetly na olympiádě, od porážky maďarského povstání uplynul sotva měsíc.

Maďarsko se po druhé světové válce ocitlo pod sovětským vlivem, komunisté postupně odstranili politické soupeře a režim Mátyáse Rákosiho zavedl tvrdé represe, politické procesy, kolektivizaci a rozsáhlý dohled tajné policie ÁVH. Po Stalinově smrti se začalo mluvit o reformách, premiér Imre Nagy se pokusil zmírnit některé nejhorší zásahy režimu, ale narazil na odpor stranického vedení a v roce 1955 musel odejít z funkce. Nespokojenost mezitím dál rostla.

Zvlášť nenáviděnou institucí byla politická policie ÁVH. Její příslušníci zatýkali odpůrce režimu, vyslýchali je a udržovali mezi lidmi strach z udání. Nespokojenost se přitom dávno neomezovala na intelektuály nebo studenty, proti poměrům se bouřili i dělníci, o nichž režim tvrdil, že vládne jejich jménem. Když se na podzim začalo veřejně mluvit o změnách, setkala se touha po politické svobodě s požadavkem na zlepšení každodenního života.

Naději na změnu posílilo Chruščovovo odsouzení části Stalinových zločinů i politické uvolnění v Polsku. 23. října 1956 vyšli budapešťští studenti do ulic, aby podpořili polské reformy a požadovali odchod sovětských jednotek, svobodnější poměry a návrat Nagye. K demonstraci se přidávali dělníci, úředníci i vojáci, lidé strhli obrovskou Stalinovu sochu a z maďarských vlajek vystřihovali komunistický státní znak. Trikolóra s prázdným otvorem uprostřed se díky tomu stala symbolem povstání.

U budovy státního rozhlasu se demonstranti domáhali odvysílání svých požadavků, ale zasáhly proti nim bezpečnostní síly, ozvala se střelba a část protestujících se začala ozbrojovat. V ulicích vyrostly barikády, některé vojenské jednotky se přidaly na stranu povstalců a do bojů proti sovětským tankům se zapojili studenti, dělníci i mládí, kteří dosud nedrželi zbraň v ruce. Zápalnými lahvemi a ukořistěnými zbraněmi ničili obrněná vozidla, v nemocnicích přibývali ranění a zahraniční fotografové zachycovali zničené tanky i mrtvé v ulicích.

Po několika dnech se zdálo, že povstání uspěje, sovětská vojska se začala stahovat z hlavního města, Nagy se vrátil do čela vlády a oznámil konec vlády jedné strany. V ulicích se znovu veřejně mluvilo o politice a lidé věřili, že nejhorší mají za sebou. Nagy 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy.

Sovětské vedení však nehodlalo připustit ztrátu kontroly nad zemí. Za úsvitu 4. listopadu zahájila sovětská armáda nový, mnohem rozsáhlejší útok, tanky pronikly do Budapešti, těžké zbraně ostřelovaly postavení povstalců a obránci bojovali o jednotlivé ulice a domy. Nagy v rozhlase oznámil, že sovětská vojska napadla maďarskou metropoli. Odpor pokračoval ještě několik dní, ale proti takové přesile neměl naději. K moci se za podpory Moskvy dostal János Kádár, Nagy byl později zatčen a roku 1958 popraven.

Během povstání a jeho potlačení zahynulo přibližně 2 500 Maďarů, kolem 20 000 utrpělo zranění a zhruba 200 000 lidí uprchlo do zahraničí. Následovaly tisíce zatčení, dlouholeté tresty i popravy. Západní vlády sovětský zásah odsuzovaly, k vojenské pomoci ani jiné formě zásahu však nikdy nepřistoupily a Maďaři tak zůstali proti sovětské armádě sami. Ve stejné době už se jejich nejlepší vodní pólisté připravovali na cestu na druhý konec světa.

Mezinárodní situaci navíc komplikovala suezská krize, Británie, Francie a Izrael v téže době vojensky zasáhly v Egyptě a velmoci řešily další vážný konflikt, do něhož se zapojila i Organizace spojených národů. Protesty proti zásahu v Maďarsku se proto setkaly především s podporou formou demonstrací, humanitární pomoci a přijímáním uprchlíků. Na olympiádě se k nim přidal další viditelný protest, některé země odmítly vůbec přijet a maďarští sportovci se rozhodli vystoupit pod revoluční vlajkou.

