Milunka Savić oblékla uniformu namísto bratra a stala se nejvíce vyznamenanou bojovnicí historie

Válečné hrdinství si většinou spojujeme s muži, ačkoliv historie zná také mnoho žen, které se zbraní v ruce prokázaly mimořádnou odvahu. Jednou z nich byla Srbka Milunka Savićová, která musela zatajit, že je žena, aby mohla bojovat za svou zemi. Její tajemství prozradilo až zranění na bojišti, ale i přes počáteční odpor nadřízených pokračovala ve vojenské službě. Nakonec prošla třemi válkami a stala se nejvíce vyznamenanou bojovnicí své doby. Přesto její jméno na dlouhá léta téměř upadlo v zapomnění a ona sama se svými zásluhami příliš nechlubila.

Milunka Savićová, po svatbě Gligorovićová, se narodila 28. června 1892, podle jiných zdrojů roku 1890, ve vesnici Koprivnica poblíž Jošaničky Banje v dnešním Srbsku. Jejími rodiči byli Danica a Radenko Savićovi. O jejím dětství toho mnoho nevíme, kromě toho, že byla nejstarším dítětem a měla další tři sourozence – sestry Mionu a Slavku a bratra Milana. Ačkoliv prý měla v mládí pro svou krásu mnoho nápadníků, na vdávání příliš nemyslela. Vyrůstala v zemědělské rodině, kde od dětství pomáhala s prací na hospodářství.

V říjnu 1912 vypukla první z takzvaných balkánských válek. Balkánský svaz tvořený Bulharskem, Černou Horou, Srbskem a Řeckem se postavil proti Osmanské říši, která stále ovládala značnou část Balkánu. Srbsko vydalo mobilizační rozkaz a začalo povolávat do boje své muže. Mezi tisíci dobrovolníků, kteří zamířili k vojenským odvodům, se však objevila také mladá žena z Koprivnice a před důstojníky se představila jako Milun Savić.

Její vstup do armády se nejčastěji spojuje s mladším bratrem Milanem, za kterého se měla rozhodnout nastoupit. Podle tradovaného vyprávění byl bratr příliš slabý nebo nemocný, a Milunka proto usoudila, že bude lepší, když do války odejde ona. Jiné verze hovoří o jejím vlastním rozhodnutí přihlásit se jako dobrovolnice, přičemž se v nich objevuje také bratrovo jméno Milun.

Milunka si ostříhala vlasy, stáhla hruď a oblékla mužské šaty, v Bělehradě prošla odvodem a byla zařazena mezi řadové vojáky, kteří se připravovali na tažení proti Osmanské říši. Armáda potřebovala rychle doplnit stavy, a tak se její převlek podařilo utajit. Dostala výstroj, pušku a začala výcvik společně s ostatními muži. Zatímco její vrstevnice se připravovaly na svatbu a založení rodiny, ona vyrazila na frontu.

Pro tehdejší srbskou společnost představovalo podobné rozhodnutí obrovské překročení zažitých pravidel. Ženy pomáhaly ve vojenských nemocnicích, zajišťovaly zásobování a po odchodu mužů přebíraly péči o domácnosti i hospodářství. Pravidelná služba se zbraní však zůstávala výsadou mužů. Milunka se přesto brzy začlenila mezi ostatní vojáky a během bojů získala první zkušenosti s vojenským životem, střelbou i pohybem pod nepřátelskou palbou.

První balkánská válka skončila vítězstvím spojenců, kteří Osmanskou říši připravili o většinu jejích zbývajících evropských území, rozdělení dobytých oblastí ovšem vyvolalo nový konflikt. Bulharsko se v červnu 1913 obrátilo proti svým dosavadním spojencům a vypukla druhá balkánská válka. Milunka pokračovala ve službě, stále vedená jako Milun, a zúčastnila se dalších bojů proti bulharské armádě.

V létě 1913 se srbské a bulharské jednotky střetly u řeky Bregalnice v dnešní Severní Makedonii a několikadenní bitva přinesla oběma stranám tisíce mrtvých a raněných. Milunka během bojů utrpěla zranění a skončila v péči vojenských zdravotníků a až při ošetřování lékaři zjistili, že zraněný voják Milun Savić je ve skutečnosti žena.

Odhalení jejího pohlaví vyvolalo mezi důstojníky rozpaky, Milunka porušila pravidla vojenské služby a při odvodu úmyslně uvedla nepravdivé údaje. Na druhou stranu už za sebou měla dvě válečná tažení a získala si respekt spolubojovníků. Nakonec směla ve službě pokračovat a její skutečné jméno se dostalo do vojenských záznamů a vojenská kariéra, kterou začala převlekem a smyšlenou identitou, pokračovala pod jejím vlastním jménem.

V létě 1914 vypukla první světová válka a Srbsko se ocitlo v boji proti Rakousku-Uhersku. Pro zemi, která měla za sebou dvě vyčerpávající balkánské války, představovala další mobilizace obrovskou zátěž. Armáda trpěla nedostatkem výstroje, munice i zdravotnického materiálu a mnoho jednotek tvořili muži, kteří se teprve nedávno vrátili z předchozích tažení. Milunka se přihlásila znovu, tentokrát už jako zkušená vojákyně.

Její přijetí se spojuje s náčelníkem srbského generálního štábu Radomirem Putnikem a korunním princem Alexandrem Karađorđevićem, podle vzpomínek jí nejprve nabízeli službu ve zdravotnictví, kterou odmítla, protože chtěla pokračovat v bojovém nasazení. Nakonec byla zařazena ke druhému pěšímu pluku „Knjaz Mihailo“ z oblasti Toplice. Tento útvar patřil k nejuznávanějším jednotkám srbské armády a pro své předchozí výkony získal přezdívku Železný pluk.

Pluk se proslavil během balkánských válek, kdy se účastnil těžkých bojů proti osmanské i bulharské armádě. Jeho muži měli za sebou značné ztráty, ale také řadu vítězství, která jim zajistila mimořádnou pověst. Milunka se zařadila mezi zkušené pěšáky, kteří se dobře znali z předchozích tažení a účastnila se běžné služby, dlouhých pochodů, hlídek i útoků na nepřátelská postavení.

Rakousko-uherská armáda zahájila v srpnu 1914 invazi do Srbska, ale utrpěla porážku v bitvě na Ceru. Další střety následovaly podél Driny a na podzim se bojovalo také v oblasti řeky Kolubary. Srbská armáda postupně ustupovala pod tlakem početně i materiálně silnějšího protivníka, který začátkem prosince obsadil Bělehrad. Generál Živojin Mišić však dokázal přeskupit vyčerpané jednotky, doplnit jejich zásoby a připravit protiútok.

Už během těchto bojů se Milunka proslavila, vynikala především v používání ručních granátů, které představovaly důležitou zbraň při útocích na zákopy a opevněná postavení. Voják se přitom musel dostat dostatečně blízko k nepříteli, často překonat otevřený terén a pod palbou zasáhnout správné místo. Milunka si v této činnosti získala pověst mimořádně obratné a odvážné bojovnice. Srbští vojáci používali pro specialisty na boj s granáty označení bombaš.

Začátkem prosince přešla srbská armáda do protiútoku a rakousko-uherské jednotky se začaly stahovat, Srbsko znovu ovládlo Bělehrad a bitva na Kolubaře se stala jedním z jeho největších vítězství během první světové války. Milunka za své bojové výkony obdržela Karađorđevu hvězdu s meči, jedno z nejvyšších srbských vojenských vyznamenání. Její nadřízení ocenili především odvahu při útocích na nepřátelská postavení.

Ve stejném pluku později sloužila také Britka Flora Sandesová, která do Srbska původně přijela jako dobrovolná zdravotnice. Postupně přešla k bojové službě, získala důstojnickou hodnost a stala se další známou ženou v řadách srbské armády. Obě vojákyně pocházely z naprosto odlišného prostředí, ale spojovala je účast v bojích a dlouhá služba po boku srbských pěšáků. Sandesová později Milunku připomínala ve svých vzpomínkách, v nichž oceňovala její odvahu, houževnatost i odhodlání vracet se po zranění na frontu.