Maďarská reprezentace ve vodním pólu patřila k nejlepším na světě, olympijské zlato získala v letech 1932, 1936 a 1952 a v roce 1954 vyhrála také mistrovství Evropy. Pro Maďary šlo o mimořádně populární sport a reprezentanti byli známými osobnostmi. Mezi opory patřili kapitán Dezső Gyarmati, Kálmán Markovits, György Kárpáti, Antal Bolvári a brankář Ottó Boros. Ervinu Zádorovi bylo teprve jednadvacet, ale už se vypracoval mezi velké naděje mužstva.

Úspěchy měly hlubší kořeny, maďarské kluby vychovávaly hráče s výbornou plaveckou technikou a důrazem na kombinaci, reprezentační mužstvo se dlouhodobě dobře znalo a dokázalo měnit způsob hry podle soupeře. Na olympiádu odjížděli obhajovat titul a většina soupeřů se jich oprávněně obávala. To později pomohlo proměnit jejich hněv ve sportovní vítězství.

V době vypuknutí povstání tým trénoval za Budapeští. Hráči slyšeli vzdálenou střelbu, viděli kouř nad městem a snažili se zjistit, co se děje s jejich rodinami. Zádor se nakonec rozhodl dojít za rodiči pěšky, cesta měřila přes dvacet kilometrů a vedla i místy, kde se střílelo. Když dorazil domů, matka ho podle jeho vzpomínek přivítala pohlavkem za to, že riskoval život. Vysvětlil jí, že se před odjezdem na olympiádu potřeboval rozloučit, potom se stejnou cestou vrátil ke spoluhráčům.

Kapitán Gyarmati se mezitím zapojil do samotného odporu. Na náměstí Széna tér, jednom z center budapešťského povstání, pomáhal stavět barikády. Lidé z okolí reprezentace ho museli přemlouvat, aby se vrátil k mužstvu a neriskoval smrt v ulicích. Připomínali mu, že olympijské vítězství může pro Maďarsko znamenat víc než jeho účast v bojích, nakonec se nechal přesvědčit a na cestu odjel.

Odlet se ale komplikoval, kvůli bojům nefungovala doprava jako obvykle a zahraniční letadla se vyhýbala Budapešti. Sportovci se proto přesunuli autobusem do Československa a teprve odtud pokračovali letadlem. Když opouštěli vlast, povstání ještě nebylo definitivně poraženo, během cesty však přišel sovětský útok ze 4. listopadu a jejich naděje se rozpadly.

O událostech doma se dozvídali z novin a od lidí na letištích. Většina hráčů neuměla dost dobře anglicky, a tak si prohlíželi fotografie rozstřílené Budapešti, aniž vždy rozuměli doprovodným zprávám. Nevypočitatelnou situaci ještě zhoršovalo, že se s rodinami nedokázali spojit a někteří hráči uvěřili i přehnaným zvěstem, že hlavní město bylo téměř celé zničeno.

Silný okamžik nastal při mezipřistání v australském Darwinu, kde místní Maďaři přišli výpravu přivítat zpěvem hymny. Reprezentant Miklós Martin, který uměl anglicky, ostatním překládal zprávy o sovětském zásahu a jeho obětech. Australanka Mim McCutcheonová, pomáhající s přijímáním olympioniků, později vzpomínala na pláč a rozrušené sportovce, z nichž někteří chtěli okamžitě zpátky domů a teprve po uklidnění pokračovala výprava do Melbourne.

V olympijské vesnici hráči odstranili maďarskou vlajku s komunistickým znakem a nahradili ji revoluční trikolórou s vystřiženým středem. Jejich vlast už znovu ovládala sovětská armáda, oni však mohli na druhém konci světa dát veřejně najevo, ke komu se hlásí. Mnozí přitom netušili, jestli po skončení her ještě někdy uvidí svůj domov.

Olympijské hry začaly 22. listopadu a kvůli potlačení povstání účast odmítly Nizozemsko, Španělsko a Švýcarsko. Australská veřejnost naopak přijala maďarskou výpravu s mimořádnými sympatiemi. V zemi žila komunita maďarských emigrantů, která pořádala sbírky a pomáhala svým krajanům. Při soutěžích doprovázel maďarské sportovce silný potlesk, zatímco sovětští reprezentanti se nejednou setkávali s nepřátelskými reakcemi.

Vodní pólisté měli navzdory všemu výbornou formu, nejdřív porazili Velkou Británii 6:1 a Spojené státy 6:2. Ve finálové skupině pak zdolali Itálii i Německo shodně 4:0. Obrana fungovala, Boros spolehlivě chytal a útočníci dokázali proměňovat šance. Na 6. prosince připadl zápas se Sovětským svazem, který začínal přitahovat pozornost i lidí, kteří se o vodní pólo jinak běžně nezajímali.