Na podzim 1915 se válečná situace Srbska dramaticky zhoršila, německé a rakousko-uherské jednotky zahájily novou ofenzivu a k jejich útoku se přidalo Bulharsko, které chtělo získat území ztracená po druhé balkánské válce. Srbská armáda čelila útoku nepřítele z několika směrů a postupně ztrácela možnost organizovaného odporu. Velení se proto rozhodlo stáhnout zbývající jednotky přes Černou Horu a Albánii k Jaderskému moři, odkud je měli evakuovat spojenci.

Ústup patřil k nejtragičtějším událostem srbských dějin, desítky tisíc vojáků a civilistů procházely horskými průsmyky v zimním počasí, často bez dostatku potravin, teplého oblečení a léků. Kolony doprovázeli ranění, nemocní, mladí rekruti i uprchlíci z okupovaných oblastí. Mnozí umírali na podchlazení, hlad nebo vyčerpání, další se stávali oběťmi útoků a pro Srby se tato cesta stala známou jako Albánská golgota.

Také Milunka absolvovala pochod se svým plukem, přestože během předchozích bojů utrpěla vážná zranění hlavy a hrudníku, která utrpěla během bojů v Makedonii na podzim 1915. Se zbytky armády se dostala k Jaderskému moři a následně do bezpečí spojeneckých základen. Část srbských vojáků byla přepravena na Korfu, další ranění a nemocní končili ve francouzských nemocnicích v severní Africe.

Na Korfu se srbská armáda postupně zotavovala a reorganizovala a Spojenci jí poskytli nové zbraně, výstroj a zásoby, aby se její jednotky mohly zapojit do bojů na soluňské frontě v Makedonii. Srbští vojáci zde bojovali po boku francouzských, britských a dalších spojeneckých sil proti bulharské a německé armádě. Milunka se po léčení znovu připojila ke svému pluku a v létě 1916 se účastnila dalších operací.

Jedním z nejdůležitějších cílů spojenecké ofenzivy byl Kajmakčalan, horský vrchol na dnešní hranici Severní Makedonie a Řecka. Bulhaři na něm vybudovali silná obranná postavení, chráněná kulomety, zákopy a dělostřelectvem. Srbské jednotky se během září 1916 opakovaně pokoušely prorazit jejich obranu a obsadit vrchol. Boje probíhaly ve vysokohorském terénu, kde byl každý přesun náročný a nebezpečný a zásobování jednotek komplikovaly úzké horské stezky.

Po krvavých útocích se Srbům podařilo Kajmakčalan dobýt a pokračovat v postupu do Makedonie. Následovaly další střety v oblasti Černé řeky a směrem k Monastiru. Železný pluk se účastnil bojů, při nichž se jednotlivé pozice těžce dobývaly za podpory dělostřelectva a ručních granátů. Milunka zde opět působila jako zkušená pěšákyně a specializovala se na útoky proti opevněným postavením.

Během makedonského tažení roku 1916 se odehrál její nejslavnější bojový čin. Milunce se podařilo přimět ke kapitulaci skupinu 23 bulharských vojáků a odvést je do zajetí. Srbská vyprávění tento úspěch spojují s boji u Kajmakčalanu nebo v ohybu Černé řeky. Některé verze popisují překvapivý přepad nepřátelského postavení, jiné zdůrazňují její rozhodné jednání, při kterém se skupina Bulharů vzdala.

Zajetí takového počtu nepřátel představovalo pro pěšáka mimořádný úspěch, zvlášť při bojích v horském terénu. Milunka za své nasazení získala další vyznamenání a její jméno se stalo známým také mezi francouzskými důstojníky a během bojů byla povýšena do hodnosti narednik (rotmistr) a u Železného pluku zůstala i během dalších bojů na soluňské frontě.