Oba týmy se přitom dobře znaly, sovětští hráči v minulých letech navštěvovali Maďarsko, trénovali se zdejšími reprezentanty a učili se od jedné z nejsilnějších škol vodního póla na světě. Sovětský centr Pjotr Mšvenieradze, původem Gruzínec, se přátelil s Gyarmatim a při cestách do Budapešti u něj dokonce přespával. Po listopadových událostech ale hráčům připadalo obtížné oddělit osobní vztahy od toho, co se stalo v jejich zemi.

Maďarsko bylo sportovním favoritem, mělo sehranější mužstvo, zkušenosti z vítězných turnajů a několik výrazných osobností. Sověti však také bojovali o medaile a zápas rozhodně nehodlali odevzdat. Vodní pólo bylo už tehdy tvrdým sportem, v němž se hráči pod hladinou nezřídka kopali, drželi a bili. V Melbourne se k obvyklé rivalitě přidal hněv po událostech v Budapešti.

Zkušenost společných tréninků mohla nyní pomoci oběma stranám. Sověti dobře věděli, jak rychle si Maďaři dokážou přihrávat a jak nebezpeční jsou jejich útočníci. Maďaři zase znali sílu Mšvenieradzeho, který dokázal střílet oběma rukama a udržet si pozici i proti dvěma obráncům.

Na tribuny melbournského olympijského bazénu dorazilo 6. prosince přes pět tisíc diváků. Mnozí přinesli maďarské vlajky a od prvních okamžiků hlasitě povzbuzovali. Když nastoupili Sověti, stadion je přivítal pískotem. Už při předzápasovém setkání kapitánů se ukázalo, jaká mezi mužstvy panuje nálada, Gyarmati odmítl sovětskému protějšku podat ruku a publikum jeho gesto odměnilo potleskem.

Maďaři se rozhodli protivníky také cíleně provokovat, ve škole se učili rusky, takže jim mohli nadávat přímo v jejich jazyce. Zádor později přiznával, že chtěli soupeře rozčílit a přimět k chybám. Sovětští hráči jim urážky opláceli a už od začátku přibývaly tvrdé souboje, pod hladinou se kopalo, tahalo za plavky a rozdávaly rány. Maďaři v tom nebyli nevinně, Gyarmati při jednom střetu poranil nos svému někdejšímu příteli Mšvenieradzemu.

Mužstvo však mělo připravený také výborný herní plán. Kálmán Markovits navrhl způsob, jak zastavit téměř dvoumetrového sovětského centra Mšvenieradzeho, který byl nejnebezpečnější přímo před brankou. Jeden Maďar jej měl hlídat zezadu, další blokovat přihrávky zepředu. Soupeři tím získali trochu prostoru pro střely z větší dálky, ale těžký tehdejší míč se odtud ovládal hůře a brankář Boros měl na zákrok dost času.

Sovětský útok si s obranou nevěděl rady, pokusy o přihrávky na centra často končily u maďarských hráčů, střely z dálky likvidoval Boros. Brankář soupeře občas ještě provokoval posunky, aby klidně vystřelili znovu. Maďaři naopak využívali své příležitosti, nejprve skóroval Gyarmati a druhou branku přidal György Kárpáti. Po změně stran se prosadili Ervin Zádor a Antal Bolvári. Za stavu 4:0 se tribuny proměnily v jednu velkou oslavu.

Pro Sověty byl takový vývoj stále nesnesitelnější, na rozdíl od dnešního vodního póla tehdy neexistoval limit, během kterého muselo mužstvo zakončit útok. Maďaři tak mohli dlouho držet míč a nechat své protivníky marně plavat za přihrávkami. Přibývalo osobních střetů a faulů a několik hráčů si muselo měnit soupeře, protože souboje začínaly být příliš nebezpečné.

Voda navíc zakrývala většinu zákroků, které by na suchu byly okamžitě viditelné. Rozhodčí sledoval míč a nejbližší souboje, zatímco za jeho zády se hráči drželi pod hladinou nebo si opláceli předchozí údery. Fyzická převaha sovětských reprezentantů jim tentokrát nepomáhala, proti maďarské kombinaci a přesnému pohybu přišli o možnost vytvářet nebezpečné příležitosti. O to více se někteří z nich zaměřovali na osobní střety. Zápas tak byl maximálně napjatý už dlouho před Prokopovovou poslední ranou.

Antal Bolvári požádal Zádora, aby místo něj začal bránit Valentina Prokopova. Sovětský reprezentant ho předtím tvrdě zasáhl a Bolvári se obával dalšího zranění. Zádor tedy převzal souboj s mimořádně rozčileným protihráčem, kterého dál slovně provokoval a později připouštěl, že jeho nadávky směřovaly i na Prokopovovu rodinu. Chtěl mu zabránit, aby se soustředil na hru, a zjevně se mu to dařilo.

Do konce utkání zbývala přibližně minuta, když zazněla píšťalka. Zádor se otočil k rozhodčímu a na okamžik přestal sledovat Prokopova. Ten se vynořil z vody a prudce ho udeřil do oblasti pravého oka. Zádor nejprve pocítil bolest, teprve po upozornění spoluhráčů si uvědomil, že krvácí. Když vylezl z bazénu, krev mu stékala přes tvář, krk až na hruď.

Zranění vypadalo hrozivě i proto, že kůže kolem oka silně krvácí a na mokrém těle se krev rychle roztéká. Lékaři mu ránu později sešili, Zádor potřeboval osm stehů. Jeho kapitán Gyarmati si však ještě na okraji bazénu uvědomil, jaký rozruch pohled na zraněného hráče vyvolá. Když Zádor zamířil ke šatnám, nasměroval ho podle vyprávění maďarského vodnopólového svazu na stranu, odkud jej uvidí diváci a fotografové.

Zakrvácená tvář okamžitě vyvolala bouři, část publika se začala tlačit k bazénu, lidé přelézali zábradlí, nadávali Sovětům a hrozilo, že na ně zaútočí. Pořadatelé přivolali policii, která doprovodila sovětské hráče do šaten. Rozhodčí utkání předčasně ukončil a Maďarsko zvítězilo 4:0. Zádorův krvavý obličej mezitím zachytili fotografové a snímek se brzy rozšířil do zahraničních novin.

Na tribunách přitom byli lidé, pro něž zprávy z Budapešti znamenaly mnohem víc než jen pouhou vzdálenou politickou událost. Někteří maďarští emigranti se báli o příbuzné, další právě pomáhali shánět ubytování uprchlíkům přicházejícím z Evropy. Když spatřili zraněného hráče, do výbuchu hněvu se promítlo i několik týdnů bezmoci. Ačkoli měl Zádor „jen“ roztrženou kůži u oka, fotografie v novinách připomínala mnohem závažnější násilí, které se v té době odehrálo doma.

Tímto získal zápas své místo v dějinách dalece přesahující sport. Pod zahraničním označením Blood in the Water se vyprávěl jako střet utlačovaného národa se sovětskou mocí. Skutečný průběh byl drsnější a složitější než jediná slavná fotografie, faulovali a provokovali hráči na obou stranách, úder Prokopova však vyvolal největší rozruch. Výsledek 4:0 navíc připomínal, že Maďaři dokázali svou převahu prokázat především hrou.

Vítězství nad Sověty ještě neznamenalo zlaté medaile, turnaj se tehdy hrál systémem finálové skupiny, ve které nejlepší týmy nastupovaly každý s každým. Souboj se SSSR bývá zpětně označován jako semifinále, ale takový formát soutěž neměla. Rozhodující utkání čekalo Maďary 7. prosince proti Jugoslávii, dalšímu velmi silnému soupeři.

Zádor do něj nastoupit nesměl, oko měl po úderu oteklé a lékaři nechtěli riskovat další zranění. Pro jednadvacetiletého sportovce to bylo kruté, na olympiádu se připravoval měsíce, proti Sovětům vstřelil jeden ze čtyř gólů, ale nejdůležitější zápas musel sledovat jako divák. Později vzpomínal, že šlo o jednu z nejtěžších hodin jeho života, protože nemohl svým spoluhráčům nijak pomoci.

Maďaři se ujali vedení díky brankám Györgye Kárpátiho a Mihálye Mayera, Jugoslávci dokázali snížit, ale vyrovnat se jim nepodařilo. Výsledek 2:1 znamenal, že Maďarsko obhájilo olympijské zlato bez jediné porážky. Jugoslávie získala stříbro a Sovětský svaz bronz. Na stupních vítězů stál i Zádor, oblečený v civilu, zatímco jeho spoluhráči měli reprezentační soupravy.