Za účast v balkánských válkách a první světové válce získala Milunka řadu srbských i zahraničních vyznamenání. K nejvýznamnějším patřila Karađorđeva hvězda s meči, kterou obdržela dvakrát, a medaile za statečnost nesoucí jméno srbského národního hrdiny Miloše Obiliće. Mezi její ocenění patřila také Albánská pamětní medaile připomínající tragický ústup srbské armády v roce 1915. Zvláštní místo mezi jejími vyznamenáními zaujímala ocenění udělená Francií.

Francouzská republika jí propůjčila Řád čestné legie v rytířském i důstojnickém stupni. Získala rovněž Válečný kříž 1914–1918 se zlatou palmou čili významné ocenění za statečnost. Milunka bývá uváděna jako jediná žena, která toto vyznamenání se zlatou palmou obdržela za bojovou službu během první světové války a tají díky tomu je všeobecně označována za nejvíce vyznamenanou ženu tohoto konfliktu.

Během války se několikrát léčila ve francouzských vojenských nemocnicích v tuniské Bizertě, která sloužila jako významná spojenecká základna ve Středomoří. Její přítomnost budila mezi Francouzi značnou pozornost a často ji navštěvovali důstojníci i místní obyvatelé. Milunka později vzpomínala, že její nemocniční pokoj býval plný květin, pomerančů a čokolády, které jí nosily francouzské ženy a vojáci. Mezi pravidelné návštěvníky patřil také francouzský admirál Émile Guépratte, který se zajímal o její zdravotní stav.

Pobyt v nemocnici Milunka snášela s netrpělivostí, protože se chtěla vrátit ke svému pluku. Ve vzpomínkách popisovala obavy, že srbská armáda mezitím prorazí soluňskou frontu a vyrazí osvobodit okupované Srbsko i proto se snažila co nejrychleji zotavit, pravidelně podstupovala převazy a dodržovala pokyny lékařů. S francouzskými spojenci navázala vztahy, které přetrvaly také po skončení války.

V srpnu 1918 se Milunka vydala z Bizerty zpět k soluňské frontě na palubě francouzské lodi Le Polynésien. Plavidlo převáželo přibližně pět stovek srbských vojenských kadetů a další cestující, kteří směřovali do východního Středomoří. Desátého srpna jej nedaleko Malty zasáhlo torpédo vypálené německou ponorkou, loď se potopila a část cestujících i členů posádky zahynula. Milunka se z potápějícího plavidla zachránila a dostala se na Maltu. Mezi oběťmi byli francouzští námořníci i srbští vojáci, zatímco další přeživší museli být ošetřeni v místních nemocnicích. Také Milunka po záchraně potřebovala lékařskou péči, ale po zotavení pokračovala v cestě, do konce války přitom zbývaly pouhé tři měsíce.

V září 1918 zahájili spojenci na soluňské frontě rozsáhlou ofenzivu, během níž prorazili bulharskou obranu. Srbská armáda postupovala na sever a během následujících týdnů se vracela na své území. Bulharsko uzavřelo příměří a počátkem listopadu srbské jednotky osvobodily Bělehrad. Pro Milunku tím skončilo šestileté období vojenské služby, které začalo mobilizací proti Osmanské říši v roce 1912.

Po první světové válce vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Milunka se musela rozhodnout, jak naloží s dalším životem. Nějakou dobu ještě zůstala v armádě a působila v Mostaru, kde pracovala mimo jiné jako ošetřovatelka či pomocná pracovnice. Seznámila se zde také s Veljkem Gligorovićem, který byl přibližně o osm let mladší. Brzy se vzali a v roce 1924 se jim narodila dcera Milena.

Jako válečná veteránka získala Milunka od státu příděl zemědělské půdy ve Stepanovićevu poblíž Nového Sadu. Vesnice vznikala jako osada pro bývalé vojáky, kteří dostávali půdu a zakládali zde nová hospodářství. Milunka si na pozemku postavila dům a s prací na hospodářství jí pomáhala také sestra Slavka, zatímco manžel Veljko pracoval u pošty.

Manželství se však časem rozpadlo, Veljko byl služebně přeložen do Banja Luky, rodině se stále více vzdaloval, a nakonec se s Milunkou rozešli. Kolem roku 1929 se sama přestěhovala do Bělehradu, kde hledala zaměstnání, které by jí umožnilo uživit děti. Za sebou měla několik let vojenské služby a množství vyznamenání, ale chybělo jí vzdělání potřebné pro kvalifikovanou civilní práci.

První období v Bělehradě pro ni bylo obtížné, nějakou dobu žila v ulici Skadarska a potýkala se s finančními problémy, kvůli nimž musela hledat další zdroje obživy, po večerech předla vlnu a příležitostně vykonávala drobné práce. Pomoc nakonec přišla od jejích bývalých spolubojovníků, kteří jí zprostředkovali zaměstnání v bance.

Milunka nastoupila jako uklízečka v kancelářích vedení banky. Šlo o významnou finanční instituci tehdejší Jugoslávie, jejíž budova dnes slouží jako Národní muzeum v Bělehradě. Postupně získala stabilní příjem a později se stala také vedoucí dalších uklízeček. Zaměstnání v bance si udržela po značnou část svého pracovního života a umožnilo jí zajistit rodině lepší podmínky. Vedle vlastní dcery Mileny vychovávala ještě tři další dívky. Jednou z nich byla Milka, kterou přijala poté, co ji objevila opuštěnou na železniční stanici ve Stalaći. Další dívkou byla Višnja, její mladší příbuzná, a třetí Zorka, pocházející z dětského domova. Zorka měla po prodělaném zánětu mozkových blan zdravotní postižení a potřebovala zvýšenou péči.

Milunka později vybudovala rodinný dům na bělehradském Voždovci, kde vyrůstaly její čtyři dcery. Pomáhala také dětem ze svého rodného kraje, kterým zajišťovala ubytování, přispívala na živobytí a umožňovala jim navštěvovat školy. Některé bydlely přímo u ní, další podporovala finančně a celkem se během života postarala o vzdělání a výchovu více než třiceti dětí.

Mezi dvěma světovými válkami udržovala kontakty se svými bývalými spolubojovníky a dostávala pozvánky na veteránská setkání, slavnosti a vzpomínkové akce, včetně těch pořádaných ve Francii. Často na ně přijížděla v tradičním srbském kroji ozdobeném vojenskými vyznamenáními. Mezi francouzskými veterány se těšila značné úctě a dostala dokonce nabídku přestěhovat se do Francie, kde by mohla pobírat vojenskou penzi, Milunka však dala přednost životu v Jugoslávii se svou rodinou.

Ještě v roce 1936 se její jméno objevilo v souvislosti s válkou v Etiopii, která se bránila italské invazi, Milunka tehdy projevila zájem vstoupit do etiopské armády a znovu se zapojit do bojů, z tohoto záměru nakonec sešlo a zůstala v Bělehradě. Péče o početnou domácnost ji ovšem stála značné peníze, a proto se opakovaně obracela na státní instituce s žádostmi o finanční pomoc. V prosinci 1938 například napsala kanceláři královny Marie Karađorđevićové. Její žádost se dodnes uchovává v Archivu Jugoslávie společně s dalšími písemnostmi, které se týkají její osobní situace.

V dubnu 1941 napadlo nacistické Německo spolu se svými spojenci Jugoslávii. Jugoslávská armáda během krátkého tažení utrpěla porážku a země byla rozdělena mezi okupační mocnosti. Bělehrad se ocitl pod německou správou a Milunka, které tehdy bylo přibližně padesát let, prožila další válku se svou rodinou v okupovaném městě.

Milunce se připisuje pomoc jugoslávským odbojářům a ukrývání pronásledovaných lidí. Údajně se také dostala do konfliktu s německými úřady poté, co odmítla účast na slavnosti pořádané okupanty, a skončila v koncentračním táboře Banjica poblíž Bělehradu. V něm měla strávit několik měsíců, než byla propuštěna, její uvěznění však zůstává sporné, protože dochované táborové evidence její pobyt nepotvrzují.