Při maďarské hymně se mu podle vlastních vzpomínek chtělo zároveň smát i plakat. Získal zlatou medaili, ale nemohl být při vítězném závěru ve vodě, a hlavně nevěděl, jestli se ještě vrátí domů. Stejná nejistota trápila mnoho členů výpravy, po skončení her si museli vybrat mezi návratem do země pod sovětskou kontrolou a novým životem v zahraničí.

Desítky maďarských olympioniků se rozhodly nevrátit, sám Ervin Zádor zamířil do Spojených států a usadil se v Kalifornii. V Maďarsku nechal rodiče, bratra i přátele a zároveň se vzdal naděje pokračovat v reprezentační kariéře. Bylo mu pouhých jednadvacet let a před sebou mohl mít ještě několik olympiád. Místo toho začínal v cizí zemi, kde vodní pólo nemělo zdaleka takové postavení jako doma.

Nějakou dobu se pokoušel pokračovat jako hráč, později se ale věnoval hlavně trenérské práci. Učil děti plavat a připravoval mladé sportovce na závody. Mezi jeho svěřence patřil také Mark Spitz, který na olympijských hrách v Mnichově roku 1972 získal sedm zlatých medailí. Zádor si postupně vybudoval nový život, založil rodinu a zůstal v kontaktu se sportem ještě dlouhá desetiletí. Své emigrace nikdy nelitoval, přestože ho stála kariéru na nejvyšší úrovni.

Bývalí spoluhráči se vydali různými cestami. Kapitán Gyarmati, který během povstání pomáhal stavět barikády, se po čase do Maďarska vrátil a roku 1964 získal v Tokiu další olympijské zlato a později se proslavil také jako trenér, Miklós Martin, jenž spoluhráčům v Austrálii překládal zprávy o okupované vlasti, zůstal v Americe, vystudoval na Princetonské univerzitě a stal se vysokoškolským pedagogem. Rozhodnutí, které museli sportovci učinit po Melbourne, změnilo každému život jiným způsobem.

Příběh slavného utkání znovu ožil v dokumentu Freedom's Fury z roku 2006. Přinesl výpovědi maďarských i sovětských hráčů a připomněl, že lidé na opačných stranách bazénu nerozhodovali o vyslání tanků do Budapešti. Zádor však s postupem let stále více litoval, že si ho veřejnost pamatuje především jako zakrváceného mladíka z fotografie. V rozhovoru pro americký Smithsonian v roce 2008 říkal, že by byl raději připomínán jako výborný vodní pólista, kterým skutečně byl.

Ervin Zádor zemřel 28. dubna 2012 v Kalifornii ve věku 76 let. Jeho nejslavnější fotografie se znovu objevila v novinách po celém světě, stejně jako při výročích maďarského povstání. Vítězství v Melbourne nedokázalo vrátit život obětem sovětského zásahu ani změnit poměry v Budapešti. Maďarům ale přineslo jednu z mála radostných zpráv z konce roku 1956. V olympijském bazénu dokázali zvítězit nad reprezentací země, jejíž armáda právě rozdrtila jejich naděje na svobodu.

Zdroje

Maďarský svaz vodního póla – Melbourne 1956
 https://waterpolo.hu/archivum/olimpia/1956/melbourne

Smithsonian Magazine – Blood in the Water at the 1956 Olympics
https://www.smithsonianmag.com/history/blood-in-the-water-at-the-1956-olympics-1616787/

Olympedia  – Maďarsko versus SSSR, 6. prosince 1956
 https://www.olympedia.org/results/38315

Olympedia  – Maďarsko versus Jugoslávie, 7. prosince 1956
 https://www.olympedia.org/results/38318

ABC News – Olympic water polo's bloody history and its ties to Darwin
https://www.abc.net.au/news/2019-04-22/darwin-ties-to-blood-in-the-water-match-at-olympics/10984872

History  – Blood in the Water: The Cold War Olympic Showdown Between Hungary and the USSR
https://www.history.com/articles/blood-in-the-water-1956-olympic-water-polo-hungary-ussr

European Network Remembrance and Solidarity – The Hungarian Revolution 1956
 https://enrs.eu/article/the-hungarian-revolution-1956

UNHCR  – Fiftieth Anniversary of the Hungarian Uprising and Refugee Crisis
https://www.unhcr.org/news/stories/fiftieth-anniversary-hungarian-uprising-and-refugee-crisis

Česká televize – Příběhy OH: Melbournská krvavá lázeň
https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/olympijske-hry/rio-2016/pribehy-oh-melbournska-krvava-lazen-120137

Olympedia  – Ervin Zádor: životopis a výsledky
https://www.olympedia.org/athletes/54224