Po osvobození Jugoslávie převzali moc komunisté vedení Josipem Brozem Titem. Nový režim při veřejných oslavách upřednostňoval především partyzánský odboj a hrdiny druhé světové války, zatímco veteráni někdejší královské armády ustoupili do pozadí. Milunka od roku 1945 pobírala penzi a žila ve svém domě na Voždovci, nadále se účastnila veteránských setkání a příležitostně poskytovala rozhovory novinářům, kteří se zajímali o její vojenskou minulost.

S přibývajícím věkem se zhoršoval také její zdravotní stav, trápily ji následky starých zranění a postupně prodělala několik mozkových příhod. V roce 1972 jí bělehradské úřady přidělily jednopokojový byt ve čtvrti Braće Jerković. Nacházel se ve čtvrtém patře domu bez výtahu, což jí vzhledem ke zdravotnímu stavu značně komplikovalo život. V tomto bytě také 5. října 1973 zemřela, její vnuk později vzpomínal, že ji smrt zastihla při pletení.

Milunku pohřbili na Novém hřbitově v Bělehradě do rodinné hrobky. Až 10. listopadu 2013 byly její ostatky slavnostně přeneseny do Aleje velikánů, kde spočívají významné osobnosti srbských dějin. Ceremonie se zúčastnili představitelé státu i armády a Milunce se dostalo vojenských poct.

O jejím životě postupně vznikly knihy, dokumentární filmy a výstavy a její jméno se začalo vracet také do zahraničí. V roce 2019 navštívil její hrob francouzský prezident Emmanuel Macron během státní návštěvy Srbska, v srpnu 2025 byl na Maltě odhalen památník obětem potopení francouzské lodi Le Polynésien z roku 1918. Připomíná francouzské námořníky a srbské vojáky, kteří při útoku německé ponorky zahynuli, i okolnosti zkázy plavidla, na jehož palubě tehdy cestovala Milunka Savićová.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

Ministerstvo obrany Srbska – Životopis Milunky Savićové, vojenská služba a vyznamenání
https://www.mod.gov.rs/lat/16998/milunka-savic16998

Archiv Jugoslávie – Žádost Milunky Savićové o finanční pomoc královskému dvoru z prosince 1938
https://www.arhivyu.rs/en/dokument-meseca/2025/molba_milunke_savi_dvorskoj_kantselariji_kraljitse_marije_karadjordjevi

Francouzský senát – Historická studie o Milunce Savićové, její vojenské službě a francouzských vyznamenáních
https://www.senat.fr/rap/r18-165/r18-1658.html

Blic – Historické nepřesnosti v životopise Milunky Savićové, počet zranění a sporné věznění v Banjici
https://www.blic.rs/slobodno-vreme/sve-sto-niste-znali-o-milunki-savic/mre17e9

Dnevnik – Život Milunky Savićové, její rodina, vojenské zásluhy a poválečné osudy
https://www.dnevnik.rs/lat/drustvo/dnevnikova-prica-milunka-savic-zena-s-najvise-odlikovana-u-istoriji-ratovana-17-07-2019

Radio-televizija Srbije – Dokumentární film Milunka Savić: Hrdinka Velké války
https://www.rts.rs/lat/tv/rts-digital/4637345/milunka-savic-heroina-velikog-rata.html

Ministerstvo obrany Srbska – Přenesení ostatků Milunky Savićové do Aleje velikánů v roce 2013
https://www.mod.gov.rs/lat/5805/milunka-savic-sahranjena-u-aleji-velikana-5805

Radio-televizija Srbije – Potopení lodi Le Polynésien u Malty v roce 1918
https://www.rts.rs/lat/vesti/drustvo/5767499/malta-brodolom-prvi-svetski-rat-polinezija-nemacka-podmornica-arno-gujon.html

Ministerstvo zahraničních věcí Srbska – Odhalení památníku srbským vojákům na Maltě v roce 2025
https://www.mfa.gov.rs/lat/mediji/aktivnosti-predstavnistava-srbije/valeta-svecano-otkriven-spomenik-srpskim-vojnicima-na-malti